Plameny spásy

TŘICÁTÁ OSMÁ

Vtiskla jsem Ardelovi polibek na tvář a nechala ho samotného ve cvičné místnosti ožehnuté ohněm.

Naše magie nabývala na síle a byla čím dál tím více devastující. Když jsme se snažili oba najednou, dokázali jsme roztavit dokonce i kámen. Ardel ale zaostával v rychlosti, se kterou jsem já sama moc vyvolávala. Musel se mnohem více soustředit a já se bála, že v bitvě na to čas nebude. Proto zůstal a cvičil, mezitím co jsem se šla připravit na večerní ples.

Čas zde ubíhal jinak. Neměnilo se zde světlo. Neklesalo a nestoupalo slunce. I přesto se všichni řídili přesýpacími hodinami. Ty určovaly, jaká část dne zrovna je. Nemuseli spát, ale chtěli. Protože ve spánku stále dokázali snít. Alespoň někteří z nich. Pouze díky tomu mohli alespoň na chvíli uniknout tomuto hroznému místu.

Došourala jsem se k našim komnatám, vpadla dovnitř a rovnou zabočila do koupelny. Fungovala zde stejně, jako v Perelu. Otočila jsem kohoutky a měděná vana se začala napouštět teplou vodou. Nalila jsem si do ní vonný olej, svlékla se a s blaženým zasténáním vlezla do teplé vody. Svaly se zachvěly úlevou.

Kdyby nebylo jednoho ze stinných monster, které se připlazilo blízko k vaně a nezasyčelo, dozajista bych v ní usnula a zaspala cokoliv, co Opet přichystal. Ne že by mě to zajímalo. Plesů jsem si užila ažaž a snad nikdy žádný nedopadl zrovna nejlépe.

Došla jsem do ložnice a jako první mi zrak padl na postel. Tam se na tmavých pokrývkách jako čerstvě napadaný sníh leskly šaty. Stála jsem ve dveřích a z dálky na ně s vytřeštěnýma očima hleděla. Srdce se mi stahovalo a vše okolo se zužovalo a směřovalo pouze k nim. Nechápala jsem, co ty šaty dělají přede mnou, v podsvětí, kde by neměly vůbec být. A to ani z daleka.

Přesto jsem k nim pomalu přešla se staženým hrdlem. Třesoucí se rukou jsem po nich přejela prsty, kde se mi na prsteníčku leskl černý snubní prsten.

Látka byla jemná a chladivá jako podzimní mlha, sukně široká, ale ne příliš, a stříbrnou nití vyšívané holé větve stromů se leskly jako rosa. Viděla jsem dlouhé vlečky splývající z ramen, delší rukávy a odhalená ramena. Byla jsem si jistá, že jsou to šaty mé matky, ve kterých se vdávala a já neměla tu možnost udělat to samé.

Kdo je sem přenesl? Kdo věděl, jaké šaty jsem si vysnila a proč by mi je dával až nyní, kdy na mém prsteníčku prsten vězel už tak dlouhou dobu?

Nepídila jsem se po odpovědích. Odhodila jsem svůj ručník stranou a opatrně si šaty navlékla.

Byly lehké jako pírko a jemnější, než se zdálo na dotek prstů. Cítila jsem se v nich téměř nahá.

Přešla jsem k zrcadlu a potlačila vzlyk. Přesto se mi zamlžil zrak a musela jsem si setřít hrotem ruky slzy.

Měla jsem svatební šaty své matky. Věděly o nich jen elfky, ale ty tu nebyly a nebyla možnost, aby sem momentálně došly. V jejich světě byly stále zaměstnané a daleko od jakéhokoliv portálu nebo odhodlání některý najít. Zde ubíhaly dny. Tam u nich minuty.

Nejspíš bych za ně měla vděčit Opetovi. Tušila jsem, že je jediný, který je mohl vidět, když byl v přestrojení u mého bývalého dvora. Proč by to ale dělal mi bylo záhadou.

Bez odpovědí jsem si sedla před menší toaletní stolek se zrcadlem ve tvaru velké kapky a začala se chystat na ples démonů a padlých duší.