„Slečno vstávejte. Máte vyšetření."
Co? Otevřu oči a rychle se posadím. Chci si sednout, ale zastaví mě něčí ruka.
„Nemusíme, ale zase tak spěchat slečno. V klidu." usměje se na mě.
Shodím si nohy z postele a protáhnu se. Všechno to ve mně křupe. Nesnáším to! Oklepu se a sestřička mi pomůže na vozík, který má u postele.
Vyveze mě potichu z pokoje, protože má společnice ještě spí. Projedeme chodbou a dostaneme se ke dveřím s nápisem OŠETŘOVNA. Sestřička zaklepe a dveře ji otevře druhá sestřička.
„Ahoj. Tady ti vedu tu mladou." řekne sestřička, která mě přivezla.
„Jo. Přivez ji sem prosím." řekne a ukáže na místo u lůžka v prostředku ordinace.
Odveze mě tam a se slovy, že pro mě přijde potom a zmizí z ordinace.
Sestřička mi změří tlak a vezme krev.
„A teď počkáme na pana doktora. Má v plánu udělat ultrazvuk." usměje se na mě a zalepí mi ranku po odběru.
„Dobře." odpovím ji.
„Počkejte. Nejste vy ta co máte něco s tým Stylesem?" podívá se na mě tázavě.
„Ano jsem to já." odpovím ji s klidem.
„Jestli Vám to nějak vadí tak já se ptát nebudu."
„To je v pořádku. Musím si zvyknout. Jen prosím to co se děje tady se nesmí dozvědět nikdo venku. Rozumíte?"
Přikývne.
„Máme přísný zákaz cokoliv říkat. Kdyby jsme něco řekli máme vyhazov. Pan Styles si to takhle zabezpečil."
„Aha. Nezmínil se."
„Asi Vás tím nechtěla zatěžovat slečno." usměje se a na nic už se neptá, protože do ordinace vejde doktor.
„Dobrý den slečno Evans. Jak se vede?" dojde ke mně a poplácá mě po zádech. Vyjeknu. Vůbec jsem to nečekala.
„Ale no tak ještě není všem dnům konec slečno. Pojďte půjdeme se podívat jak na tom ten váš drobeček je." rozesměje se.
Pokyne sestřičce, aby mě převezla do vedlejší místnosti.
Doveze mě k posteli a pomůže mi na ní vylézt. Odhrnu si tričko a doktor mi už bez asistence sestřičky dá na břicho gel. Po té mi začne po břiše přejíždět zařízeným, kterým přenáší obraz mého břicha na obrazovku.
Na obrazovce se objeví něco čemu se ještě dítě říkat nedá. Je to spíš příšerka.Veselá příšerka. Musím se usmát tak tohle je naše miminko.
„Pěkné, že?" usměje se na mě doktor a nepřestává mi přejíždět po břiše.
Po tváři se mi vykutálí slza. Utřu si ji hřbetem ruky.
„Ale no tak slečno neplačte."
„Já nebrečím." usměji se.
„Jsem jen šťastná."
„Tak to věřím. Chcete fotku vytisknout pro přítele?"
„Zrovna jsem se na to chtěla zeptat."
Doktor bez dalších řečí mi fotku vytiskne a podá mi jí.
„Tady ji máte."
„Děkuji." usměji se mám slzy v očích. Nemám prostě slov je to dokonalé.
Do místnosti vejde sestra.
„Slečno. Pojedeme. Pan doktor má ještě další pacientky."
Pomůže mi na vozíček. Rozloučím se s panem doktorem.
A s fotkou a pocitem štěstí se vracím na pokoj.