Harry tam se mnou ještě chvíli je než přijde učitel a nevyruší nás z našeho rozhovoru.
„Emily uklízet! Už bude konec a určitě nikdo nebude chtít už nic kupovat a tady mladý pán ti může pomoci. Tak šup, šup do práce!" rozdá rozkazy. Vezme si ode mě moji tržbu a mizí.
Odechnu si a jdu do práce.
„Vážně nechceš pomoc?" zeptá se Harry.
„Ne nechci děkuji zvládnu to sama. Ale jen to... Potřebuji abys pak odnesl ty krabice nemůžu tahat těžké věci." usměji se na něho. Hochu zítra budeš vědět proč.
„Dobře." usměje se a vynese všechny krabice ven.
Zamknu a otočím se na Harryho, který stojí kousek ode mě.
„Děkuji." usměji se.
„Za málo. Kde na tebe bude čekat tvůj táta?"
„Říkal před hřištěm. Ještě půjdu říct učiteli, že už budu odcházet."
„Dobře. Mám počkat tady?"
„Ne pojď se mnou." usměji se a chytnu ho za ruku.
Dojdeme k hloučku lidí před hlavní branou. Rozhlížím se a uvidím učitele. Pustím Harryho ruku a jdu za ním.
Poklepu mu na rameno.
„Tak já odcházím. Prázdné krabice jsem nechala venku." usměji se.
„Dobře Emily. Peníze Vám dám zítra. Mějte hezký zbytek dne."
„Vy taky. Nashledanou." rozloučím se.
Otočím se abych mohla jít za Harrym, ale zarazí mě hlouček holek okolo něj. Jo já zapomněla. Čekám až se třeba holky rozejdou, ale pořád se nic neděje.
Přijde mi textovka od táty.
CEKAM VENKU. KDE JSI???
Podívám se ještě naposledy na Harryho. Focení si užívá jak koukám. No to je jedno. Nenamáhám se mu něco říkat. Odejdu a nechám ho tam „samotného".
Táta stojí na parkovišti a jen co mě zahlédne sedne si do auta aby nastartoval. Sednu si za ním do auta a musím mu položit tu nejběžnější otázku na kterou se ptám vždy.
„Tak jak si myslíš, že hráli?" zeptám se a usměji se.
Táta se na mě zvláštně podívá. Nevyhráli no. Prohráli 2:1.
„Řekl bych to sprostě dcero, ale to bych tě zkazil a to nemůžu!" začne se smát.
„Tak nehráli špatně, mohl hrát líp. Jo a kdo byl ten kluk?" podívá se na mě přísným pohledem.
A jéjé!
„Kamarád." odpovím stručně.
„Jo kamarád. Takže jestli si bude ten „kamarád" dovolovat tak uvidí ten tanec. Na kluky máš ještě čas dcero!"
„Ano otče. Mám čas a budu do smrti jeptiška!" protočím oči.
„Ty víš, že jsem to tak nemyslel. jen prostě nespěchej ano?"
Na tohle mu neodpovím. Milý tatínku je vidět, že nic nevíš.
Dojedeme domů. Vystoupíme v klidu z auta. Musím na tátu počkat než zamkne auto. Nevím kde mám klíče a nechce se mi je hledat. Táta mi s úsměvem otevře dveře. Dojdu pozdravit mámu do obýváku a se slovy, že jsem unavená a jdu si lehnou zamířím do svého pokoje. Svleču se jako had věci hodím do koše na špinavé prádlo a nechávám na sebe ze sprchy stékat vodu. Ta mi z části pomůže smýt tu dnešní námahu. Tedy tu zvenčí, ne zevnitř.
Ještě než si obleču pyžamu pohladím si své ploché bříško.
„To jsme dopadli. Ale mám tě ráda i kdyby to dopadlo jakkoliv Nikdo mi tě nevezme!"
Zalezu si do postele. Dneska byl náročný. Ještě předtím než upadnu do říše snů mi zapípá mobil. Určitě mi píše Alice.
KAM JSI MI ZMIZELA?? CHTEL JSEM S TEBOU JESTE MLUVIT. JO A DNEŠEK BYL FAJN UZ SE TESIM NA ZITREK A DOBROU NOC. :-* HARRY
Zpráva mě potěšila, ale to co se stalo ještě předtím než jsem odešla mě zabolelo. Neodpovím mu. Všechno mu řeknu zítra. Musím se na zítřek vyspat něco mi říká, že to bude jěště o hodně náročnější než byl dnešek...
Můžu si snad jen říct.
TAK HODNĚ ŠTĚSTÍ EMILY!!