Plameny spásy

TŘICÁTÁ DEVÁTÁ

Poté, co náš soukromý tanec skončil, začala vyhrávat nová píseň a přidali se i ostatní. Přesto mě Ardel nepouštěl a s blaženým úsměvem na rtech mě zaučoval v krocích dalších tanců proudících okolo nás.

Nikdy jsem ho neviděla tak rozzářeného, jako v ten moment. Hleděl mi do očí a já bych přísahala, že z těch jeho sálalo něco, co bych nazvala pouze a jenom jemností a štěstím. Díval se na mě jako na klenot. Takový pohled pro mě byl nezvyklý. Popoháněl mé srdce ke zbláznění a vháněl mi krev do tváří. V podbříšku jsem cítila příjemné chvění.

V jednu chvíli jsme zpomalili. Něžně mě chytl za pas a přitáhl si mě majetnicky k sobě. Položila jsem mu dlaně na hruď a zeširoka se zazubila. 

Zkoumal mou tvář. Jeho temné oči jiskřily, ale pomalu je začínal zastírat stín. „Nezasloužím si tě," pronesl zničeně a prorazil tím naší soukromou bublinu štěstí. Zastavili jsme v jakýchkoliv pohybech a zamrzli na místě. Dění okolo se jevilo jen jako vichřice za oknem a ta stejná vichřice se prohnala i mou hrudí.

Zakroutila jsem hlavou a přiložila mu dlaň na tvář. Přivřel oči a zapřel se do ní. „Bojoval jsi pro to, aby sis mě znovu zasloužil, to je pravda, ale ten boj jsi vyhrál. Stojím tu s tebou a jsem šťastná. Děláš mě šťastnou. Není to právě to, proč si mě zasloužíš?"

Vypadal na vážkách. Mírně stahoval obočí k sobě a na obličeji posetém pihami se mu při tom tvořily jemné vrásky. Pohladil mě něžně po zádech a přiložil své čelo na to mé. Jeho teplý dech mi ovál rty.

„Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo, má Neol. Téměř pokaždé, když jsem měl něco úžasného, život mi to vzal. V ten večer zahájení třetího měsíce oslav jsem si myslel, že to udělal znovu. Byla to ale má vlastní zaslepenost. Stále mě to děsí ze spaní. Vidím ve snech, jak tě táhnou pryč a já se ani nehnu. Necítím v nich nic, protože kdybych si dovolil cítit, puklo by mi srdce."

„Ale jsem tady. S tebou."

Cítila jsem, jak se lehce uvolnil. „Ano."

„A jsem doopravdy tvoje. A z mé vlastní volby. Na to nezapomínej. Máme svou minulost, ale pro mě je teď důležitější budoucnost. Já..." Zarazila jsem se. Slova se mi zasekla v krku. Odtáhl se ode mě a v očekávání z jeho očí přímo čišelo.

Téměř jsem mu otevřeně řekla, že ho miluji. A chtěla jsem. Ale zkroutil se mi žaludek a dopadl na něj těžký kámen. Popadla mě panika. Vrátila jsem se zpět na oslavu zahájení třetího měsíce. Měla jsem liščí masku nasazenou na tváři. I on měl tu svou. Neviděla jsem mu do tváře, a přesto jí zřetelně vnímala. Znala jsem ho. Ne. Myslela jsem si, že ho znám. A milovala jsem ho i tehdy. Jenomže před tou dávnou dobou to byla syrová láska. Naivní. Křehká. Přesto jsem měla dost odvahy a naivity na to, abych mu řekla, co doopravdy cítím. A on na to nic neodpověděl. A jedna podstatná věc uvnitř mě mi našeptávala hrůznou představu toho, že by to neřekl nazpět ani teď.

„Neol?" Nejspíš viděl změny v mém výrazu. Vypadal ustaraně.

Rychle jsem nahodila svou vlastní masku a pozvedla koutky rtů. „Jen jsem ráda, že jsi tady se mnou. Že jsme to doteď přežili. To všechno."

Viditelně se mu ulevilo. Kdyby ale věděl, co jsem se chystala udělat, ale neudělala jsem, jak by se asi cítil poté? Viděl před chvílí paniku a strach z toho, co by se stalo, kdybych to vyřkla nahlas? Milovala jsem ho, ale stále mu na sto procent nevěřila v oblasti svého srdce. Bylo mnohokrát zlomeno a zničeno a jen stěží se dávalo do kupy. Nechtěla jsem tu hrůzu prožít znovu. Ne na tanečním parketě. Ne v svatebních šatech.