Plameny spásy

PATNÁCTÁ

Hodinu po našem návratu do cel se před mřížemi od cely objevil Tael.

Vypadal sklesle a místo toho, aby se zdál uražený, nebo naštvaný, nesla se okolo něj neskrývaná lítost.

„Jak je mu?" zeptal se a trhl hlavou směrem k cele Ardela, kde král Feramu ležel nehybně na lůžku. Po celou dobu jsem z něj nespustila zrak. Sledovala jsem, zda se mu zvedá a klesá hruď v pravidelných intervalech a zda se mu nepřitížilo. Z jakékoliv sebemenší změny mě polévala vlna paniky.

„Kdybych mohla být u něj, věděla bych toho víc. Ale jak sám vidíš, asi mu nebude úplně nejlíp." Vyznělo to ostře a naštvaně. Má zloba nebyla namířena vůči němu, i když by si to zasloužil. Neudělal nic, aby tomu zabránil. Na druhou stranu já také neudělala nic, když ho Relon mučil a nechával ho hladovět v zatuchlé a temné místnosti hradu v Perelu.

Ve výrazu měl nelibost.

Vstala jsem ze židle a přešla ke dveřím z mříží. Zadívala jsem se na něj a snažila se vidět kluka, kterého jsem znala celý život. Svého nejlepšího kamaráda. Ten byl ale pryč. Život v jeho pomněnkových očích byl povadlý a nalomený. Optimismus a radost z života zmizeli. Zbyla jen ostražitost v pobledlém nebi.

„Tvůj nový sestřih je pěkný. Sluší ti," prohodila jsem.

„Nemusíš si získávat mou náklonost, Neol. A už vůbec ne pochvalou mého vzhledu."

Jen jsem nad tím obrátila oči v sloup. „Proč jsi vlastně tady? Chceš mi vykládat o tom, jak moc v háji jsem?" zeptala jsem se již chladnějších hlasem.

„Něco takového," přikývl. „Přišel jsem ti říct, proti komu budeš dnes v noci stát." 

To mě překvapilo. Rozhlédla jsem se po chodbě a hledala stopy po dalších strážcích, ale byli jsme sami. 

Zajímalo mě, koho proti mně postaví. Bojovat jsem uměla jen s tím, kdo mě šetřil a vyhrála jsem jen málo kdy. Nedělala jsem si velké naděje, že nepřítele porazím svým uměním mečem. Spíše jsem sázela na nějaký podvod, nebo úžasný nápad, který se mi vnukne chvíli před soubojem, nebo až budu tolik vyděšená k smrti a zoufalá, až pud sebezáchovy vymyslí něco smysluplného.

„Vasilia zvolila jako svého šampiona Guillema. Není nejlepší ze všech, ale ani nejhorší. Nemohla ti dát velkou výhodu, ale ani tě nechtěla stavit proti nemožnému."

„Měla bych jí za to být vděčná?" uchechtla jsem se a zakroutila v nevíře hlavou. „Nevím, co se s ní stalo - už jen kvůli tomu, že se mi to nikdo neobtěžoval říct -, ale její dřívější já je úplně pryč. Vasilia, kterou jsem znala, by mě nikdy nevystavila nebezpečí, jako je toto, a už vůbec by nechtěla popravit někoho, komu jsem se oddala," rozčilovala jsem se. Tišila jsem ale hlas, abych popřípadě nevzbudila Ardela. Potřeboval se z působení oné látky vyspat.

Tael semkl rty a lehce stáhl své bílé obočí blíž k sobě. „Nemáš ponětí, jaké hrůzy zde probíhaly."

„Tak mi to řekni," vyzvala jsem ho s trýzní usídlenou na patře mých úst a přešla ještě blíž.

„Proto jsem také přišel. Nechci, abys z ní dělala padoucha, Neol, stejně, jako ho ona neudělala z tebe."

„Já pro ní padouch jsem," opáčila jsem vztekle. „Viděl jsi to! Doživotní domácí vězení? Poprava Ardela?"

„První návrh byla tvá veřejná poprava," sykl a zavřel krátce oči, aby se uklidnil. Zarazila jsem se. Takže doopravdy zvažovala mou smrt? „Rada Vůdců se nad tím usnesla. Chtěli tě mrtvou za tvou zradu od té chvíle, co se posel vrátil z Perelu a přinesl zprávy, že stojíš po boku krále Feramu. Tvrdil, že jsi jejich dobrovolně. Že stojíš na jejich straně, jako poslušné štěně."