Otevřu svým klíčem dveře od našeho domu.
„Dobré ráno." zakřičím na celý dům.
Nikdo se mi neozve. Hm. Tak asi jsou už v práci.
„Počkáš tady nebo půjdeš se mnou nahoru?" podívám se na Harryho, který stojí u dveří.
„Půjdu s tebou." řekne a chytne mě za ruku.
Usměji se a já ho táhnu za sebou do pokoje.
Od té doby co jsem tak nějak na trase Harryho dům a náš dům, jsem si začala pokoj zamykat.
Ani nevím, proč jsem začala. Nikdy předtím jsem to nedělala. Možná chci mít ještě nějaký pocit soukromí.
Pokoj je krásně uklizený, stejně jako když jsem ho uklízela minulý týden. Nesmí se Harry dozvědět, že jsem uklízela, jinak bych dostala školení o tom jak je to pro miminko nebezpečné.
„Ty jsi uklízela?" zeptá se a opře se o zeď.
„Ne. Máma. Pustila jsem jí minulý víkend do pokoje." řeknu nevzrušeně a čekám, že mi to spolkne.
„To je dobře. Nemůžeš se namáhat." usměje se.
Uff... Nerada mu lžu, i když jen v těchto prkotinách.
Bojím se, že jednou moje lež přeroste do větších rozměrů,
Přehážu si věci, co budu na dnešek do školy potřebovat.
A mám to!
Hodím si batoh zpátky na záda a čekám, kdy Harry vyjde z pokoje.
Všimnu si, že je zahleděný na nástěnku, kde mám všechny naše společné fotky.
Harry ukáže prstem na jednu z nich.
„To je fotka z toho večera kdy jsme se viděli poprvé viď?" řekne a podívá se na mě.
Nechápu, proč zrovna teď se o tom chce bavit. Ty fotky viděl snad už milionkrát a on si na ně dnes vzpomene.
„Ano." řeknu a čekám, že vyjde z pokoje.
On, ale pořád stojí na stejném místě.
„Ten večer jsem nečekal, že s tebou budu celý život. Myslel jsem si, že je to jen povyražení. Osud nás dal dohromady." usměje se a otočí se ke mně.
Celou dobu koukal na fotku.
Své ruce obmotám okolo jeho pasu, Harry mi položí ty své na mé boky.
„Nevíš, jestli spolu budeme celý život, ale my se budeme snažit, aby to bylo naše nejlepší období v životě." řeknu a podívám se mu zpříma do očí.
„Budeme spolu celý život. Věřím tomu. Když něčemu věříš a budeš se snažit, stane se to skutečností." usměje se a pohladí mě po tváři.
Chytnu jeho ruku a propletu ji s tou svojí.
„Pojď jdeme, musím do školy." usměji se.
Společně vyjdeme z pokoje, já ho zamknu a můžeme vyrazit.
Ahoooj!!
Já vím příšerně, ale příšerně krátký díl!! :/
Ale slíbila jsem si, že ho přidám ať bude dlouhý jakoli... Hlavně tedy mi přijde, že se tam nic neděje... :D
Díl věnuji všem co ho čtou a mé SPECIÁLNÍ poděkování patří mé spolužačce, která trpí všechny moje kecy o povídce a čte ji od začátku! :D
Díky Hančo! :D :**