Z pohledu Carol
S otevřenou pusou jsem naslouchala každému slovu jenž Blue vypustila ze své pusy. Její příběh byl tak smutný, že se mi po tvářích pomalu hrnuli slzy, čímž jsem jí zastavila ve svém vyprávění. ,,V pohodě Carol?" ,,Já jen nevěděla, že si měla tak těžké dětství." Blue protáhla svoji hubenou ručku mřížemi a chytila moji. ,,Každý ten den jsem se nemodlila k bohu ale k smrtce aby už konečně přišla." ,,Co to říkáš?!" ,,Každý den byl větší utrpení. S toho všeho mám rány jenž se nikdy nevyléčí. Museli jsme trénovat i přes velká zranění. I když nám z hrudníku odtékala krev, i když jsme měli zlomeninu. Každý den byl utrpení a pak přišla válka." ,,Stále ale nechápu proč si tady. Proč tě podezírají?" ,,Za to co jsem udělala ve válce." ,,Co si udělala?" ,,Slyšela si někdy o misi Vrabčák?" ,,Jsou zakázané." ,,Zajisté. Jenže kdysi byli povoleny. Jde o mise ve kterých máš zabít." ,,Koho?" ,,Byla jsem ten kdo se skrýval ve stínech." ,,Já myslela, že si jako já." ,,Jsem ale propadla jsem temnotě. Díky tréninku jsem zapomněla na cennost života a když na ni zapomeneme my a začneme zabíjet, stanou se z nás smrtky. Ať jdeme kamkoliv v našich stopách je vždy smrt." ,,Takže..." ,,Byla jsem mistrem mezi Vrabčáky. Každá mise kterou jsem získala byla splněna jak nejlépe mohla. Byla jsem smrtka. Přezdívali mi tak dokonce." ,,Stále to ale nechápu." ,,Před koncem války jsem byla na jednu misi poslána. Splnila jsem ji." ,,Co to bylo za misi?" ,,Vyhladit tábor vetřelců. Zabila jsem přes dvě stě lidí. Dostali ze mě strach. Ihned jak jsem se vrátila mě zatkly. Dostala jsem trest, který bych nepřála nikomu." ,,Jaký trest?!" ,,Vyhnali mě. Znáš město zvané Černobyl?" ,,Ano..." ,,Tam jsem strávila přes deset let. Radiace se na mě nakonec přesunula. Proto jsem tak malá. Proto jsem tak slabá." Jakmile to dořekla, začala pomalu vykašlávat krev." ,,Blue!" ,,V pořádku. Jen už asi dlouho nevydržím." ,,To neříkej!" ,,ČAS!" Zakřičel muž od dveří a já po něm hodila velmi vražedný pohled. ,,Tak běž." ,,Já tě tady nenechám!" ,,Carol, pokud se blíží válka, slib mi jedno." ,,Blue!" ,,Věř vždy druhé straně. Ať s tebe neudělají to co ze mě." ,,Blue!" Mužské ruce se obmotali kolem mého hrudníku a pomalu mě začali zvedat do vzduchu. ,,Pusťte mě!" Muž mě sice pomalu odtahoval ven ale ještě jsem si povšimla jak k Blue přistupuje někdo zezadu. ,,Blue!" Nenechám ji rozhodně umřít!
Cítila jsem jak z mého těla pomalu vychází všechna magie. ,,Tss!" Silně jsem chytila mužské paže okolo mého hrudníku a jedním ladným pohybem jsem se dostala ze sevření. Vyskočila jsem na mužská ramena a z pouzdra jsem vytáhla svoji dýku, která se během chvíle proměnila v luk. Rychle jsem natáhla tětivu a jeden ze šípu vystřelila přímo na osobu za Blue. ,,Děvko!" Seskočila jsme z mužských ramen a již s mečem v ruce jsem se rozeběhla k mřížím. ,,No tak!" Na to se mříže roztavili a pro mě se vytvořila průchodná cesta. Vyskočila jsem po několika kroků a srazila osobu k zemi. ,,Carol!" Blue se zadívala na moje záda. V tu chvíli můj meč projel osobou. ,,Rozhodně tě tu nenechám umřít!" Zakřičela jsem se slzami v obličeji a s úsměvem jsem se otočila k ní. ,,Jsi přece má přítelkyně. Zasloužíš si konečně šťastný konec." Na to Blue přikývla a jednou ranou poslala k zemi tu svalnatou gorilu, co mě předtím chtěla odvést. ,,Jdeme!"
Tak jo a já se konečně dostávám do finální části, kterou budu muset ještě trochu poupravit ve své hlavě. No, ale nebojte je ještě jisté, že takových dvacet kapitol ještě bude.
Jinak vím, že je tahle kapitola trochu suchá, ale popravdě jsem vůbec ráda, že jsem jí dneska přes tu strašnou náladu dokázala vymyslet. Zkusím ještě napsat jednu abych mohla vydat zítra, ale asi to nevyjde. Moje hlavička potřebuje dovolenou....
Pokud se vám i přesto že je to trapný kapitolka líbila zanechte VOTE a COMENT, protože to vždycky zahřeje u srdíčka :*
Pěkný zbytek dne (nebo spíše už večera) přeje DadaRac