Otevřu dveře od domu a nestačím se divit. Nikdo není doma!! To se nestává často. Vyběhnu schody do pokoje. Hodím batoh na obvyklé místo a jdu se osprchovat po škole se vždy taková sprcha hodí. V pokoji se obleču do nových věcí a vydám se na cestu do kuchyně. Ještě než tam dojdu zapnu si televizi a dám to na MTV. Zesílím to abych to slyšela až do kuchyně a něco uvařím. Na fotbal mám jít až za tři hodiny tak za tu dobu něco připravím.
Jen co dovařím pozdní oběd uslyším klíče v zámku. Máma je doma.
„Emily nemůžeš tu televizi ztišit?" uslyším jak na mě křičí z chodby.
A to jsem si myslela, že na mě bude milá.
„Jo jasně mami. Uvařila jsem oběd." zavolám zase já.
Máma za chvíli přijde do kuchyně.
„Tak to jsi hodná. Nejdeš takhle náhodou dnes na ten fotbal?" zeptá se.
„Jo jdu. Za hodinu. Máme sraz před hřištěm. Ještě jsem se chtěla s tebou najíst." usměji se.
Máma se na mě usměje a sedá si ke stolu. Donesu všechny hrnce a talíře na stůl a může se podávat.
Usadíme se za stůl a začínáme jíst.
„Emily neděje se s tebou něco?"
A je to tady!
„Ne nic se neděje mami. Co by se mělo dít?" zeptám se.
„Připadáš mi za posledních pár dní zvláštní. Mám o tebe strach."
„Ale nic se neděje mami. Kdyby se dělo určitě bych ti to řekla." Usměji se dál se přehrabuji ve svém jídle.
Dojím během chvíle. Nějak mě přešla chuť. Odnesu talíř do kuchyně pak se vrátím do jídelny.
„Jdu se nachystat na fotbal. Odvezeš mě prosím tam nebo mám jít pěšky?"
Počkej on ještě jeden autobus.
„Promiň Emily, ale nemůžu jsem po práci unavená. Zkus jestli nepojede táta. Třeba by tě tam hodil." mrkne na mě.
Jo ten tak. Ten přijde na konec zápasu a ještě budu muset rychle po zápase jít, protože prohrajem. Nebo vyhrajeme a my tam zkysnem do večera v nedaleké hospodě. Ale ráda trávím čas s tátou, ale jen bez jeho přátel. Ty slizáci. Vždycky na mě mají ty oplzlé řeči a já se při každém slově kroutím jak had. Nemám to ráda.
„Zkusím mu zavolat. Třeba pro mě přijede a pojedu s ním aspoň domů." řeknu a jdu vypnout televizi a vyběhnu nahoru do pokoje.
Nemám už moc času. Vezmu si nejnormálnější oblečení, které ve skříni najdu a jdu se obléct. Mám nejvyšší čas vyrazit. V pokoji si ještě vezmu peněženku s doklady a vlajku školy.
Nakouknu za mámou do kuchyně.
„Tak já jdu mami. Nevím v kolik se vrátím." Oznámím ji a usměji se. Máma se na mě otočí.
„Dobře. Tak si to užij zavolej mi potom jak to dopadlo." usměje se.
Usměji se na ní také a vyrážím. Už meškám! Snad stihnu 5, která mě hodí až k hřišti. Vidím ji! Běžím k zastávce jak nerychleji dokážu. Uff stihla jsem to!!
„Dobrý den." Usměji se a čekám až z výrazu řidiče zmizne ten hnusný výraz. Hm nic...
„Dobrý den slečno." tváří se pořád stejně. Koupím si jízdenku a zapluji co nejdál od něj. To už je dneska po několikáté co jdu pozdě nebo spíše nestíhám... A nejhorší, že je to ten samý řidič s kterým jezdím skoro pořád. Ach jo.
Usadím se na pětku. Nasadím si sluchátka a nechám si do uší pouštět písničky. Pokud se nikde nezdrží v pohodě dojedu včas. Podle hodin má ještě čas, ale známe svoje lidi. Když už z okýnka vidím školu zvednu se ze své sedačky jdu ke dveřím. Hází to se mnou na všechny směry (to mám beztak za ten pozdní příchod). S několika modřinami dojdu ke dveřím. Uleví se mi, když už konečně otevře dveře a já bez problémů vylezu z autobusu. Ádiééé pane! Doufám, že už se vidíme naposledy...
Z hluboka se nadechnu a vyrážím směrem k hřišti. Tam už to pořádně žije. Rozhlížím se jestli neuvidím někoho známého. Můj pohled se zastaví na kudrnatém chlapci. Prvně jsem si myslela, že to on není, ale pak se otočil a jeho pohled zůstal viset na mě. No těpic všechno je tu o den dřív než jsem plánovala...
Ty tam nahoře... Štveš mě!!!
pozn. autorky: Tak už jsem ho tam dát musela! :D "Nečekané", že? :D Ráda bych slyšela váše názory a jak se vám povídka líbí! :)) Děkuji s láskou Leuš :3