Vejdeme ruku v ruce do obýváku jako kdyby se nic nestalo. Harry má ten svůj typický úsměv a já se snažím, aby na mě nebylo nic poznat. Stejně jak vidím mamy výraz se výslechu nevyhnu. Posadíme se na gauč k babičce. Zrovna vykládá něco skvělého mámě.
„Minulý týden jsem byla v obchodě. Hned tam na mě babky, že viděli Emily v televizi."
Protočím oči. Babky povídali. Už do Petherborgu nejedu! Budu za mediální hvězdu. To už jsem. Za ten měsíc co se všechno provalilo, kromě těhotenství, mě zastavují pořád fanynky a chtějí fotku. Prý jsem jejich veliký vzor. Holky, holky až zjistíte celou pravdu už váš vzor nebudu.
Kvůli Harrymu jsem si založila Twitter abychom byli v kontaktu., ale to je teď vedlejší.
„Vůbec jsem jim to nevěřila. Pak mi dokonce ukázaly i noviny. Koukala jsem. Musela jsem se, ale udržet abych neřekla nic o pravnoučeti. Chtěla jsem se vytáhnout, ale uvědomila jsem si to naštěstí brzo." usměje se.
Ještě, že tak. Byl by to pěknej průšvih.
„To je dobře bábí. Mě stačí už jen to, že mě fanynky zastavují na ulici, když jdu do školy nebo se jen procházím po Londýně."
Procházky po Londýně miluji i po těch letech. Mám oblíbenou kavárnu na Trafglar square a chodím tam číst. Občas tam mám i s Harrym sraz a později jdeme k nám.
„Nikdy jsi mi neřekla, že ti to vadí." ozve se Harry.
„Řekla jsem snad něco?" otočím se na něj.
„Ne neřekla Em. Ale vyznělo to tak."
„Ty mi něco vykládej, prosím tě. Říkáš mi jak mě miluješ a pak vidím jak se od těch holek necháš ošahávat."
„Ty jsi mi, ani neřekla o Derekovi a já ještě říkal jakej je to skvělej kamarád."
Máma zasáhne do naší roztžky. Myslím, že kdyby nás nechala tak se pohádáme.
„Tak dost! Pokud se chcete hádat tak ne tady. Jděte si to vyřídit nahoru."
Hádat se nechci, ale už nechci být s nimi dole. Bez dalších slov se odeberu do svého pokoje.
Lehnu si na postel a koukám do stropu. Postel je ještě pořád rozházená díky naší odpolední aktivitě. Usměji se. Pořád na to musím myslet. Potom mě, ale přepadne dozvuk s poslední hádky a hned mám po náladě. Chce se mi křičet!
Uslyším zaklepání na dveře.
„Nechci s nikým mluvit! Chci být sama." zavolám směrem ke dveřím.
Dveře se otevřou. Harry nedbá na moje varování.
„Běž pryč. Hned." řeknu a podívám se mu zpříma do očí.
Harry se v klidu posadí na moji postel.
„Odejdi!"
„Neodejdu dokud mi neřekneš co tě žere?"
Podívám se na něj se slzami v očích.
„Tobě to nedošlo? Já mám citlivé období a ty na mě začneš všechno vytahovat. Jako kdybych byla já ta špatná a ty ten nejlepší."
Slzy se mi vykutálí po tvářích. Najednou řeknu větu co jsem říct nechtěla, ale...
„Bude lepší, když si dáme pauzu, Harry."