Plameny spásy

_JEDENÁCTÁ_

TERRA

„Neměla bys tu být," pověděl Rellok, když se sám rozcvičoval na cvičišti se svým obouručním mečem. Zbraň byla nádherně kovaná, umně zdobená, a Tareonská ocel se ve světle magických loučí kouzelně leskla.

„Kecy," zakoulela očima Terra a sama tasila svůj jednoruční meč až zařinčel.

Rodilo se brzké ráno, dva dny po první zkoušce. Léčitelé jí uzdravili neuvěřitelně rychle a excelentně, až se cítila jako nová. Zprvu na ní hleděli dost zděšeně, jelikož byla celá zlámaná, měla otřes mozku, vnitřní krvácení a několik dalších malicherností. Sedřené ruce léčili až jako poslední. Magie byla úžasná věc. Ani za těch pár set let života jí to nepřestávalo fascinovat.

„Ještě včera jsi vypadala na umření," uvedl na pravou míru svůj důvod, proč by měla být kdekoliv jinde, jen ne na cvičišti.

„Ne, že by ti to vadilo," mrkla na něj a chvíli ho pozorovala, jak přesně provedl několik sledů výpadů. Nebyl to pravý boj. Věděla, že kdyby se s ním teď pustila do souboje, srazil by ji k zemi během několika sekund. Nebyla tak dobrý válečník jako on. Proto nechápala, proč má při něm sebevražedné sklony. Jako například nyní.

„To je pravda," zamručel nazpět a provedl útok, který by jisto jistě protivníkovi nepřinesl zrovna nejlepší vyhlídky na budoucnost. Možná tak vyhlídku na rakev a hlínu. Alespoň v tom nejlepším případě.

Terra se musela držet na uzdě. Nepokrytě pozorovala absenci jakéhokoliv krytí vršku Rellokova těla. Svaly se mu pod kůží napínaly a boulily, zvýrazňovaly se a přísahala by, že na ní provokativně mávaly, ať se jich dotkne. Potlačila potměšilý úškleb. Chápala, že se při cvičení potil a neměl náladu mít na sobě propocenou košili, i ona by nejraději cvičila bez, ale to nebylo možné. Takto měla alespoň výhled na něco šťavnatého.

Rellok se zastavil. Hruď se mu s rameny mohutně zvedala. Podrbal se na nose a odhrnul si zpocené vlasy z čela. „Co tady chceš, Terro?" vydechl a přešel pár kroky pro osušku odloženou na kamenné lavici. Na svalovitém těle bojovníka se mu leskly kapky potu. Odvrátila zrak. On tím svým sjel naopak k ní.

„Jen jsem si řekla, že omrknu nepřítele, než se s ní pustím do souboje na život a na smrt," prohodila a našpulila rty. Zadívala se na nádhernou dlažbu cvičiště. Tvořily jí světle šedé a černé dlaždice. Ty byly poskládané do mandaly ze vzorů rostlin, které v tomto opuštěném království tolik chyběly.

Rellok se napřímil a přimhouřil safírové oči. Zkoumal ji. Něco hledal. „Jsi sebevrah," vyhodnotil, zakroutil hlavou a již osušen se vydal zpět do prostředního kruhu z květin. Tím jí chtěl vyhnat pryč. Až moc dobře to pochopila, ale ignorovala to.

„Možná. Mění to na tom něco?" Přešla blíž a sama uvažovala nad tím, že si zacvičí ještě před tréninkem s Anitou. Ta ještě pokojně spala.

„Málem jsi tam umřela." Zněl skoro až naštvaně, vyčítavě.

„Ale neumřela. Žiju."

„A proto jsi sem přišla, abys tu vytouženou smrt nalezla?"

Zarazila se, zapřemýšlela se a poté zastrčila meč zpět do pochvy.

„Nepřišla jsem pro smrt. Jsem ráda, že žiju," přiznala se samozřejmostí. „Takže spíš počítám s tím, že bych tě porazila," pokrčila rameny. „Trocha sebedůvěry nikoho nezabije."

Mračil se jako všichni démoni. „Ale tebe téměř zabila. Měla by sis přerovnat pár věcí v té své pěkné hlavince, Spasitelko." Zněl naštvaně. Byl nerudný a rozhodně se nezdálo, že by toužil po tom s ní vést jakýkoliv další rozhovor. Ale ona potřebovala rozptýlení. Jakékoliv. Jen aby nemusela trávit čas sama se sebou.