Plameny spásy

ČTYŘICÁTÁ SEDMÁ

Ležení Konečného kontinentu oplývalo hmatatelnou hrůzostrašností zarývající se člověku do těla jako úponky beznaděje. Kouzelné zrcadlo v Pekelných síních nemohlo ani zdaleka obsáhnout celý vjem. V realitě mě obraz té masy stanů zasáhl mnohokrát silněji a nemilosrdně mi vyrval kyslík z plic. Stahoval se mi úzkostí žaludek a brzy, když jsem vstřebala fakt, že je to reálné, jsem se ohnula s pase a vyvrhla obsah žaludku na zem. 

Tisíce a tisíce tanu naměstnaných těsně vedle sebe. Tisíce zlatých vlajek třepotajících se ve větru. Tisíce pochodní a táborových ohňů. Pach kouře jsem cítila až k nám na kopec. Stále jsme se nacházeli daleko, ale možná to mi přinášelo děs o to víc. 

Na obzoru se táhl tmavý pás oceánu a hvězdného nebe. Mraky byly potrhané, ale měsíc byl v novu a tak nám poskytoval dokonalé krytí. Jako by nám snad bohové sami chtěli moci. Třeba se naši otcové dívají a bojí se o své děti. Možná, že doopravdy nezestárnu. Nepochybovala jsem však o tom, že nějaký způsob, jak mě zabít, určitě existuje. A nebude jen jeden. 

„Nemusíš tam chodit," špitl Ardel. „Zvládneme to sami."

„Neol půjde. Pokud si myslíš, že ne, nalháváš si, že jí vůbec znáš," vyjela na něj Terra. Rellok vedle ní sykl, aby ztišila hlas. Zakabonila se a uraženě nakrčila nos.

„Má pravdu. Půjdu." Odplivla jsem si, abych zahnala pachuť v ústech a přikrčila se vedle nich. „To, že je to děsivé, neznamená, že zůstanu schovaná. Pomohu v záchraně Gerla. Dlužím mu to." 

Opet vedle nás se zavrtěl a znechuceně si prohlížel svou ušpiněnou ruku od bláta. Teplota lehce stoupla a tak sníh pomalu tál a tvořil bláto, kde se jen dalo. „Ale ty tady klidně můžeš zůstat. Aby ses náhodou neumazal ještě víc," rejpla jsem si a zazubila se. 

„Kdepak, Královničko. Mě se jen tak nezbavíš. Jdu s vámi."

„Jak myslíš," zamumlala jsem. 

„Měli bychom si spíš zopakovat plán, než se rafat," vstoupila do toho Anita. Celou dobu jen skenovala ležení a nepatrné zvuky smíchu, nebo hudby. Bavili se, ačkoliv mír stál na hranici spadnutí. Vyčkávali na povel. Připravovali se. A měli zábavu, i když se nebesa připravovala na krveprolití. 

Rellok se pohotově chopil vedení. „Budou tam kouzelníci, mágové a jen bohové ví, co všechno. Nejdřív musíme zjistit, zda nemají nastražené magické pasti. Kdysi jsem v Tareonu četl něco málo o jejich síle a schopnostech. Není radno je podceňovat. Ač neoplývají silnou magií, na výjimkou pár jedinců, je známo, že v množství je síla. Pokud jich mají mnoho, čekal by na nás po prozrazení masakr. Proto vám radím zůstat v utajení." Při jeho slovech mě mrazilo. 

Už předtím nám po cestě vyprávěl, jak zvládnou zabít pouhým máchnutím ruky. Kolik hrůzností dokáží po spojení s jejich Temným bohem, nebo co to sakra uctívají. Dokonce i Izer přisvědčil, že je sám zažil. Kdyby prý byl o trochu větší srab a nežil už tak dlouho, utíkal by tak daleko, jak by to jen šlo. Což nám na kuráži zrovna dvakrát nepřidalo. 

Plán byl jednoduchý a vcelku prostý. Nešlo o nic geniálního, kde bychom podpálili kus ležení a v nastalém rozruchu magicky Gerla dostali pryč. Nevěděli jsme totiž, co vše tam na nás může číhat. Nejlepší bude se rozdělit po dvojicích, prohledat ležení skrz na skrz, najít Gerla, dát si znamení a dostat ho odtamtud pokud možno bez povšimnutí pryč. 

Rozdělení bylo následovné. Terra s Rellokem, který jí nehodlal pustit z dohledu. Anita s Ardelem, které jsem k ní přidělila sama, jelikož elfky ovládaly iluzi neviditelnosti, a nakonec já a Opet. Nebylo to zrovna šťastné spárování, ale i on mi mohl poskytnout změnu vzhledu, nebo mě zahalit do neviditelného pláště. Ardela s Opetem bych si netroufla pustit samotné. Jen bohové ví, jak by to skončilo.