Plameny spásy

_SEDMÁ_

„Budeme se pohybovat jen po vršcích zdí, opatrně se přiblížíme k té bytosti a prozkoumáme jí. Ty se drž dál, já mám alespoň čím se bránit. Musíme najít slabinu, kam bych jí tu dýku mohla zabodnout, aby jí to zabilo nadobro. Jen jí to udělá smrtelnou, takže-"

„Vím jak funguje," přerušila ji Anita. „Ještě něco?"

„Sejdeme se tady za půl hodiny s poznatky. Pokud by se ta věc přemístila zrovna sem, tak změna srazu bude pod sochou. Kdyby nastal problém, prostě zakřičíme, pokud to tedy bude možný, nebo vyšleme magický signál. Dobře?" Hleděla na ní s veškerou příčetností, která jí ještě zbyla. Anita naštěstí jen přikývla a poté se znovu zneviditelnily.

Vrhly se na zdi a potichu našlapovaly, mezitím co se blížily k té monstrózní bytosti čím dál tím blíže.

Terra pravidelně dýchala a snažila se být bystrá, jako ještě nikdy předtím. Jejich světla osvětlovala terén dost mizerně, téměř jako měsíc v úplňku za lehkými mráčky, takže bylo dost obtížné vědět, kam šlápnout dál. Avšak roky tréninku je naučily mnohé.

Čím blíž ale Terra byla, tím víc doufala, že ta bestie nemá dar vidění neviditelných. To by značně zkomplikovalo situaci. Stejně tak doufala, že nemá zas tak dobře vyvinutý čich, aby je to vyčenichalo. Mohly jim o tom alespoň něco říct. Rozhodně by to pomohlo v mnoha směrech. Nebo by je to na druhou stranu vystresovalo natolik, že by se složily k zemi už při vstupu dovnitř. Jen bohové věděli, co je to zač, a to byl právě ten problém.

Terra se opatrně po několika minutách dostala téměř do středu katakomb. Ta entita již slézala dolů a ona si ji tak mohla lépe prohlédnout.

Ihned co to zahlédla, zamrzla na místě. Tělo se jí odmítalo pohnout ve snaze neupoutat sebemenší pozornost toho, co bylo jen několik metrů nad ní - smrtící, prastaré.

Ta příšernost byla obrovská několik metrů. Měla doopravdy čtyři podivně zkroucené končetiny. Na nich byly články šesti prstů. Hlava se nezdála být jakéhokoliv zvířete nebo monstra, jaké kdy viděla. Odhalovalo to světu dlouhé špičaté zuby hodné démonů. Úplně tomu chyběly rty, stejně tak jako to postrádalo nos. Jen dvě dírky vedly dovnitř, aby to mohlo dýchat. Kůži na hlavě tomu hyzdily propadliny podobající se plástvím včel. Odstín pokožky se jevil do podivně zeleno hnědého, sem tam až do šeda. Podobnou strukturu kůže to mělo i po vyzáblém těle a tam, kde to nebylo, byla kůže vrásčitá a krabatila se. Z trupu mu na břiše vystupovala žebra.

Nejstrašnějším na tom byla ale záda. Po nich se táhlo desítky, možná stovky lebek jejích předků. Byly to lidské hlavy a srůstaly s masem toho stvoření, jakoby je to pohlcovalo a živilo se jejich pozůstatky. Nadzvedl se jí z toho žaludek.

Terra si uvědomovala jeden velký problém; neviděla slabinu. Nemělo to jediné místo, kde by bylo možné to smrtelně zasáhnout a poslat to nazpět tam, odkud to vzešlo. Možná jedině vrch hlavy, ale nebyla si jistá, zda by v sobě našla dost potřebné síly k tomu to probodnout. Věděla, že se dostaly do příšerné šlamastiky.

Pozitivum objevila záhy. Nemělo to oči a tím pádem to nevidělo. Ale byla si dost jistá, že to cítilo. A to dost dobře.

Sebrala se a co nejrychleji se začala vracet zpět. Jeden krok za druhým. Nepatrný šelest lehkých botek po zaprášené kamenné podlaze. Nevál okolo ní žádný vzduch. Cítila zatuchlinu. Dřív, než se stačila vypařit, se ozval hlas.

Co jsi zač, mláďátko?

Ten hlas byl prastarý, zlomyslný, ale i zvědavý a nesl se v její hlavě. Dostala se moc blízko. V duchu zaklela a snažila se vzdálit co nejdál to šlo.