„Musíme tam jet oba!" Namítl Jack hlasitě.
Prohrábla jsem si své vlasy a zatrápeně se podívala před sebe na osvícenou cestu.
„Nic proti.. ale nechci s tebou strávit týden v Paříži." Povzdychla jsem si.
„U mě to taky nepatří na seznam největších přání."
Probodla jsem ho pohledem.
„Za to může ta debilní hra na zamilované. Možná jsem to nikdy neměla přijmout." Zamumlala jsem.
„Dívej, jak dobře nám to vychází."
„No, právě, že moc dobře ne.. Víš.. přemýšlela jsem o tom, že to prostě skončíme." Povzdychla jsem si a cítila, jak mé slova visí ve vzduchu.
„A co se týče mého tajemství.. Klidně to řekni každému, koho znáš. Asi mi to už je jedno."
Srdce mi silně bušilo.
Chvíli bylo ticho, ale pak jsem slyšela, jak se zhluboka nadechnul.
„Rachel.. Choval jsem se jako idiot. Jestli to skončit chceš, tak klidně. Nebudu tě k ničemu nutit a rozhodně nebudu nic říkat. Byl jsem fakt debil, promiň.."
Vyjeveně jsem se na něj podívala.
„Nespletla jsem si Jacka?" Zasmála jsem se a on se pousmál.
Poté jsem ho ale pohladila po paži.
„Děkuju.. Dáš mi prosím čas do zítřka?"
„Jasně.." Naše pohledy se setkaly. „Můžeme se třeba někde setkat. Pokud to bude naposledy.."
„Tak zítra ve 4, v kavárně, kde to vše začalo?"
„Jo.. to by asi šlo." Jeho tvář ovládal úsměv.
„Jacku? Prosím, nebuď už nikdy idiot." Měla jsem povytažené koutky úst.
Zasmál se.
„Pokusím se."
•••
Studený vzduch se mi zabodával do tváře. Byl jen měsíc a půl před Vánoci a venku už to tak vypadalo.
Dlaně jsem schoulila k sobě a vydechla bílý obláček.
Ještě jsem nechtěla domů. Chtěla jsem se rozhodnout o svém osudu.
A tak nějak jsem ji chtěla vidět.
Protože jsem věděla, že jedině s ní se umím pořádně a správně rozhodnout. I když.. většina mě už rozhodla. Nemělo cenu pokračovat. Ne, že bych se nechtěla podívat do Paříže... ale přece jenom za trochu jiných okolností.
-Nechces se na chvilku sejit?:P
Mé zmrzlé prsty rychle naťukaly zprávu a jelikož jsem věděla, že má telefon skoro pořád u sebe, netrpělivě jsem čekala na odpověď.
-no, nechce se mi, ale co pro tebe neudelam<3
Protočila jsem oči, ale pak se usmála.
-nase obvykle misto :)
•••
Bylo to na půl ke mně a na půl k ní. Zapadlý parčík, kde nikdo moc nechodil a vždy jsme měly soukromí.
Vstoupila jsem na tmavou cestičku a nejspíš bych se měla bát, ale.. pohánělo mě to, že ji uvidím.
Ruce byly schované v mých kapsách a mé oči hledaly jen a jen ji.
Už tam stála. Dívala se do telefonu a já se rozhodla ji překvapit.
Věděla jsem, že nebude moc nadšená, ale i tak jsem se k ní začala po špičkách blížit.
Když už jsem byla skoro u ní, rychle jsem se rozběhla a skočila na ni.
Hlasitě vyjekla a vzduch prořízl můj smích.
„Rachel! Ty jsi kráva." Zalapala po dechu, ale pak se taky nahlas rozesmála.
Sledovala a poslouchala jsem její smích a potichu se nad ním rozplývala.
Vjela jsem ji svou už ohřátou dlaní do vlasů a přitáhla si ji k sobě.
„Chyběla jsi mi." Pošeptala jsem tak, aby se můj dech překrýval s tím jejím. Poté jsem se k ní naklonila a jemně ji zubama kousla do rtu.
Vše se to převrhlo v jeden veliký, vášnivý polibek.
„Hele.. Ne, že bych s tebou nechtěla dělat sprosťárny i v parku, ale.. myslím, že by se to lidem moc nelíbilo." Zamumlala Valerie a já se rozesmála.
„Odkdy tě zajímá, co si o tobě lidi myslí?" Zašeptala jsem ji do ucha se zlomyslným úšklebkem.
Mezitím jsem ji vjela pod bundu a hladila ji vše, co se dalo.
„Tak ty takhle jo..?" Zašeptala zase ona a pak mě převrhla do zmrzlé trávy. Začala jsem se nahlas smát, ale v tu chvíli mě znova políbila.
Objala jsem ji rukama i nohama, a tak jsme ležely propletené na studené zemi, ovšem zahříváné láskou.
Po chvíli naší krásné chvilky se ode mě Valerie odvrátila a lehla si vedle mě na zem.
Cítila jsem, jak proplétla mou ruku s tou její.
„Budeme si ukazovat hvězdy, jako každý zamilovaný pár?" Zasmála jsem se.
„Nejspíš ne, protože tam žádné nejsou." Opáčila a podívala se na mě s úšklebkem.
„Hele! Nedělej si ze mě srandu!" Znova jsem se zasmála a užívala si to, že tady můžeme ležet vedle sebe, ruku v ruce.
„Měla jsi před sebou někdy rozhodnutí, kdy tvůj mozek říkal ne a srdce ano?" Vydechla jsem ze sebe.
„Jasně, že jo." Znova se na mě otočila.
„A jak ses rozhodla?"
„Je ti jasné, co odpovím, ne? Srdcem. Vždycky." Usmála se.
„Jak jinak." Zamumlala jsem.
„Rachel. Jsi dokonalá, až na jednu věc. Netrap se tím, co si myslí ostatní. Ty žiješ jen svůj život a takhle ho akorát promarníš. Není lepší si ho celý užít?"
„Takže jsem dokonalá jo?" Povytáhla jsem obočí, ale usmívala se.
„Jsi dokonalá. A moje." Zašeptala a vtiskla mi pusu na tvář.
Mé tělo zase ožilo. Jsi moje. Ty slova ve mě probudily všechny části, které ještě probuzené nebyly.
Pootevřela jsem pusu a konečně chtěla říct to všechno, co k ní cítím, ale ona se mezitím naklonila a svými žhavými rty mě políbila. Zas a znova mě umlčela.
Po chvilce mi ovšem zabrněl telefon se sms od mámy.
„Musím už jít.." vyslovila jsem ty zrádné slova.
Pohladila mě ještě po hřbetu dlaně a konejšivě se na mě podívala.
Viděla jsem, jak ji jde pára od pusy a zimou se třese. Začala jsem si odvazovat šálu a pak ji obmotala kolem jejího krku.
Vzala jsem oba konce mé šály a naposled si ji k sobě přitáhla.
•••
Mé srdce bylo rozhodnuto. Odmítnu to. Odmítnu to všechno, ať už ta přetvářka pro jednou skončí. Cítila jsem se tak svobodně, tak krásně, když jsem na to jen myslela.
„Mami, jdu za Jackem!" Zavolala jsem a pak jsem si uvědomila, že už ji to vlastně říkat nemusím. Už s tím můžu skončit. Znova jsem se usmála.
Ladně jako baletka jsem dohopsala ke svým botám a rychle si je obula. Byl čas na to, konečně žít.
•••
Seděla jsem na proutěné židli, upíjela svoje capuccino a čekala na Jacka.
Konečně jsem záhlédla kousek jeho vlasů a slušňáckou košili.
Netrpělivě jsem začala bubnovat nehtama do stolu a narovnala se v zádech.
Usmál se, když mě uviděl a zamířil k mému stolu.
Odsunul židli a posadil se naproti mě.
„Tak co? Zeptal se dychtivě.
„Promiň, ale.. už v tom nechci pokračovat." Řekla jsem jedním dechem.
„Bylo mi to jasné.." řekl zkroušeně, ale pak se na mě zase usmál.
„Jednou najdeš holku, se kterou to nebudeš muset předstírat." Povzbudivě jsem se na něj usmála.
„Snad jo.." Hlas se mu ztrácel.
Najednou mi zapípal telefon s upozorněním na zprávu.
Rychle jsem se na něj podívala. Valerie.
-tak my dve jsme spolu skoncily.
Silně se mi rozbušilo srdce. Tady něco bylo špatně.
-co se stalo?
Prsty se mi třepaly a Jack se na mě díval zmateným pohledem.
-zeptej se maminky.
Rychle jsem vyťukala máminé číslo a neptrpělivě čekala, až mi to zvedne.
„Mami? U nás byla Valerie? Ta moje kamarádka?" Vyhrkla jsem do telefonu.
„Jo, přišla za tebou, vrátit šálu, tak jsem ji řekla, že tady nejsi."
„A co přesně si ji řekla?!" Tlukot mého srdce musel jít slyšet kilometry daleko.
„Že jsi se svým přítelem."
Olala, už se nám to začíná vybarvovat :D
Každopádně, chci se omluvit, že celý týden nebyla kapitola, ale...mám teď takové horší období, každý den mě bolela hlava a nemohla jsem dělat absolutně nic. A taky.. přesně před rokem... se toho stalo moc a nechápu, jak se toho za rok může tolik změnit.
Osoba, která pro mě znamenala vše.. všechno, milovala jsem ho, tak hrozně moc, jak jen to v 15 letech jde.. Ale lidi se mění, věci se mění..
a nemluvím o tom člověku, o kterém vždycky.
Tentokrát, to je někdo úplně jiný. Bohužel.
Ale i tak doufám, že se vám tahle, docela dlouhá kapitola líbila(hlavně konec teda no:D ).. a .. já už tady ze sebe asi nic nedostanu, takže..
mám vás ráda :)