Plameny spásy

TŘICÁTÁ PÁTÁ - třetí část - tanec s Králem podsvětí

ČÁST TŘETÍ
Tanec s Králem podsvětí

Tančila ztracená lištička, tančila,
v náručí samotného démona při tanci skončila.
Po tom všem se změnila,
a pravdu o mnohém uzřela.

Návrat do Pekelných síní byl návratem do noční můry.

Tentokrát jsem se nesklouzla po břiše po ebenově černých dlaždicích, ale po boku, a veškeré mé věci se z řinkotem rozletěly do všech stran. Spálila jsem si dlaně, jak jsem se jimi snažila zpomalit. Věděla jsem však, že se brzy zahojí. Pár hodin a nezbude po zranění ani památka.

Shrnula jsem si husté kadeře z obličeje a podívala se na Ardela. Rychle ke mně spěchal, aby mi pomohl na nohy. Stále vše držel v rukou. Nic mu nespadlo. Dokonce nejspíš i přistál na nohou - ne jako já, která si užila druhou jízdu pro pobavení všech dvořanů. Někteří z nich se pochechtávali, další brečeli. Neviděla jsem v tom smysl, ale nejspíš v tom žádný ani být neměl.

Přijala jsem nabízenou dlaň a za jeho pomoci vstala. Zpozorovala jsem, jak těká neklidně očima sem tam a má ztuhlá ramena.

„Vypadá to tady jako v Perelu," komentoval tiše a zastrčil mi pramínky vlasů za uši. „Dvůr plný stvůr a palác z rudého kamene. Přesto se mi tady už teď nelíbí."

„Nelíbí se ti mé království?" zavrkal Opet za jeho ramenem, až jsem se i já lekla. Elegantně vplul vedle nás a přinutil nás se k němu otočit čelem. Chtěla jsem ho opravit, že je to jeho vězení, a ne království, ale nechtěla jsem ho urážet u něj doma. On mi nic udělat nemohl, ale zato jeho dvořané... Netušila jsem, zda mají nějakou moc.

„Páchne smrtí," zamračil se na něj Ardel a já si až v ten moment uvědomila, jak je vzduch okolo nás nasáklý čímsi povědomě cizím. Nešlo to popsat jinak než jako pach smrti.

„Opravdu?" podivil se strojeně. „Za těch pár let, co jsem zde, jsem si ani nevšiml."

Oba dva se na sebe dívali s nevraživým klidem. Napětí rostlo každou další sekundou a dvořané okolo, krásní i ohyzdní, čekali, co se bude dít dál. Všude to bylo stejné. Všichni toužili po vzrušení. Dokonce i samotní bohové - Temní i Světlí.

Nakonec se Opet vítězně usmál, jelikož nejspíš vyhrál oční souboj. Ustoupil stranou a pokynul nám rukou, abychom ho následovali. Ardel si jen něco nabubřele zamumlal pod vousy a nechal to být.

Chtěla jsem ještě rychle posbírat své popadané věci, ale upozornil mě, že to za mě udělá někdo jiný a přinese mi vše do komnat. Proto jsem po boku podrážděného Ardela vyrazila za Králem podsvětí.

„Bude to v pohodě." Uchopila jsem ho za rámě a bláznivě se ušklíbla. „Je to, jako bys... No... Jako já, když jsem jela poprvé do Feramu. Ale rozhodně to tady nebude tak hrozný." Možná pro mě. Tentokrát jsem měla svou moc a mohla ji používat. Nehrozilo, že bych se znovu ztrácela v nočních můrách a navíc tady byl se mnou on. Nezdálo se to být tak příšerný. Když jsem přičetla to, co se všechno za tu dobu naučím, mělo to vlastně téměř jenom pozitiva. Až na Opeta a celé to krvavé místo.

„Když říkáš," zamumlal a jen lehce sklouzl pohledem k mé popálené kůži na dlaních, která se už začínala hojit. Možná, že jsem byla doopravdy nesmrtelná. Nebo alespoň v tom smyslu, že nikdy nezestárnu. „Půl roku uteče jako voda. Navíc ho budu moct prožít celý s tebou, což bude nejdelší doba, co jsme spolu kdy byly v kuse."