Když mě Momo opustila, zůstala jsem stát na místě a zaposlouchala jsem se do šumu stromů. Nechtělo se mi ještě domů a možná proto jsem se vydala do parku, který byl dva bloky od našeho domu. Nějak jsem zjistila, že už se doma necítím dobře. Přijdu si tam jak ve vězení. Šla jsem docela pomalu a když jsem se konečně usadila do trávy začalo pomalu zapadat slunce. Možná jsem se měla vrátit do školy a počkat tam na Takuyu. Vypadal, že se mnou opravdu potřebuje mluvit. Zavřela jsem na chvilku oči a zaposlouchala jsem se do krásného zpěvu ptáků. ,,Carol!" Ten křik mě vyhodil ze spánku a díky němu jsem možná tak rychle uhnula meči jenž se zabodl do stromu. ,,Carol!" Rychle jsem se zvedla a zadívala na osobu jenž na mě volala. ,,Chyťte ji!" Rozeběhla jsem se k Takuyovi a padla jsem mu do náruče. ,,Zavři oči." ,,Proč?" ,,Nechci aby si to viděla." Přikývla jsem a zavřela jsem je. V tu chvíli jsem ztratila jeho tělo a slyšela jsem jak někdo křičí. Prudce jsem se otočila a nakonec jsem oči trochu otevřela. Takuya držel v ruce meč a mezi skupinou lidí běhal a snažil se je odrazit. Zatajila jsem dech, když projela čepel jeho rukou. Takuya jen zasyčel bolestí a hlavou praštil osobu jenž ho zranila. Než jsem stačila mrknout, projela Takuyova čepel jeho tělem a on zmizel. Prostě se vypařil. Stane se tohle i Takuyovi? Cítila jsem jak se mi slzy hrnou do očí. ,,Takuyo..." Šeptla jsem ale on mě neslyšel. Možná to bylo lepší, protože bych ho tím vyvedla ze soustředění a mohl by zmizet a to nechci. Takuya probodl ještě jednoho chlápka a pak se všichni rozeběhli pryč. ,,Takuyo!" Rozeběhla jsem se k němu a znovu jsem mu padla do náruče. ,,Takuyo..." Naše těla padla do trávy a on se na chvíli rozesmál, jenže pak zvážněl a já jsem se mu rozplakala do náruče. ,,Takuyo..." Jeho ruka doputovala z mého pasu na moji hlavu a začal mi výskat vlasy. ,,Carol je mi líto, že si u toho musela být." ,,Slib mi, že neumřeš." ,,To ti slíbit nemohu." Zadívala jsem se do jeho smutných očí. ,,Ale mohu ti slíbit, že tě vždycky ochráním." ,,Proč?" ,,Protože tě miluji." Chvíli jsem na něho tupě zírala. Bylo to poprvé co mi to řekl. Co to řekl nahlas. ,,Taky tě miluji." Řekla jsem a nechala jsem naše rty aby se spojili. ,,Měli bychom jít domů." ,,Nechci tam." ,,Carol..." ,,Prosím..." ,,Měla by sis užívat poslední chvíle v tom domě. Mě tam uvidíš vždycky ale je..." ,,Já vím ale i přesto..." Takuyo mi položil čelo na mé a já ucítila jak se mi obtiskla jeho krev na kůži. ,,Jsi zraněný..." ,,To je v pohodě." ,,To teda není..." ,,Půjdu se ošetřit když ty půjdeš domů." ,,To je vydírání." ,,Chodím s tebou. Vím jak na tebe." ,,Půjdeš k nám." Zakašlal se a já jsem se nad tím musela zasmát. ,,Tam mě nedostaneš. Posledně to nedopadlo moc dobře." ,,Myslíš to když si byl malý?" ,,Já myslel, že ti upravili vzpomínky." ,,Taky že jo, ale Momo mluvila." ,,Ta malá hnědovlasá copatá holka?" ,,Už není malá." Takuya padl do trávy a promnul si unavené oči. ,,Nemohu k vám." ,,Proč ne?" ,,Bydlí tam tvůj otec." ,,Ty si ale chytrý klučina." ,,Promiň Car." ,,Žádné promiň. Ošetřím ti rány. Táta to určitě pochopí." ,,Jistě a proto mě ihned zabije jakmile vejdu domovními dveřmi." Položila jsem hlavu na jeho břicho a zaposlouchala jsem se do tlukotu jeho srdce. ,,Prosím..." ,,Ach jo." ,,Takže jo?" ,,Jo ale nejdřív musím zavolat domů, že ať mě nečekají." ,,Proč by tě neměli čekat?" ,,Protože za pár minut budu mrtvý." ,,Pitomče!" Řekla jsem a pomalu jsem se zvedla. Takuya dlouho nečekal, zvedl se a chytil mě za moji ruku. Šli jsme rovnou k mému domu.
Taková trochu romantičtější kapitola. Tak co miluje někdo tenhle pár nebo chcete aby byla Carol s někým jiným?
Coment&Vote