Dva týdny před Vánoci
Valerie:
Sněhové vločky se snášely ve svých tanečních kreacích přímo na mě. Jedna po druhé se mi přichytávaly na kabát a vlasy. Dívala jsem se před sebe a nechávala myšlenky ovládnout mou hlavu. Do prstů se mi zařezávala dárková taška, v které ležely Vánoční překvapení pro mou rodinu. Nebylo toho moc, ale i tak jsem byla na svůj výběr pyšná.
Procházela jsem po náměstí a sledovala všechny ty cizí tváře. Jedna po druhé mě zkoumaly pohledem a já jim to rychle vracela. Pozornost cizích lidí mě v nikdy moc nerozhodila a tak jsem si sebevědomě vykračovala a každý krok, jako by mě ani trochu nezatěžoval.
Opak byl ale pravdou. Při jakémkoliv dalším došlapu jsem cítila tu bodavou bolest po celém mém tělě. A hlavně na srdci.
Bylo to už před měsícem, ale já.. Pořád jsem na to nedokázala přestat myslet. Hlavně na ni.
A to mě štvalo nejvíc. Ve svém životě jsem si slíbila to, že nikdy se na nikoho moc nebudu vázat.
Nikdy hlavně nebudu cítit nic víc. A to jsem porušila.
Kopla jsem do nejbližšího kamene u mé nohy a tím si aspoň trochu zmenšila svůj vztek. Nesnášela jsem se za to. Měla jsem navždy zůstat sama. Žádné vážné vztahy. Jen já a má rodina.
Taky jsem byla naštvaná na ni. Jasně, že byla. Lhala mi, ale... Když jsem viděla jak moc ji to mrzí, bolelo to, odmítnout ji. Ale neměla jsem jinou možnost. Zklamala mě.
Na druhou stranu, každou noc předtím, co jsem šla spát, jsem o ní přemýšlela. Byla první člověk na světě, který mě k tomu donutil.
Myslela jsem na její tmavé vlasy, její krásné oči, ale hlavně na její úsměv a rty..
I když jsem ji vídala každý den ve škole, tak nějak pořád jsem si nedokázala vybavit její tvář. Její pravou tvář.
Tu, kterou mě líbala. Tu, v které jsem viděla nekonečně mnoho slibů a lásky. Tu, kterou už nejspíš nikdy neuvidím.
Povzdychla jsem si a zadívala se před sebe. Všechno to bylo tak složité.
Zvedla jsem ruku a podívala se na své hodinky. Už jsem neměla moc času.
Chtěla jsem se jít podívat do nově otevřeného obchodního centra. Naše škola vybrala jednoho člověka na přečtení své slohovky, jako zahájení Vánočních svátků.
Už od samého počátku jsem tušila, že vyberou Rachel. To, co napsala mělo v sobě vždycky takovou hloubku a krásu.. Většinou jsem jen tiše žasla nad tím, jak úžasně dokázala použít slova.
Nikdy jsem ji to neřekla, jak miluju, když píše, když mluví..
Neřekla jsem ji toho víc.. a tak moc bych chtěla.
Otevřela jsem skleněné dveře obchoďáku a vdechla jeho obvyklou vůni.
Doufala jsem, že mě Rachel neuvidí. Nedokázala bych ji přiznat, že i za tu dobu mi na ní záleží a hrozně moc mi chybí.
Šla jsem známou cestou po mramorové podlaze a v mém těle pomalu začala stoupat nervozita.
Došla jsem k malému pódiu, u kterého byl už slušný počet lidi a každý se spokojeně usmíval.
Já nervózně přešlapovala z nohy na nohu. Za starou, tmavě modrou oponou jsem ji konečně uviděla.
Pečlivě překládala už dost skrčený kousek papíru a zuřivě se kousala do rtu.
Smutně jsem od ní odtáhla pohled a znova si povzdychla. Jedna část mě, ji nedokázala odpustit a ta druhá.. ta by se k ní teď nejradši rozběhla.
Sklopila jsem pohled a čekala, až se začne něco dít.
Na pódium vylezla ředitelka naší školy a několikrát zaťukala na mikrofon. Místem se ozvalo zašumění a já si v té chvíli všimla, že úplně vpředu stojí rodiče Rachel.
Pyšně se dívali na pódium a čekali až vystoupí jejich dcera. Hráli to divadlo pěkně.
Ale ani já už jsem se nemohla dočkat toho, až vystoupí na pódium a já zase na chvili budu mít výmluvu, proč se na ni dívat.
Rychle jsem zamrkala, v uvědomění, že semnou Rachel dělá víc, než by měla.
Děsilo mě to.
Už šla. Stoupala do malých schůdků, s nervózně bloudícíma očima po podlaze.
Vypadala, že se ji tohle všechno vůbec nelíbí.
Lehce kývla na ředitelku, která ji pustila na své místo.
Ani se na mě nepodívala. Což bylo možná dobře.
Odkašlala si. Bušení mého srdce muselo jít slyšet.
„Ehm.. Jmenuji se Rachel a má škola mě vybrala na tuto mimořádnou příležitost. Za což jsem jí moc vděčná." Odmlčela se. „Ale budou mě muset omluvit, že jsem nepoužila jejich dané téma." Nadechla se.
„Dneska bych chtěla mluvit o lidech. O sobě. O člověku, který mi změnil život. Protože, i když tady asi není.. Ráda to ze sebe dostanu. A taky myslím, že se to týká nás všech."
Ne Rachel.. neříkej mi, že budeš mluvit o nás dvou.
„Celý můj život se zdál být perfektní. Rodiče mě vychovali, jako dívku, milovanou muži, uměla jsem propít celý večer, chodila jsem do klubu, tančila.. Asi to všichni znáte.
Pak do mého života přišel zvláštní člověk. Dřív jsem se jí vyhýbala, děsila mě, protože.. Protože jsem se do ní zamilovala." Vydechla a celý sál s ní.
Viděla jsem, jak se její rodiče pustili a vyděšeně se po sobě dívali.
Já jen pomalu vstřebávala to, co právě řekla.
„Ano, slyšeli jste dobře. Zamilovala jsem se do dívky. Byla prvním člověkem, ke kterému jsem cítila něco takového. Ale já to nedala najevo. Ne, protože jsem v mém životě byla tak moc utlačována okolím.. Všichni mi celý můj život říkali, jaké věci mají být a jaké zase ne. Neexistovala láska mezi holkama. Já ji neznala. Ne, před ní. Možná jsem neznala ani lásku jako takovou.
Ale ona přišla a změnila můj život od základu. Ukázala mi, jak žít doopravdy. Jak milovat sebe i ostatní. Víte, ona je ten nejúžasnější člověk, kterého jsem kdy potkala.
Brala mě takovou, jaká jsem, ale nemohla na mně pochopit můj postoj k našemu vztahu.
Moc jsem se bála, co na nás řeknou ostatní, co řeknou rodiče, až jsem ji nechala úplně utéct. Udělala jsem tak velikou chybu.. Lhala jsem ji a přísahám, vyčítám si to každý den.
Protože.. jsem nikdy nečekala, že potkám člověka, který mě kdykoliv umí rozesmát.." Hlas se ji třepal, ale ona se statečně nadechla a pokračovala.
„Ona byla člověk, který mě jediným dotekem dokázal uklidnit. Bylo jí jedno, co si o ní myslí ostatní.. Narozdíl ode mě.."
Utekla ji první slza, stejně tak, jako mě.
Celé mé srdce se třepalo.
„Nikdy v životě jsem ji neřekla přezdívkou. Nikdy jsem nezkrátila její jméno ani o jednu slabiku, protože když jsem ho vyslovovala, naplňovalo mě to hrozně mocnou sílou..
A ani nevíte, jak moc mi chybí.. její rty, její úměv, její smích.. Dala bych cokoliv za to, abych ji mohla zase obejmout. I za tak krátkou dobu se stala mým životem." Odmlčela se, protože jí slzy tekly proudem.
Já si dlaněmi zakrývala pusu, aby ostatní neviděli, jak příšerně moc se mi chce brečet.
„Tak hrozně moc mě bolí to všechno co se stalo. Bolí mě to, že jsem se už od samého počátku neuměla řídit srdcem. Že jsem neuměla být sama sebou." Znova se odmlčela a já se mezitím začala prodírat za ní. Odstrkovala jsem od sebe lidi a bylo mi úplně jedno, jestli jsem někoho vytrhla ze svých myšlenek.
„Tohle jsem ji nikdy neřekla, i když mockrát jsem chtěla. Nevěděla jsem, jestli to má stejně, ale teď už na tom stejně nezáleží.
Miluju tě. Miluju tě, celým srdcem, každým douškem svého těla, každým nádechem a každou sekundou. Miluju tě a nikdy nepřestanu."
Teď už jsem to nevydržela. Slzy mi všechny vystřelily z očí, jako by se tam chystaly celou tu dobu, co jsme byly od sebe.
Čekala jsem, že si toho všimne, ale ona se mezitím otočila a po stupíncích už rychle mizela za oponou.
Já slyšela jen zmatené tleskání ostatních.
Brodila jsem se cizíma lidma až jsem konečně dorazila k tomu starému kusu modrého hadru.
Slyšela jsem tlumené vzlyky, které se jeden po druhém zabodávaly do mého srdce jako čerstvě naostřené šípy. A tak jsem udělala to, co jsem ji sama jednou poradila. Řídila jsem se jen a jen svým srdcem.
Rychle jsem odrhnula závěs a její oči se v tu chvíli zaměřily na můj uplakaný obličej.
„Valerie.." zašeptala vyplašeně a utřela si tekoucí slzu.
Já jsem nemluvila. Nemohla jsem. Tady byly slova zbytečné. Rychlým krokem jsem se k ní vydala a ona pořád mlčela, jako by nevěděla, co čekat.
Ale já to věděla přesně. Jako by k téhle chvíli směřoval celý můj život.
Uchopila jsem ji za tvář a mé rty dychtivě udělaly to, co jim bylo určeno už od samého začátku.
Celým mým tělem se rozlil ten pozlacený, hřejivý pocit a já ji vášnivě začala líbat.
Oběma nám tekly slzy, které se zamíchávaly do sebe.
Když jsme se od sebe odtrhly, potřebovala jsem udělat ještě jednu věc.
„Taky tě miluju." Zašeptala jsem a jako věčný slib, jsem ji znova políbila.
Chci slyšet vaše názory!<3