Plameny spásy

PADESÁTÁ SEDMÁ

Opakovaně jsem si procvičovala pohyby s mečem stále a stále dokola. Útočila jsem na neviditelného nepřítele a vypustila z hlavy všechny, kteří se na mě při cvičení koukali. Opet byl mezi nimi. Ze začátku z něho byli vyjevení, ale po chvilce si zvykli na jeho přítomnost. Na přítomnost někoho, u koho věřili, že je stvořil. 

Jaké to pro ně muselo být, vidět svého stvořitele z masa a kostí? A co by dělali, kdyby zjistili, že jim celou tu dobu lhal? Byl to polobůh vyhnaný z domova bohů – jeho domova – a uvězněn v jeho osobním vězení. Nebyl Králem podsvětí. Alespoň ne v tom smyslu, v jakém si ostatní mysleli.

Vyvolala jsem oheň a vytvořila drtivou vlnu plamenů řítící se vpřed na nepřátele. Věděla jsem, že jich tím můžeme zabít mnoho – sežehnout je a zlikvidovat v jedné hrozivé lavině smrtícího žáru. Ale to bychom museli jít do přední linie, aby nehrozilo, že smeteme spolu s nimi i naše vojáky. To však nikdo nechtěl riskovat. Budou mít ochranná kouzla. Mají mágy. A my neměli tušení, do čeho přesně se ženeme. Ale malý náhled jsme přece jenom měli, když jsme šli zachránit Gerla. Jejich magie byla silná a to jich na nás bylo jen pár. Co dokážou ve větších počtech?

Vasillia se stále neozvala. Dávno už jsou přestala doufat, že přiletí holubice se vzkazem jejich příjezdu. Ale stále jsem chtěla věřit. Potřebovali jsme je a to akutně.

Ucítila jsem ruku na rameni. Zarazila jsem se a podívala se na Opeta stojícího těsně za mnou. „Už dost, Královničko. Nechceš se vyčerpat. Zítra bude těžká noc." Vypadal až nechutně krásně s řádnou dávkou temné elegance. Ostatně jako vždycky.

„Svaly se mi uzdraví rychle a magie se doplní během noci," opáčila jsem nevrle. „Potřebuju být silnější a lepší než jsem teď."

„To je sice pěkné," řekl mírně, „ale je svolaná další rada."

Zaraženě jsem zamrkala a otřela si do rukávu potem zborcené čelo. Pot mě štípal v očích. „Cože? Vždyť poslední byla před hodinou. Sotva jsem se z ní dostala," nechápala jsem a zasunula meč do pochvy u boku.

Opet se zatvářil nelibě. „Je to trochu jiný druh porady. Samerové se rozhodli, že za svou pomoc chtějí víc půdy, než na kolika jsme se domluvili. Tvrdí, že ta, kterou jim chcete navrátit, je po právu stejně jejich, a za pomoc v bitvě chtějí něco navíc; něco jako splátku."

„To je pitomost!" vykřikla jsem a okamžitě toho zalitovala. Relové na mě zvědavě pokukovali a snažili se zjistit, o co jde. Ztišila jsem hlas a dodala: „Už jsme podepsali smlouvu. Nemůžou se z toho vyvázat. To je vydírání. Relové s tím nikdy souhlasit nebudou."

Chápavě kývl hlavou. „A ty bys také neměla. Jsi jejich královna. Musíš přemýšlet jako jedna z nich. Jednat jako byls byla jedna z nich." Pokynul mi, ať vyrazíme. Jeden z rytířů mi přes ramena přehodil plášť, který do té doby střežil. Děkovně jsem broukla.

„Ardel, Zerel a ostatní zástupci tam již jsou. Terra se netváří zrovna jako podpůrce Taranova návrhu, ale nic nenamítá. Myslím, že nemá na výběr," informoval mě cestou. Ostatní nám uhýbali z cesty a spěšně se klaněli nebo nás zdravili. Nahodila jsem neutrální výraz a spěšně kráčela směrem k poradnímu stanu. Stále pro mě bylo chování ostatních zvláštní. Připadalo mi, že si nikdy nezvyknu na své postavení královny. Byl to rozdíl od doby, kdy mě ovládal Relon. Ale byl to krásný rozdíl.

V hlavě se mi vařilo. Přemýšlela jsem a uvažovala o tom, co pro nás nové požadavky Samerů znamenají. Nadávala jsem na otce svých přítelkyň a proklínala ho. Přišla jsem jen na to, že z toho nevyústí nic dobrého.