Plameny spásy

TŘICÁTÁ ŠESTÁ

Učili jsme se ovládat naše Plameny s takovou vervu, až se čas od času otřásalo celé podsvětí. Opet nám opravoval náš styl boje, držení těla, útoky, výkryty, úhyby, vše, co mu přišlo jen trochu neperfektní. Pomalu nás začínal připravovat na budoucí boj se štítem, takže jsme se museli naučit držet při boji levou ruku u hrudě, aby si uvykla na tom místě automaticky být a chránit tělo před útoky. A po ránech, při volných chvílích, jsme si povídali. Nebo se líbali. Nebo ze sebe strhávali oblečení.

Uběhl týden a Opet vyřkl svůj dost zajímavý objev. Učili jsme se rychleji, než by bylo u normálních lidí zvykem. U mě to zjistil pár měsíců zpátky při mé první nedobrovolné návštěvě u jeho dvora. Svaly se nám uzdravovaly již po pár hodinách. Tím pádem se tvořily rychleji a naše těla si snadněji zapamatovávala kroky a pohyby, které nás učil. Už kdysi Zerel poznamenal, že se učím podezřele rychle. Měl pravdu a já měla další teorii.

V moment, kdy jsem získala Plameny, se ve mně probudila část mě, jež do té doby dřímala. Krev mého otce byla utlačována tou mé matky. Žila jsem v tom, že jsem něco míň, než ostatní. Postižená a méněcenná. Ale magie Plamenů vyburcovala mou podstatu. Jen mi trvalo přijít na to, že se vůbec něco změnilo.

„Všechny bojové techniky jsou kombinací vašeho učení, tedy fyzického ovládnutí sebe sama, šikovnosti, vlastního postřehu a schopností a ty se musíte naučit perfektně. Jinak řečeno, abyste se naučili dokonalý kryt, je zapotřebí zvládnout základy bezchybně a následně je pilovat," ponaučoval nás Opet, mezitím co jsme se protahovali. Vždy měl něco nového, co nám říct, o čem nás poučit. Vnímala jsem ale jeho kradmé pohledy směřované na mě. Stačilo mu pohled oplatit a stáhl ho.

Ardel se většinou naježil vždy, když Opet přišel až ke mně a začal mi upravovat postoj. Dotýkal se mě zřídka kdy, ale i to málo stačilo k tomu, aby byl důvod k varovnému zatínání pěstí. Věděla jsem, že by Opet i nyní stál o naše spojení. Přineslo by mu to moc a nejspíš by mě využil k tomu, aby mohl navždy uniknout ze svého vězení. Proto nepřestával flirtovat a okouzlovat svou přirozeností. Působil neodolatelně. Pro jeho smůlu mě ale Ardel uhranul víc.

„Nemusíš ho tolik nenávidět. Pomáhá nám." Přejela jsem mu palcem po tváři, sjela dlaní na pevné rameno a po něm až k jeho velké dlani.

Ardel si mě přivinul k sobě a zadíval se mi do očí jarních luk. Ty jeho byly zde dole temnější, než jeho obvyklý odstín mokré zeminy. Zdály se být mnohem více nebezpečné. V pozoru.

„Nelíbí se mi, jak z tebe nemůže odtrhnout zrak," přiznal se. „Nebo jak se tě sem tam dotýká a ochomýtá se okolo tebe. Nedivil bych se, kdyby si tě začal brát na soukromé lekce."

„Žárlíš," zaculila jsem se a žďuchla do něj prstem.

Ardel nadzvedl obočí a zamrkal. „Já nežárlím. Nikdy," zamračil se. To mě pobavilo.

Líně jsem mu začala přejíždět dlaní po hrudi. „Takže by ti nevadilo, kdybych s ním na ty soukromé hodiny šla?"

„Cože bys?!" vyhrkl.

Začala jsem se tomu smát a rozcuchala mu vlasy. „Žertuju. Žádné soukromé hodiny." Stoupla jsem si na špičky a políbila ho. „Teď si ale nacvičíme tu ohnivou vlnu, co ty na to?" zamumlala jsem mu do sladkého polibku.

⁓

Po dvou týdnech nás Opet zavedl k propasti, kde se na samém dně kroutila jako had láva. Viděla jsem, jak hluboko pod námi září a osvětluje již tak rudé stěny. Před vstupem do Pekelných síní jsem jí nikdy naživo neviděla. Jen jsem o ní slyšela v přednáškách, kdy o ní jednou mluvil profesor. Samozřejmě ji znal jen z doslechu a učebnic, protože prý jediné místo, kde ji lze spatřit, je Tareon, Říše nemrtvých, a tam by se živý nedostal.