Z pohledu Takuyi
,,Droyi!" Ozval se její křik po celé místnosti. ,,Carol!" Chytil jsem její ruku a přitáhl jsem jí k sobě. ,,Je to past." Šeptl jsem do jejího ucha, ale i přesto se snažila vymanit z mého sevření. ,,To je mi jedno!" Křikla a celé její tělo najednou polapili plameny. Cítil jsem strašnou bolest, má kůže se pomalu pálila. ,,Caroline, já tě nepustím." ,,Nemohu...nemohu ho tam nechat. Musím ho....musím ho zachránit." ,,Taky, že to uděláš, ale rozumněji!" Cítil jsem jak se její tělo třese. Bála se. Tolik se bála, že ho ztratí. Chápal jsem její pocity. Vždyť umíral. ,,Přivedeme ho zpět, ano? Jen zapoj svůj malý mozek." Řekl někdo za mnou a já jsem najednou ucítil strašnou úlevu od bolesti. Zadíval jsem se za sebe a pohlédl jsem do očí Demi. ,,Trochu si pohrajeme." Řekl s úsměvem na tváři Ishida a já jen zíral. To bylo poprvé....poprvé od matčiny smrti kdy se na mě usmál. Položil ruku na mé rameno. ,,Budu potřebovat pomoc." Přikývl jsem nadšeně a pustil Caroline, která se přestala škubat. ,,Caroline." Šeptla Demi a ukázala do vzduchu. Carol jako kdyby se vrátila zpátky přikývla a jedním mávnutím si nechala narůst svá krásná kočičí ouška. ,, Týmová práce je nejlepší." Ona jen přikývla. Zadíval jsem se do jejího obličeje a měl jsem chuť ji obejmout. Slzy ji tekly po tvářích, ale i přesto všechno se držela. Držela se poslední naděje, která nám zbývala. ,,Tak pojďte!" Křikl otec a my jsme nečekali. Naše chodidla se ihned odrazila od podlahy a my se rozeběhly k němu.
První se u otce objevil Ishida. Nezaváhal a začal otce zaplavovat pěstními komby, zatímco Demi vyčarovala několik vodních jehlic, které začali na otce padat. Jakmile odskočil doprava, zaútočil jsem já se svým mečem. Rychle zablokoval můj útok svým mečem, ale než se stačil nadát, zranila ho jediná rána od Carol. Její plameny chrčeli vzteky a útočili na otcovu odkrytou kůži. Barva pokožky se pomalu měnila a otec jen pokřivil obličej. ,,Tss." Nedali jsme mu moc času. Naše kombo nabralo jiný směr. Já a Ishida jsem zaútočili svými meči. Každý z jiný strany a tak jsme oba dva otce zranili, ale jen díky další blokaci únikových cest, které zablokovali dívky. Demi nezaváhala a vodu jenž během chvíle vyčarovala, použila na něco co jsem nikdy v životě neviděl. Voda se vsákla do jejího těla, které najednou prošlo proměnou. Demi uchopila pevně látku poletující ve vzduchu a švihla jí směrem k otci. Ten doufajíc, že se útoku vyhne, vyskočil do vzduchu, ale látka se prodloužila a chytila ho za kotník. Během chvíle se otec objevil na stěně. Carol nezaváhala a též nechala své plameny aby se vsákly do jejího těla. Její vlasy nabrali krásně lávovou barvu a v rukou se jí objevilo kopí, které plálo mnoha plameny. Otec se jen tak vyhnul čepeli, jenž mu mířila přímo na srdce. ,,Nevychovaní prckové, já vás naučím co je to síla." Než jsem stačil mrknout otec se v mžiku přesunul přímo k Demi a celou svojí silou narazil do její vodní bariéry, která se během chvíle rozpadla. Pěst mířila přímo na její hrudník. Slyšel jsem jak jen vydechla všechen dech a poté jsem jen viděl její tělo letět vzduchem. ,,Demi!" Zakřičel Ishida, ale i přes to všechno dokázal blokovat otcův protiútok. Všiml jsem si jak se Carol rozeběhla ke své sestře. ,,Demi." Došla přímo k ní. Rozeběhl jsem se za nimi, ale někdo mi zablokoval cestu a mohutným kopem mě poslal na zeď. Ucítil jsem strašnou bolest v zádech. Nedokázal jsem najednou polapit dech. Padl jsem přímo do vody, která byla rozlitá po celé ploše prostoru. Ishida znova zablokoval svým mečem otcův útok a pak se během mžiku vypařil a objevil vedle Carol. ,,Carol!" Zakřičel jsem její jméno, ale ona se jen usmála a nechala ať otec narazí do její bariéry. Už jsem čekal jak plameny najednou povolí, ale nic se nestalo. Plameny zůstali na svém místě a místo Carol odletěl on. Letěl jenom chvíli, než se vzpamatoval. Jakmile mu došlo, že letí rychle se otočil a přistál na nohy. Ishida využil situace a svým mečem zranil otce na ruce. Sledoval jsem jak bratr a Carol jsou dokonalí tým. Oba dva se doplňovali. Když Ishida byl v ohrožení, Carol využila plameny k jeho ochraně. Oba dva byli dokonale sladění a tak pohyblivý. Vypadali jako kdyby tancovali. Když jeden letěl vzduchem, druhý útočil nebo bránil. Byli tak....tak dokonalý. Nedokázal jsem od nich odtrhnout pohled. Ani jsem si neuvědomil kde ležím, dokud mě na to něco neupozornilo. To zakašlání mě donutilo se ohlédnout. ,,Droyi." Zašeptal jsem jeho jméno. ,,Ta...ku...yo." Jeho jemný hlas mi naháněl strach. Doplazil jsem se k němu a zadíval jsem se na zranění jenž mu otec způsobil. Několik ran bičem, které pomalu hnisali, modřiny po celém těle, ale nejhorší byla ta hrozně hluboká rána v břichu. ,,Ta..." ,,Nemluv." Šeptl jsem a začal jsem vymýšlet plán jak ho zachránit. ,,Už...už je...ko...nec." ,,Takhle nemluv, debile! Jsi přece...přece...přece si můj přítel. Jsi jak můj bratr. Nemůžeš mě ještě opustit." ,,Slib....slib, že..že...že..se o ni postaráš." ,,Do háje nevzdávej se." ,,To...to je...do..dobrý." ,,To teda není, ty pitomče. Tak moc jí ublížíš." ,,Musím...musím ti něco říct." ,,Na to budeš čas až se odsud dostaneme." ,,To už....tady mám přece skončit. Toto bude můj hrob." Sehnul jsem se k němu a začal jsem si trhat své triko. ,,Nenechám tě tu umřít. Jestli se odsud dostaneme živý, tak...tak ti slibuji, že tě zmlátím. Ani nechápeš co si způsobil." ,,Ty si pi...pitomec." Přiložil jsem triko k ráně a pokusil jsem se nějak zastavit ztrátu krve. Zdravověda nebyla nikdy můj koníček. O hodinách jsem nedával pozor. ,,Do háje. Nehodlám tě tu nechat. Ne to ne. Protože tě ještě musím zmlátit, za to že si ji rozbrečel!" Avšak on už mě neslyšel. Jeho hlava padla do vody a oči se zavřeli. Hrudník se přestal zvedat a srdce přestalo bít. ,,Droyi!" Zařval jsem a tím na sebe upozornil.
Trochu smutnější kapitola. Jednou to muselo přijít. Prostě v každém příběhu jednou někdy někdo umře, tak proč já bych měla být nějaká hodná, že? Vždyť mě znáte, já své postavy vždycky mučím až do konce.
Coment&Vote
#DadaRac