Pondělí a já jsem brzo ráno stála před domem a vyhlížela jsem Takuyu jenž mě měl jako vždy vyzvednout, jenže se neukazoval. Vytáhla jsem z kapsy mobil a zadívala jsem se na displej. Půl sedmé. Radši vyrazím. Možná na mě zapomněl. Šla jsem akorát po hlavní třídě když se v dálce zatřpytil blesk a na zem dopadly první kapky. ,,Sakra!" Vykřikla jsem a schovala jsem se do autobusové zastávky. ,,To bylo o fous." ,,Hele koho tu máme..." Ten hlas mi byl povědomý ale až když jsem se otočila a zahleděla jsem se na tu kérku jsem si vzpomněla na osobu stojící přede mnou. Než jsem se nadála měla jsem ruce v zajetí a jeho slizký obličej u svého. ,,To je nám ale náhodička." Začal se nechutně smát a poté mě olízl po tváři. Zachvěla jsem se. Bála jsem se a byla jsem znechucena. ,,Přestaň si s ní hrát Kiro. Ukonči to." Odhodil mě na silnici. Rychle jsem se zvedla na nohy a začala jsem utíkat pryč. Slyšela jsem jejich kroky za sebou. ,,Nenechte ji utéct." Takový strach jsem ještě nikdy neměla. Zaběhla jsem rychle na parkoviště supermarketu doufajíc, že stihnu doběhnout ke krámu, jenže.... Ucítila jsem něčí tělo a dopadla jsem na zem. ,,Dobrá práce Hoshi." Chlapec mě praštil pěstí do hrudníku a já jsem zakřičela bolestí. ,,Je to příjemný?" Stiskla jsem mezi zuby svůj ret a rozhodla jsem se již nevydat ani hlásku. Ucítila jsem kopanec do břicha a zalapala jsem po dechu. Další prudký kopanec a já jsem již nedokázala vydržet. Začala jsem zvracet... ,,Proč..?" ,,Neboj se není to odplata za tamto." Kira si přitáhl můj obličej blíže ke svému a olízl mi krev jenž mi stékala z úst. Jeho rty se dotkly mých a já měla znova chuť se vyzvracet. Jakmile se odtáhl, vlepil mi facku a já jsem nedokázala již udržet žádný vzlyk. Stáhla jsem se do klubíčka a cítila jsem několik dalších kopanců do mých zad. ,,Každý běžec stínů si tohle zaslouží..." V ten moment se můj svět obrátil vzhůru nohama. Co jsem komu udělala? Co je to nebo spíše kdo je to lovec stínů? Vždyť já jsem jen obyčejná holka, která se snažila žít obyčejný život. ,,Pomozte...mi...někdo!" Chtěla jsem to zakřičet ale z mých úst jen vyšel slabý šepot nad kterým se všichni okolo rozesmáli. A v tu chvíli se to stalo...
Hosh, chlapec jenž mě na zem shodil, odletěl několik metrů pryč. Mezi bandou zločinců se objevila nová postava. Zadívala jsem se pozorně a hned jsem ho poznala. Měl deštěm smáčené blond vlasy a roztrženou školní uniformu jenž mu vždy tvarovala pěkný zadek. ,,Droyi..." Chlapec se ke mě letmo usmál a já jsem najednou pocítila úlevu. Přestala jsem se bát. Droy se vyhnul pěsti mířící na něho, chytil protivníka za ruku a zlomil mu ji. Jeho protivník zaskučel bolestí. ,,Další běžec... stáhněte se." Pomalu jsem se zvedala do sedu a přitom jsem stále nespouštěla oči z bojujícího Droye. Droy vrazil pěstí Kirovi, otočil se ke mě a natáhl ke mě svojí velkou dlaň. Přijala jsem jí, zvedla jsem se ale brzo na to se mi podlomila kolena a já padla do jeho náruče. ,,Jsi celá od krve." ,,Droyi..." ,,Odvedu tě k sobě. Musím tě ošetřit." ,,Droyi..." Šeptla jsem znova jeho jméno. Na více jsem se nezmohla. ,,Už je to v pohodě." Na to jsem se ocitla v jeho náruči a pochodovali jsme směrem k černému autu...
Trošinku vzrušující kapitolka. Konečně se nám to rozjíždí...
Coment&Vote