Celý dlouhý večer se mi zdálo o ukolébavce, kterou mi rodiče zpívali, když jsem byla dítě. Byla to indiánská píseň. Ukolébavka, kterou jsem slýchala každou noc v mém dětství. Noc, co noc...
Spinkej, můj maličký, máš v očích hvězdičky,
dám ti je do vlasů, tak usínej, tak usínej.
Ho ho Watanay, ho ho Watanay,
ho ho Watanay, kiokena, kiokena.
Sladkou vůni nese ti noční motýl z paseky,
vánek ho kolíbá, už nezpívá, už nezpívá.
Ho ho Watanay, ho ho Watanay,
ho ho Watanay, kiokena, kiokena.
V lukách to zavoní, rád jezdíš na koni,
má barvu havraní, jak uhání, jak uhání.
Ho ho Watanay, ho ho Watanay,
ho ho Watanay, kiokena, kiokena.
V dlaních motýl usíná, hvězdička už zhasíná,
vánek, co ji k tobě nesl, až do léta ti odlétá.
Ho ho Watanay, ho ho Watanay,
ho ho Watanay, kiokena, kiokena.
Ho ho Watanay, ho ho Watanay,
ho ho Watanay, kiokena, kiokena.
Celé ráno mi text písně proplouval hlavou. Promnula jsem si oči a tím si naprosto rozmazala řasenku, takže jsem svůj make-up musela upravovat znovu. Když jsem po několika minutách konečně dospěla ke konci, sbalila jsem si věci do školy a vydala jsem se dolu. Pomalu jsem sešla schody a zamířila k pohovce. Po chvíli jsem se zarazila. Něco jsem ucítila. Táhlo se to z koutku, kde byla kuchyň. Udělala jsem ještě několik kroků kupředu. Poté jsem nakoukla za roh a spatřila Gabrielovo záda. Pobíhal kolem sporáku a tiše nadával. Vypadal dost nekoordinovaně. Jeden obsah kastrolu začal prskat obsah kolem. Nemohla jsem se na to dívat. Došla jsem k plotně a rychle vypla sporák. S povzdechem jsem se zadívala na Gabriela.
,,Snažíš se tu podpálit barák?"
Gabriel se jemně zasmál a podrbal se ve vlasech. ,,Ne, tak úplně. Jen se snažím vařit." Znovu se zasmál. ,,Špatný nápad."
Tentokrát jsem se krátkému smíchu neubránila ani já. ,,Tentokrát ti musím dát za pravdu. Fakt špatný."
Gabriel se pousmál. ,,Chtěl jsem to zkusit. Zajímalo by mě, proč jste na tom vy lidé tolik závislý." Odstoupil od sporáku a opřel se zády o stůl.
,,Si fakt divnej." Nechápavě jsem kroutila hlavou a udiveně zírala, co v těch nebohých kastrůlkách plave. Radši jsem se to ani nesnažila zjistit. ,,Tak jak se cítíš na test?"
,,Hmmm..." Gabriel zívnul.
Otočila jsem se a pozvedla jsem na Gabriela obočí. ,,To měla být odpověď?"
Gabriel na mě nezaujatě zíral. Po chvíli se odrazil od stolu a udělal ke mně dva dlouhé kroky. ,,Mám hlad."
,,Ohh... vážně?" Zamrkala jsem na něj. ,,A novou plenku by si naše děťátko nepřálo?"
Gabrielovi poskočil koutek a učinil ke mně poslední krok, než se ocitl v mé intimní zóně. ,,Mě by stačilo jen nasytit." Naklonil se ke mně. Než se však stačil přicucnout na mé rty, strčila jsem mezi nás ruku.
,,Jestli se na mě ještě někdy budeš chtít bez dovolení přisát, jako pijavice, tak tahle pěst bude dost rychlá a daruju ti, že zasáhne cíl." Výhružně jsem ho sjela pohledem a Gabriel se zasmál.
Bez dalšího slova jsem ho obešla, ale než jsem stihla udělat pomalu dva kroky, tak jsem byla přiražena ke zdi. Neptejte se mě, jak se tohle stalo, protože já jsem to také nepochopila. Zvedla jsem pohled a setkala jsem se s Gabrielovo zrakem a usměvavou tváří svého přítele.
,,Ale... ale... Ty jsi opravdu nevychovaný človíček." Zakroutil hlavou ze strany na stranu. ,,Takhle by to nešlo."
,,Myslím, že zrovna od tebe tohle slyšet nepotřebuju."
,,Neříkala jsi zrovna včera, že mezi sebou máme dohodu, která by se měla dodržovat."
Uchechtla jsem se. ,,Ale... Nevzpomínám si, že jsme do ní zařadili něco o narušování mé svobodné vůle."
,,Tohle je součástí udržení mrtvolky naživu." Mrtvolky...!
,,Řekl si právě mrtvolka?"
,,Říkám mu různě. Máš s tím problém?" Pousmál se.
,,Momentálně mám problém s tím, že bych ráda byla opět svobodná. Takže bylo by možné mě pustit?" Naštvaně jsem na něj hleděla.
,,Hmm..." Gabriel se ke mně nahnul neskutečně blízko, až jsem musela tlačit hlavu do zdi, abychom se nedotkli rty. ,,Dneska tě ušetřím."
,,Jak laskavé." Zašklebila jsem se. Za ty jeho hry bych ho nejradši nacpala do nádoby a odstřelila ho na Mars.
***
Škola byla dost náročná. Nebylo to jen tím, že jsem Gabriela polovinu dne musela poslouchat, jak naříká, ale také tím, že jsem dnes musela pomáhat ve školní jídelně, a to s Crystel. Ta holka se nebyla schopná dotknout pomalu jediného talíře. Myslela jsem, že mi z ní hrábne. Navíc ty její kecy. Měla jsem pocit, že mi bouchne mozek. Myla jsem asi sedmdesátý talíř a už jsem toho začínala mít plné zuby. Člověka by ani nenapadlo kolik blbých talířů se ušpiní za jediný školní oběd. Divila jsem se místnímu personálu, že z té porcelánové běloby ještě nedostali syndrom vyhoření. Chudáci... Domyla jsem poslední talíř ze své poloviny. Vypnula jsem kohoutek s vodou a úlevně jsem vydechla. Pootočila jsem hlavu stranou a zadívala jsem se na Crystel. Musela jsem se uchechtnout. Zápasila s tím nádobím, jako by mezi ním byla mořská příšera. Všimla si, že na ni koukám.
,,Co! Za tohle všechno můžeš ty!" Praštila rukami do napuštěného dřezu a voda jí přitom vyšplouchla do obličeje. Začala jsem se smát. V ten moment po mně Crystel hodila tak studený pohled, že by při něm zamrzlo i moře. Mě však jen rozesmál o něco víc. ,,Ty!" Nabrala hrst vody s bublinkami a chrstla ji po mně. Schytala jsem vodu přímo do obličeje. Otřela jsem si obličej a popadla jsem zbylí dortík a mrskla jsem ho po ní, jako odplatu. Nehodlala jsem skončit u vodní bitvy, jako minule. Crystel schytala dortíkem přímo do svetru. Šokovaně vykřikla. ,,Ten byl drahej!!" Naštvaně popadla hrstku špaget a už to po mně letělo. A přesně tak nějak začala naše kuchyňská válka, kterou zastavil až příchod hlavní kuchařky.
,,Co se to tu proboha děje!?" Naprosto šokovaně se rozhlédla kolem a vypadalo to, že ji každou chvíli vypadnou oči z důlku. ,,Co jste to tu prováděly!?" Odkašlala jsem si a setřela si z tváře kus těstoviny. Byla jsem plně pokryta jídlem. Dost jsem smrděla...
,,Za to může ona!" Hájila se samozřejmě Crystel.
Protočila jsem panenky. ,,Jasně... a ty si svatý Ježíš Kristus..."
Kuchařka si dala ruce v bok a povzdechla si. ,,Tak dost!! Nezajímá mě, kdo za to může, jenom to tu ukliďte! Dokud se to tu nebude opět lesknout, tak zapomeňte na návrat domů!!" S tím se otočila a odkráčela.
,,Super..." Zašeptala jsem pro sebe. ,,To mi chybělo. Práce navíc."
Crystel kopla do koštěte a to se zřítilo na zem. ,,Všechno je to tvoje chyba! Kvůli tobě neustále musím dělat nějaký podřadný věci!! Sakra!!" Znovu do koštěte kopla.
Nezáživně jsem se opřela o stěnu. ,,Tím, že tu uděláš ještě větší bordel, nám zrovna moc nepomůžeš."
,,Ztichni!" Přesunula na mě svůj vražedný pohled. ,,Nechci od tebe slyšet už ani slovo!"
,,Fajn." Pozvedla jsem obě ruce na znamení bílé vlajky a poté sebrala koště ze země. Pomalu jsem se pustila do úklidu.
Zatímco jsem zametala bordel z podlahy, tak Crystel kolem sebe prskala všechny možná slova. Divila jsem se, že jí z toho neupadla pusa. Po asi deseti minutách se uklidnila a s naprosto hrozivým výrazem se znovu pustila do nádobí. Skoro jsem údivem prohodila nějakou tu svou dost blbou hlášku, ale díkybohu jsem zavřela tu svoji pusu na zip a nekecla jsem ani ň. Tiše jsme pracovaly a nevšímaly jsme si jedna druhé. Já jsem se snažila moc nemyslet na Gabriela. Byl už dost dlouhou dobu sám, a to se mi nelíbilo. Děsily mě minuty, které jsem ho neměla pod dohledem. Netušila jsem, co právě dělá. Dávno už bylo po hodině, při které si měl jít dopsat test ke slečně Rossové. Neměla jsem ani ponětí, jak to vlastně celé dopadlo. Jen jsem se modlila a doufala, že zase neřekl nějakou totální volovinu, za kterou bych ho nejradši vykuchala. Normálně jsem začínala mít pocit, že v Gabrielovo přítomnosti se ze mě začíná stávat šílenec. Takoví ten psychopat z hororů. Úžasný...
***
Konečně jsme měly hotovo! S Crystel jsme sklidily poslední talíř na své místo zrovna v momentě, kdy se do kuchyně vrátila šéfka a v jejím doprovodu pan ředitel. Čmuchala jsem ve vzduchu průser... Crystel si založila ruce a pozvedla obočí. Očividně něco také očekávala. Počkaly jsme, dokud k nám nedošli, poté Crystel promluvila.
,,Můžeme už jít? Splnily jsme všechno, co jste chtěla."
Šéfka se porozhlídla po své kuchyni a pomalu přikývla. ,,Vidím..." Znovu přesunula pohled na naše osoby a lehce usmála. ,,Dobrá práce."
,,To bych řekla." Zamumlala Crystal tiše.
Pan ředitel si sepnul dlaně za zády a jeho výraz se vůbec nepodobal tomu, který měla šéfka. Ředitel se totiž po většinu času usmíval. Momentálně nebylo na jeho tváři po úsměvu ani památka. ,,Moje milé dámy, doufal jsem, že jste se z minulé události dostatečně poučily." Každé z nás věnoval pohled. ,,Očividně ne dost." Pan ředitel k nám přistoupil blíž a pozorně nás sledoval. ,,Zítra se na škole bude konat basketbalové utkání. Určitě jste si vědomí kolik práce se nashromáždí, až taková akce skončí." Lehce zvedl bradu a tím vypadal ještě vyšší než obvykle. ,,Informoval jsem osoby, které měli mít na starost úklid, že po utkání mohou jít domů, jelikož to za ně převezmete vy."
,,Co prosím!?" Vyštěkla Crystel.
,,Váš tón hlasu se mi nelíbí, slečno." Ředitel Grif na Crystel přenesl tíhu svého pohledu. ,,Máte s tím snad nějaký problém? Pokud ano, mohu vaší situaci řešit s vašimi rodiči. Je to jen na vás." Crystel ředitele minutu nenávistně sledovala, poté se odvrátila a mlčela, což asi vyjadřovalo smíření a ústup. ,,A vy, Angelo... Máte s tím nějaký problém?"
I kdybych měla, nic by to nevyřešilo... ,,Ne, pane řediteli."
Pan ředitel se konečně jemně usmál. ,,Výborně. Zítra vás brzy ráno budu očekávat ve své pracovně."
,,Brzy ráno!" Ozvala se Crystal.
Ředitel se na ni usmál. ,,Jistě... řekl jsem si, že byste mohly přispět i vaší živou osobností. Výbor na školní výzdobu vaší pomoc určitě ocení." Naposledy se na nás podíval. ,,Uvidíme se zítra." Otočil se a odešel.
Šéfka na nás pokrčila ramena. ,,No dobrá. Můžete se vydat domů, děvčata."
Popadla jsem své věci. ,,Děkujeme a promiňte za tu kuchyň. " Zatavila jsem se před ní a zašeptala. ,,To víte, dívčí války." Pokrčila jsem ramena a usmála jsem se. ,,Tak nashle." Vyrazila jsem k východu.
Rychle jsem pochodovala chodbou a při chůzi nakukovala do jednotlivých tříd. Gabriela jsem však nikde neviděla. Uprostřed chodby jsem se zastavila a unaveně jsem vzdychla. Jak najít někoho v tak velké budově? Nadechla jsem se a pustila jsem se do hledání...
***
Po dvaceti minutách jsem toho měla dost. Navíc mi přišlo, že ve škole jsem už jen já. Došla jsem ke skřínkám a sesunula jsem se podél nich na zem. Bolely mě nohy. Zkontrolovala jsem svůj mobil. Od Scotta jsem měla jednu nepřečtenou esemesku. Vypadalo to, že je momentálně v práci a nemohl nás vyzvednout. Povzdechla jsem si. Dneska jsem povzdechy rozhodně nešetřila.
,,Snažíš se vyvzdychat duši?"
Zvedla jsem pohled a spatřila Gabriela. ,,Co ty tu děláš? Teda kde si byl? Všude jsem tě hledala."
Gabriel si pocuchal vlasy. ,,Ta šílená ženská mě nechtěla pustit. Nutila mě plít záhon." Přešel ke mně a shlídl na mě. ,,Vidíš k čemu jsem se musel uchýlit, kvůli tobě."
,,Neděláš to kvůli mně, ale kvůli sobě. Chráníš sám sebe." Nesouhlasila jsem.
Gabriel se pousmál a natáhl ke mně ruku. ,,Samozřejmě."
Zatřásla jsem hlavou a natáhla se po jeho dlani. Zachytil mě a vytáhl mě na nohy. ,,Mimochodem... smrdíš." Ohrnul nade mnou nos. ,,Co si prováděla?"
,,To je na dlouhý vyprávění." Pustila jsem se ho. ,,Potřebuju si dát sprchu."
,,To je dobrý nápad, smraďochu." Gabriel mi z ramene odpinknul jednu špagetu.
,,Hej!" Vraždila jsem ho pohledem. Gabriel se zasmál. Mávla jsem nad ním rukou a vydala jsem pryč.
,,Kam jdeš?"
,,Najít někoho, kdo nás hodí domů." Zamumlala jsem.
***
Nakonec jsme se domů dostali až k večeru, jelikož nebyl nikdo, kdo by nás do plážového domku mohl svést a opravdu jsem netušila, jestli je vůbec možné se k domku dostat jinak, než autem. Byla jsem ráda, když nás Scott konečně vyzvedl a zavezl k domu. A úplně nejvíc šťastná jsem byla v momentě, kdy jsem byla vysprchovaná a přestala jsem smrdět, jako špagety a masový kuličky. S mokrými vlasy jsem se usadila na gauč a pustila si telku. Gabriel šel do sprchy hned po mně. Na to, že mu Matteovo tělo vůbec nepatřilo se o něj staral docela dobře. Možná si ho opravdu chtěl nechat navždy... To bych mu nikdy nedovolila. Ale říkat mu to nebudu... Opět dávali doktora House. Dlouhou dobu jsem ho neviděla. Dost mi chyběl. Hlavně jeho zvrácený humor... Dívala jsem se asi deset minut, když se ze shora ozvala rána. Leknutím jsem nadskočila. Na nic jsem nečekala a běžela jsem se podívat, co to bylo. Dveře do pokoje jsem přímo rozrazila, ale to, co na mě v pokoji vybaflo, jsem nečekala. Gabriel stál blízko zdi a pod krkem svíral Melody. Ta na Gabriela shlížela s hrůzou v očích. Vzpamatovala jsem se.
,,Co se to tu děje?" Proč jsem řekla zrovna tohle...?
,,Podívej, co jsem ti chytil pěkného..." Pootočil na mě Gabriel hlavu a usmál se. Jeho oči vypadaly dravě...
Popošla jsem k němu. ,,Pust ji!"
Nahnul hlavu ke straně. ,,Opravdu?"
,,Je neškodná."
Gabriel mě sekundu sledoval poté se zadíval na Melody. ,,Nepřijde mi." Jeho druhá ruka se v sekundě ocitla v Melodyně hrudníku.
Zakryla jsem si ústa a Melody vykřikla, poté nastalo ticho. Melody jako by zamrzla na místě s vyvalenými oči. Gabriel semkl výčka a minutu se nehýbal. Přišlo mi, že dokonce přestal dýchat. Po té dlouhé minutě Gabriel rozevřel oči, pomalu vytáhl ruku z Melody a nakonec pustil i její krk. Melody se svalila na zem, jako mrtvola. Byla jsem tak vyvedená z míry, že jsem netušila, co mám dělat. Vždyť já ani nerozuměla tomu, co se to právě stalo. Gabriel na Melody malou chvíli hleděl, poté se otočil na mě. Pomalu ke mně kráčel. Připomínal mi divokou šelmu v džungli. Nebojácnou, silnou a nebezpečnou. Zastavil se přede mnou a já se odvážila hledět mu do těch očí, které jako jediné prozrazovaly, kdo uvnitř tohohle těla opravdu sídlí. Gabriel dal hlavu jemně ke straně a natáhl ke mně ruku. Nehýbala jsem se. Pomalu mi zastrčil pramen vlasů za ucho. Hned na to se ke mně nahnul.
,,Mrtvá už dávno je. Po druhé umřít nemůže." Zašeptal a opět hlavu narovnal. Lehce pozvedl koutek a spustil ruku zpět k tělu. Bez dalšího slova odešel.
Jen co jsem zaslechla zvuk dveří, který oznamoval, že je opravdu pryč, vydechla jsem. Vykročila jsem k Melody a dřepla jsem si k ní. Bylo zvláštní bát se o člověka, který už dávno nežije. Odhrnula jsem jí krátké vlasy z obličeje a čekala až se probudí. Doufala jsem, že se probudí...