„Vstávej, princezno. Už jsme doma." ucítím Harryho pohlazení.
„Dobře." řeknu a protáhnu se.
Zívnu, nejraději bych se natáhla a spala a spala. Líně se zvednu se své sedačky a za doprovodu Harryho dojdeme domů.
„Zavolám klukům, že na zkoušku nepřijdu." řekne a už odemyká mobil a hledá číslo jednoho z nich. Jedním pohybem ruky ho zastavím a on se na mě podívá.
„Ne nevolej jim. Běž, potřebuješ se s nimi vidět. Dlouho jsi je neviděl." usměji se na něho a Harry se na mě zvláštně podívá.
„To říká ta, která s Alice dlouho nemluvila. Nemůžu tě tady nechat samotnou." chytne mé ruce do těch svých.
Stojíme v chodbě a vážně na sebe oba koukáme.
„Co by jsi řekl, kdybych ji zavolala a byla tu se mnou hm?" nadzvednu obočí a usměji se.
Harry si mě přitáhne k sobě.
„To by byl skvělý nápad, ale je přece ve škole."
Vzdychnu. Nemá ho cenu přemlouvat. To co si zamane, musí mít ať je to jakkoli a tohle zrovna na něm nemám ráda.
Vysmeknu se z jeho objetí a jdu si do kuchyně pro trochu vody. Hlava se mi opět zase zamotala.
Vypiju ji na jeden zátah a s těží popadám dech, jak jsem do sebe celý obsah sklenice nalila.
Harry mezitím přijde do kuchyně a stojí u baru a pozoruje mě. Pozoruje mě dost zvláštně. Mám z jeho pohledu snad i pocit jako kdybych mu v něčem lhala a on na to právě přišel. Nějak se mi to nezdá...
„Jak se má Derek?" zeptá se a pořád mě pozoruje.
Při jméně Derek se mi udělá nevolno. Od naší hádky na téma „Derek" tohle jméno nemůžu ani slyšet. Nic mi neudělal, spíš mám špatný pocit z té hádky, která byla a doufám, že ani nebude.
„Co s ním?" zeptám se a načepuji si další sklenici vody.
„No tvoje máma se zmínila, že ti prý nedávno psal dopis." řekne a já protočím oči.
Máma si taky nemůže nic nechat pro sebe. Byl to dopis od něj to ano, ale zval mě na sraz hasičského sboru v Peterboughtu do kterého jsem jako malá pařila a dřív i kvůli němu dojížděla. Byli to nejlepší časy ze všech. Po základce jsem s tím sekla. Dojíždění lezlo hrozně do peněz a přestalo mě to i bavit.
„Byla to pozvánka na sraz. Chodila jsem do hasičského sboru." pokrčím rameny.
Nikdy jsem Harrymu o mé zálibě v hasiče neříkala. Připadalo mi to nedůležité.
„Nezmínila jsi se. Jaké to bylo?" zeptá se a přijde mi, že má i lepší náladu.
Usměji se při vzpomínce, kdy jsme vyhráli městskou soutěž.
„Byli to nejlepší léta v životě. Díky tomu jsem získala skvělé kamarády. Do teď se s nimi vídám u babičky. Na srazy jsem jezdila každý rok, ale myslím, že letos vynechám." pokrčím rameny a soustředěně sleduji Harryho výraz.
„Ale můžeš jet, jestli chceš. Však jsem ti to nezakázal." usměje se.
Zakroutím hlavou.
„Nepojedu. Přítomnost kouře v zakouřeném sále by nám nedělala dobře." usměji se a pohladím si bříško.
Harry svůj úsměv ještě víc rozšíří a přijde za námi.
Proplete naše ruce a dívá se mi do očí.
„Už jsem vám řekl, jak vás mám moc rád?" řekne a přiblíží svůj obličej blíž k mému, takže se naše nosy dotýkají.
„Milionkrát." usměji se a spojím naše rty do polibku.