Máma mě jde obejmout a táta stojí u dveří a nic nedělá. Ani se mu nedivím. Jeho holčička ho zklamala.
První promluví máma.
„Jak se to stalo Emily?" zeptá se.
Teď nevím co myslí. Podívám se na ní tázavým pohledem.
„Nedělej blbou Emily! Určitě víš co máma myslí!" řekne táta.
To je snad poprvé co mi tak řekl. Vždycky mě oslovoval dcero. Nikdy mě neoslovoval jménem. Jen, když byl naštvaný.
„Byla jsem s Alice na párty a opila se. Pak už nic nevím." odpovím podle pravdy a chytnu Harryho za ruku.
Harry se mi podívá do očí a stiskne mi ruku.
„O mém těhotenství jsem se dozvěděla před týdnem.."
„Chceš si ho nechat?" zeptá se pro změnu máma.
Nad touhle odpovědí se nemusím rozmýšlet dlouho.
„Ano chceme si ho nechat."
„Prej chceme." odfrkne táta.
„Ano tati chceme. Harry mě podporuje."
„A prosím tě. Jak dlouho? Bude to do porodu a pak tě odkopne."
„Běž pryč tati." řeknu a otočím se na bok, ale tak abych nevypojila nic z přístrojů.
Po chvíli slyším jen klapnutí dveří.
„Emily miláčku táta to tak nemyslel."
„Ale myslel mami. Zklamala jsem ho a i tebe jsem zklamala. Věřila jsi mi a já selhala. Budu chápat, když m budete nenávidět."
„Emily. No tak vždyť každý dělá chyby. Já budu... budeme tě podporovat."
„To říkáš ty, ale co táta hm? Táta se mnou nebude mluvit a u něj mě to bolí. Mám ho moc ráda."
Harry mi stiskne ruku, kterou pořád drží v té své.
„Já už taky půjdu Emily. Mějte se hezky."
Slyším kroky ale ještě než se otevřou dveře otočím se a podívám se mámě do očí.
„Mám Tě ráda mami."
„Já Tebe taky broučku." dojde ke mně a dá mi pusu na čelo.
Pohladím ji po ruce a nechám ji odejít.
Můžu se cítit líp, že jsem jim to už řekla. Ale cítím se snad ještě hůř. Zklamala jsem člověka, kterého mám ráda...