Plameny spásy

ČTYŘICÁTÁ DRUHÁ

Znovu se mi zdál ten sen.

Již dlouho se mi před očima neodehrávala bitva na zamrzlé půdě. Viděla jsem prapory, jež hořely. Další se máčely v krvi padlých.

Vítr byl štiplavý a nesl s sebou železitý pach krve. V dáli se k obloze tyčila vzhůru Dračí hora a tiskla nám na hrudě ostrou bezradnost. Drak spal a spolu s ním naděje, protože těla okolo ležela bez hnutí a Smrt si odváděla jejich duše.

Bojový řev se mi zařezával do ušních bubínků. Nářek umírajících mi rval duši na kusy.

Tolik různých praporů. Tolik různých národů bojujících za lepší zítřky.

Oblohu pokrývalo mnoho hustých mraků, které v záři umírajícího slunce krvácely spolu s obyvateli kontinentu Zeras.

Pohlédla jsem na vlastní ruce. Byla na nich čerstvá krev. Věděla jsem, že lepí. Znala jsem její horkost, pach, hustotu.

Ardel se mnou třásl a řval na mě. Křičel, ať uteču. V jeho temných očích se usídlil strach a beznaděj. Zoufalost. Obličej mě pokropený krví, vlasy jí slepené a oblek pod brněním plně nasáklý. Na hlavě mu seděla temná koruna s trny. Na bradě měl tetování tří vertikálních čar.

Nad hlavami nám prolétl drak. Jeho tělo se lesklo jako olovo. Mohutné tělo s sebou přihnalo proudy vzduchu a stín brázdící promrzlou zemi hluboko pod ním.

Oblohu pročísla píseň ohně. Zařičel.

„Bež..." vydechl Ardel.

Věděla jsem, co bude následovat. Kráčela jsem svým snem ne jako návštěvník, ale jako někdo, kdo toto místo navštívil již mnohokrát. Žila jsem ve své budoucnosti stejně, jako v přítomnosti.

Sama jsem pronášela spolu s drakem zkamenělým a spícím daleko od dění světa: „Nesmíš utéct, Dítě nebes. Nesmíš utéct."

Vždy jsem toho naslibovala mnoho a jen málo z toho dodržela. Ale v tomto ohledu jsem si byla jistá, že nezklamu. Budu bojovat až do posledního dechu. Neuteču. A jen čas ukáže, jak to vše dopadne.

O tom všem jsem přemýšlela a procházela koridory spícího hradu. Jen stráž pochodovala setmělým hradem a její kroky se nesly v ozvěně dál jako upomínka pro ty, jež by chtěli vyhledávat problémy.

Pohrávala jsem si s látkou šatů u živůtku a ztrácela se ve vlastní hlavě. Nikdo se mě neodvažoval zastavovat. Nikdo se nevyptával, proč se potuluji uprostřed noci sama po hradu. Patřilo mi to tady. Všechno a všichni. Byla jsem jejich královnou a držitelkou moci. Neměli na výběr. Již pochopili, že mi Ardel dal stejnou autoritu, jakou má on sám, a neodvažovali se to zpochybňovat. Už jen kvůli tomu, co jsem provedla proto, abych se zbavila Urtela. Nezapomínali ani na Relona. Na jeho zmučené tělo zavěšené nad Dračím trůnem. Při té vzpomínce se mi zauzloval žaludek. Potlačila jsem žluč v krku a raději to setřásla z mysli.

Nohy mě samy donesly do žalářů, kde kdysi zemřela Emer. Nyní její místo zabíral její otec. Urtel. Zrádce a vrah. Ale kdo v tomto království vrahem nebyl? Kdysi mi Ardel prozradil, že pokud nezabije člověk druhého, sám bude zabit. A tímto pravidlem se zde řídli všichni. Hlavně pokud šlo o moc. Ta zde chutnala až nepředstavitelně opojně a její návykovost nešla překonat.

Stráže jsem poslala pryč a poručila jim o mé návštěvě mlčet.

Urtel ležel na nové posteli vystlané slámou. Když jsem ale kopla do mříží, s trhnutím se probral, a zmateně pátral ve stínech po narušiteli jeho nočního klidu.

Poté, co mě zahlédl, jeho zmatený výraz povadl a nahradil ho děsivý klid. Chabé světlo mu ozařovalo nepatrné jizvy na obličeji způsobené ohněm. Zasloužil si je. A zasloužil si i mnohem víc.