Sluníčko svítí a lehce fouká vítr. Nadechnu se a pomali vydechnu. Miluju toto počasí v Londýně!
S Harrym jsem před týdnem přijeli z Holmes Chapel. Právě teď jsem v parku a sedím na lavičce. Nějak mě to mé bříško zmohlo. Už pomali, ale jistě začínám 9 měsíc. Uteklo to příšernou rychlostí a já se čím dál tím víc těším, ale přepadá mě také nervozita.
Co, když nebudu moc naší malé dát tolik lásky a pozornosti, jako to dělá moje máma? Co, když to celé nezvládnu?
Schovám hlavu do dlaní. Slzy se mi postupně kutálejí po tvářích. Zvednu hlavu a utřu si slzy. Nesmí mě nikdo vidět brečet. Ještě by byl titulek v novinách, že jsem se zhroutila. To by nám chybělo.
Stačí, že už se všude spekuluje o našich zásnubách. S Harrym jsme uzavřeli dohodu, když to bude holčička, tak on vybere datum svatby a, když to bude kluk tak je to na mě.
Nikde jsme to, ale neřekli. Tak nevím, kde k tomu přišli. Kluci se prokecnout nemohli. To máme s Harrym pojištěné a jejich přítelkyně též. Ale tak to je jedno.
Zvednu se v klidu z lavičky a zamířím si to domů. Zase přišli poslíčci a já už nevím co mám dělat. Jsou a hodně moc pravidelní než dříve. S každou novou bolestí mám už strach, že rodím, ale Harry mě vždy uklidní. Lehneme si spolu do postele a bolest přečkáme. Harry to se mnou děsně prožívá. Nehne se ode mě ani na krok. Tohle byl vůbec úspěch, že mě pustil samotnou ven. Potřebovala jsem na čerstvý vzduch.
Další dohoda, co máme, když půjdu někam sama a budu se vracet domů s bolestí mám Harryho prozvonit. Vždy ho prozváním až před domem a tím ho pekelně naštvu. Už si vytahuji mobil, ale vidím, že Harry stojí před domem.
Asi vidí můj výraz tak se ke mně rozběhne. Padnu do jeho objetí.
„Jsi v pořádku?" zeptá se a podívá se mi do očí.
V mých očích jsou slzy. Ani nevím, jak se tam najednou dostali. Bolí to a pekelně.
„Jedeme do nemocnice, hned!" rozhodne Harry a už mě táhne k jeho auta.
Posadí mě na přední sedadlo a s pusou co mi daroval na čelo, se rozběhne do domu.
Určitě běží pro moji sbalenou tašku. Všimnu si, že ani nezamčel dům. Hodí tašku na zadní sedadlo a s nervózním výrazem. Vyjedeme od domu a Harry rychlostí blesku je u nemocnice.
Nechá mě sedět v autě a rozběhne se k recepci, aby mu svěřili vozík. Chtěla jsem být hrdinka a dojí, ale bolesti zase začali a já jsem se na sedačce začala kroutit jako had.
„Dobrý den." řekne mladičký bratr a já mu jen nervózně kývnu.
Nemám náladu někoho zdravit. Opatrně mě za pomoci Harryho posadí na vozík a rychle jedou na první ambulanci, která je volná.
„Maxi, hoď tu mladou na 5." slyším jak jen jedna sestřička křičí.
Mám pocit, že snad přidal ještě rychleji. Harry mě celou dobu drží za ruku a drží s námi tempo.
Dveře do ambulance mu otevře mladá sestřička. Harry chce jít hned za mnou, ale kluk ho zastaví.
„Tam teď nemůžete. Až po vyšetření." oznámí mu.
Jen vidím Harryho smutný výraz a z jeho úst mu můžu vyčíst jen „Miluji Tě".
Víc nezaregistruji, dveře se zavřou.
Ahoooj! Tak co?? Nezaskočila jsem Vás moc?? :O :D