Moje hlava bolí jako po párty a mé oči jsou opuchlé. Nos plný a nejraději, bych se neprobudila. Stisknu víčka blízko k sobě. Dopadá na mě nějaké ostré světlo. Je to hodně nepříjemné.
Po chvíli kdy si tak nějak na ten divný pocit zvyknu, otevřu pomalinku oči. Ležím v Harryho posteli, v jeho tričku a boxerkách.
On mě převlíknul a nevzbudil mě? To musela být rychlá operace.
Ztěžka se zvednu do sedu a až teď se rozhlédnu okolo sebe. To ostré světlo, které mi vadilo, je denní světlo a dopadá do pokoje přes zatažené závěsy. Počkat... Kolik je hodin?
Podívám se na noční stolek u postele.
10:40
Co? To už je skoro 11? Spala jsem dlouho. Harry vedle mě neleží, asi pomáhá dole s obědem.
Na včerejšek bych nejraději zapomněla... No já na něj zapomněla... Od té chvíle kdy jsme se začali bavit o mém údajném „příteli" si nic nepamatuji. Vím, že jsem křičela a pak... NIC!
Prohrábnu si své rozcuchané vlasy a pomalu se vyhrabu z postele. Na koberci najdu svoji sbalenou tašku s věcmi. Posadím se na koberec a přisunu si tašku do klína a začnu se v ní hrabat.
Než najdu vhodné oblečení, do pokoje vejde Harry.
„Dobré ráno." pozdravím ho první a usměji se.
„Dobré ráno. Jak jsi se vyspala?" usměje se a dojde ke mně a dáme si pusu.
Harry si sedne naproti mně, počkám, až se usadí.
„Dobře a ty?" řeknu a chytnu ho za ruce.
Harryho obličej se změní. Není tak usměvavý jako před chvílí.
„Já moc dobře ne. Měl jsem o Tebe strach a vůbec jsem nespal." stiskne mi ještě více ruce.
„Co se včera stalo?" zeptám se.
Harry nervózně polkne.
„Zjistila jsi o článku v novinách... Potom jsi začala strašně křičet a rozbrečela se. Máma ti donesla prášek na uklidnění a já tě pořád objímal. Měl jsem o Tebe děsný strach!" odpoví mi na moji otázku.
Začne se mu kutálet slza po tváři.
Přisunu se blíže k němu a utřu mu ji.
„Prosím nebreč! Jsem v pořádku!"
„To jsi mi říkala taky, včera než jsi usnula." usměje se na mě přes další slzy, co se mu kutálí po tváři.
Padnu mu do náruče a silně ho obejmu.
„Harry prosím! Nebreč, budu brečet taky." řeknu a ucítím, jak se mi po tváři kutálí první slza.
„Vidíš!" podívám se na něj a otřu si jí.
Harry se na mě usměje, ale není to ten zářivý úsměv co mám na něm nejraději.
„V kolik jsi vstával?" snažím se odklonit téma od včerejška.
Stejně, ale tuším, že dole u rodičů se mu nevyhneme.
„Bylo něco málo po 7. Šel jsem za Gemmou do pokoje. Povídali jsme si."
„Aha. Řekl jsi jí, co se stalo?" zeptám se a napjatě čekám na odpověď.
„Ne. Jen máma mě odchytila na chodbě a ptala se, jak ti je."
Přikývnu. Na chvíli se ztratím v jeho očích. Z mého civění mě vyruší Harryho hlas.
„Nepůjdeme se nasnídat?" usměje se.
„Nechtěl jsi spíš říct. Nepůjdeme na oběd?" řeknu a také se usměji.
„No máš pravdu." řekne a společně se zvedneme ze země.
Vzpomenu si, že jsem se chtěla zeptat na to, kdy mě převlékl.
Harry, mezitím než jsem rozhodla svůj vnitřní boj zeptat se nezeptat, začal uklízet postel.
Stoupnu si vedle něho a jemně ho dostrčím.
„Udělám to já. Válela jsem se, na ní díl než bylo potřeba. Běž zatím dolů říct, že je mi dobře. Ať zbytečně nevyšilují."
Harry o krůček poodstoupí a já na sobě ucítím jeho pohled.
„Už jsem ti řekl, že ti strašně sluší mé věci?"
„Mockrát." rozesměji se.
Ucítím Harryho ruce na mém bříšku. Pustím peřinu a pohladím je.
„Myslíš, že ji včera vadilo to, co se stalo?" vyslovím otázku, která mě tíží.
„Doufám, že ne. Myslím, že se s tím popere. Musíš být v pohodě a já se budu snažit, abys byla. Včera mi to vážně ujelo. Omlouvám se moc!"
Pohladím ho znovu, aby se ujistil o tom, že omluvu příjmám. Harry mě pustí a s velikým úsměvem opustí pokoj. Asi se šel podívat, jak je na tom oběd.
Ustelu postel a konečně se převleču do svých věcí. Nechci, ale nebudu se tady promenádovat v Harryho věcech.
Věci pěkně složím a položím na postel.
Musím se nadechnout.
Právě odcházím na křížový výslech!!
Ahoj! Doufám, že Vám tento díl po včerejším spraví náladu! :-)
Do komentářů jsem Vám dala odkaz na jeden skvělý slovenský příběh! Určitě si ho přečtěte a zanechte milý komentář! :-) Mám Vás ráda! Leuš :-*