Usadila jsem se v zadní části třídy a zadívala jsem se na hromádku papíru položenou na kantorském stole. Za nimi stál profesor s tělem jak kulička a usmíval se od ucha k uchu. Jako kdyby byl normální den, kdy se píše normální písemka. Jenže takhle to nebylo. Tenhle test posílal děti rvát se o vlastní život. Sevřela jsem křečovitě tužku. Nakonec jsem se rozhodla účastnit a nebyla jsem sama kdo se rozhodl. Několik lavic přede mnou seděla Momo. Měla vlasy sčesané do culíku a na sobě typickou uniformu školy, i když se dneska dovolilo jít v normálním oblečení. Ihned o lavici před ní seděla moje další spolužačka. Jmenovala se Yasu. Měla krásné dlouhé blond vlasy sčesané do copánku. Byla to docela příjemná holka, jen škoda že se sem nehodí. Akorát jsem projížděla pohledem ostatní když se ve dveřích objevil on. Na sobě obyčejné džíny a košili. Přes rameno starou školní tašku a jeho blond vlasy byli v typickém rozcuchu. Ohlédl se po třídě s úsměvem, ale jakmile zahlédl mě, úsměv zmizel. Vyrazil směrem přímo ke mě. ,,Co ty tady děláš?!" Ani se nesnažil mluvit potichu. Otočila jsme se k němu a usadila jsem se na židli do tureckého sedu. ,,Účastním se první zkoušky. Co ty tady děláš?" ,,To samý. Tohle není pro tebe." ,,Co když, ale jo?" ,,Jsi zrozena pro spoluprací ne pro zabíjení." Naštvaně jsem se zvedla a zadívala jsem se do jeho....smutných očích? Sklopila jsem zrak abych je nemusela vidět. ,,Chci ti právě dokázat opak." Jeho ruka našla mojí a uchopila ji. Palcem mi začal projíždět po hřbetu ruky. ,,Ale to přece nemusíš." ,,Nechci abyste vy pořád dělali něco pro moji záchranu. Chci vám dokázat, že už to zvládnu sama." ,,Tohle, ale není nic pro tebe." Jakmile to zopakoval rozzuřila jsem se. Vytrhla jsem ruku z té jeho a vlepila mu facku. ,,Co ty teda o mě všechno víš?!" Zaraženě se díval na mojí malou postavu. Otočila jsem se k němu zády a usadila se na své místo. ,,Už radši jdi." Řekla jsem otráveným hlasem, ale on neposlechl. Místo toho se začal smát. ,,Je vtipný vidět tě naštvanou." ,,Droyi..." ,,Jo už radši jdu." Jenže ani moc daleko nedošel. Usadil se na volné místo přímo za mnou. ,,Ty si takový hajzl." ,,A ty si zase moc hloupatá." Náš rozhovor přerušil ale kulatý profesor, který třískl velkou knihou o stůl. ,,Vítejte." Všichni jsme se rychle postavili a poté znovu posadili na rozkaz zmiňované osoby. Muž si přelezl přes kantorský stůl a rozhlédl se po celé třídě. ,,Teď dostanete prosím první část našeho velkého testu." ,,První část?" Ozvalo se odněkud. Asi nějaký nováček. ,,Jistě. Části jsou čtyři. První, kterou vám zapíšu má trochu zvláštní pravidla." Muž ukázal na jednu z dívek stojící u dveřích. Ta došla až k němu a odněkud, vážně nevím odkud, vytáhla menší přístroj. ,,Tento přístroj vám bude přidán k němu. Připojíte se na něho pomocí tohoto." Muž zvedl hadičku zakončenou přísavkou. ,,Bude vám to měřit srdce." ,,Proč?" Ozvala jsem se já. ,,Jako Běžci nesmíte propadnout nervozitě. Jakmile začne váš přístroj pípat, VYPADNETE!" To poslední slovo pořádně zařval. ,,Samozřejmě to není jediné pravidlo." Podal dívce štos papíru a ta je začala rozdávat. Druhá dívka začala rozdávat přístroje. ,,Za každou špatnou odpověď jsou dva body špatně. Za nevyplněnou otázku máte o pět bodů méně. Pokud vás nachytáme u opisování, budou vám všechny otázky, které jste do té doby napsali počítány jako nevyplněné. Jasné?" Vzala jsem malou krabičku do rukou a připojila ji k sobě. Sáhla jsem po tužce a rozhodla se netropit žádné scény. Představ si, že si doma a kreslíš. Nic víc nepotřebuješ. Tak jsem se povzbuzovala v duchu. ,,Začněte!" Jakmile to slovo bylo vyřčeno, všichni otočili své listy a začali psát. V tu chvíli začali pípat ty nesnesitelné stroje. Řeknu vám i tohle vás nutilo být nervózní.
Jak myslíte, že dopadne první písemná část? Myslíte, že jí naši hrdinové dají?
Signál! Konečně jsem na signálu, aspoň na chvíli a tak vám sem házím kapitolku. Doufám, že aspoň trochu nadchne. Tak a já se zase vracím do divočiny bez signálu.
Vote&Coment