Plameny spásy

DVACÁTÁ OSMÁ

PATNÁCTÝ TANEC

Každý tanec znamenal znásobení bolesti pro mé pomalu se tříštící nitro. Pokud si pro mě Ardel doopravdy šel, mohl dorazit každou chvíli. Nezbývalo mi moc času na to se z Pekelných síní dostat na vlastní pěst, než ho Opet chytí a bude s námi oběma konec. Svět by poté shořel v pekelných plamenech a my byli na vině. Nejspíš bychom za to na tomto dvoře pykali po věčnost.

„Jak se vypořádáváš se svou minulostí, Královničko?" přerušil plynulost mlčenlivého tance Opet. Čím více tanců jsme spolu podstoupili, tím se prodlužovaly. Zdálo se mi, že už se točíme hodiny. Únava na něm nebyla ani zdaleka vidět, zato mé nohy začínaly slábnout a víčka pomalu klesat.

„Stejně, jako se vypořádávám s realitou." Sledovala jsem jeho povědomou tvář. Měl rysy anděla, ale jeho oči prozrazovaly, čím doopravdy je - démonem. Jeho nadřazený výraz mi důrazně napovídal, ať pokračuju.

„Přežívám. To je to, co dělám celý život. Ty vzpomínky jsem jednou prožila a zvládla je. Nyní jsem tady s tebou, v Pekelných síních, a přežívám. Den za dnem. Tanec za tancem," povídala jsem a snažila se ignoroval teplo jeho prstů na svých bedrech a to, s jakou něhou svíral mou dlaň. Za tu dobu už se z toho stalo něco všedního, normálního, co se opakovalo a nikdy se z toho nic nevyklubalo. Jeho pěkné řečičky nic nesvedly.

„A co kdybys nemusela jen přežívat?" Jeho pohled byl zkoumavý. Husté řasy se mu téměř dotýkaly tváře.

Zachmuřila jsem se a nechala ho se s námi v několik krocích zatočit.

„Co kdybys mohla doopravdy žít? Co kdybys měla vše, o čem jsi kdy jen snila? Co je to, Neol? Co je tvé nejniternější přání?" Zaskočil mě tím. Zaváhala jsem. Znělo to, jakoby mi něco nabízel. Něco, co by bylo téměř nemožné odmítnout, jelikož za normálních okolností mi to život poskytnout nemohl.

Sama jsem odpověď na jeho otázku znala. Chtěla jsem svobodu, stejně jako se mi o tom jednou svěřil i Ardel. Ale co byla svoboda, když bude svět hořet a naříkat v chaosu? Jak bych si jí mohla vychutnávat, když by vše co mám ráda přestalo existovat?

Zamyslela jsem se. Zachytávala jsem očima kousky šatů, divoké oči, škleby a nadzemsky krásné bytosti. „Zabránit válce. Chci, aby byly všechny národy a země v míru a já nemusela už nic řešit. Chtěla bych být s Ardelem a žít bez povinností a závazků. Bez tíhy. Chtěla bych... Chtěla bych žít šťastný život a zapomenout na vše, co se kdy stalo." Opet se spokojeně pousmál a přivinul si mě k sobě blíž. „Ale předpokládám, že nic z toho udělat nemůžeš." Jeho tvář se přiblížila k té mé. Nasucho jsem polkla a zatvrzele zatnula čelist. Můj obsidiánově černý prsten zapálil. Byla jsem Ardelova. Tohle dělat neměl. Kdyby se mě pokusil políbit-

„Ne, to nemohu. Některá z tvých přání se bohužel kryjí s mými vlastními cíli. Ale mohu ti nabídnout možnost odevzdat mi Plameny dobrovolně a žít zde."

Uchechtla jsem se nad tou absurditou a provedla záklon, kdy se pružně sklonil nade mnou. V očích se mu zalesklo. „Jistě. Abych s tebou tančila do své smrti a i navěky po ní. To tak. Až se odtud dostanu, už nikdy na žádný parket nevkročím."

Jiskrně se zasmál a vedl mě dál v tanci. „Pokud se nepřidáš na mou stranu, tvé odkrvené tělo už nikdy nikam nevkročí. Toho si buď vědoma, Lezumko."

„Má odpověď zní ne," uzemnila jsem ho. „Chci ale dostávat výživnější jídlo. To, co mi dáváš, je odporný." Potřebovala jsem nabrat síly. Reose si mě zatím nenašla a už jsem začínala ztrácet naději, že se vůbec dostanu k magickému zrcadlu. Můj hlavní úkol byl ale vymyslet, jak přimět Opeta, aby mi umožnil projít portálem. To byl ale tvrdý oříšek.