Zola kupodivu zůstala přes noc v bytě. Slunce už zapadlo a venku hustě sněžilo, takže nechtěl nic riskovat tím, že vezme Zolu k jejím rodičům. Pokud byl upřímný, chtěl s ní také jen víc času. Ještě nebyl připraven ji vrátit zpět. Konečně s ní měl čas a ona mu konečně rozuměla.
Zola jako obvykle seděla na gauči a dívala se na televizi. Ukazovala Buckymu některé ze svých oblíbených pořadů. Těžko platil show místo Zoly. Stále nemohl uvěřit, že je přímo tam - mluvila s ním a smála se s ním, jako by byl normální. Necítila potřebu před ním utíkat. Chtěla být s ním a mít někoho, kdo chce být kolem něj, byl pocit, který naplnil jeho smysly čistým štěstím. To bylo něco jiného, co se obvykle nestávalo.
Zola se podíval na televizi, ale on se podíval dolů na ni. Studoval vlny v jejích vlasech a jakékoli rysy, které viděl z jejího bočního profilu. Zíral na rysy, které po něm zdědila. Jak to mohla nevidět? Věděl, že je mladá a nehledí na takové maličkosti, ale také věděl, že tahle dívka je mu tolik podobná. Pořád nic netušila? Zlomilo mu to srdce, protože jen chtěl, aby si uvědomila, že je opravdu jeho. Chtěl, aby viděla, že i když je Clint skvělý opatrovník, a přestože byl Clint pro jeho dítě lepší táta, snažil se, co mohl. Dělal to nejlepší, co mohl udělat.
Při přemýšlení o těchto věcech se zarazil. Představoval si, že je to on, kdo učí Zolu její druhý jazyk. Představoval si, že to bude on, kdo s ní oslaví její deváté narozeniny. Představoval si, že to bude on, kdo bude všechny ty roky žít se Zolou. Tak moc si přál, aby to byl on, ale věděl, že Zola je v lepších rukou. Alespoň byla v lepších rukou, dokud se nezbaví své „poruchy osobnosti". Vypadala tak šťastně. Jako by se nikdy nic nepokazilo. Bylo to pro něj zábavné, protože ve skutečnosti se nic v jejím životě nepovedlo. Byla to tak silná dívka a on okamžitě věděl, že tuto vlastnost zdědila po Nataše. Bylo to něco, co na ní vždy obdivoval, a to bylo něco, co se Natasha nikdy nedozví.
Nikdy jí nedali příležitost setkat se konkrétně s Buckym, protože věděli, že se Buckymu ta dívka zalíbí. Z toho důvodu ho potrestali, nechali si ho jako Jamese a museli bojovat s Natashou, když byla mladší. Někdy ho nechali jako Buckyho, ale když to udělali, zkoušeli ho. Pokud by udělal něco z Jamesovy povahy, pak by měl Bucky velké potíže. Bylo to matoucí, ale nakonec mu to dávalo smysl. Učil se rychle.
Byl šťastný, když viděl, že Zola začíná dělat normální věci. Přinutilo ho to se jen trochu ušklíbnout. Jo, obvykle byla na útěku a jo, obvykle bojovala s třicetiletým ozbrojeným vojákem, ale teď začala dělat věci jako sledování televize. Začala dělat věci jako barvení. Doufal, že jednoho dne budou Clint a Natasha schopni zajistit Zole co nejnormálnější život. Jednoho dne doufal, že se mu podaří zbavit se Jamese a zimního vojáka. Možná, že kdyby to udělal, pak by ho Natasha a Clint více přijali, možná by ji hlídal nebo přišel na návštěvu, možná by se případně dohodl na společné péči. Věděl, že to tlačí s tím posledním, ale roky a roky to bude jeho sen.
"Bucky?" volá Zola a vyčkávavě mu mává rukou před obličejem. Chvíli na ni zíral. Úplně zapomněl jak jeho tvář s očekáváním. Chvíli na ni zíral. Úplně zapomněl, jak děsivé to může být pro normální lidi. Technicky vzato nikdo neměl rád, když na něj někdo zíral, ale Bucky takto sociálním narážkám nerozuměl.
Bucky zamrkal očima a pak je široce otevřel. Už se na ni díval, ale přesměroval svou pozornost tak, aby byla jasně na ní. Ještě chvíli na něj zírala, než otočila hlavu zpátky k televizi. Toužebně zíral zpět na způsob, jakým se její nos zrcadlil jeho. Bylo šílené vidět mini vy, které jste nemohli mít: mini vy, které vám nepatřilo.
"Ty se nedíváš," zamračí se Zola a ukazuje na červenou hlavu na obrazovce.
"Jo, moje chyba," řekl Bucky a ucouvl na svém sedadle. Otočil hlavu k lidem na obrazovce. Teď, když skutečně dával pozor, viděl, že dívka na obrazovce byla zrzka jako ona. Poté, co viděl podobnost, se chtěl Zoly zeptat, proč se jí tento pořad nejvíce líbil, i když to bylo zřejmé.
"Kdo je to?" Zeptal se. Chtěl, aby mu o ní Zola řekla víc. I když mu to bylo jasné, chtěl to slyšet od Zoly. Spojil se s ní více. Proto jí podal mikrofon a nechal ji, aby si s ním promluvila. Bylo to jednodušší: byla méně nešikovná.
"Kim Possible," říká Zola a nespouštějíc oči z obrazovky. "Je moje oblíbená." řekne Zola toužebně, když se jí na tváři vkrádá úsměv.
Bucky se slabě usměje a opře si ruce o kolena. "Jo proč?" Zeptal se. Na krátký okamžik otočil hlavu k Zolovi. Než se podíval zpět na televizi, zahlédl úsměv, který se jí vkrádal na rty.
Zola zamyšleně zabručel. "Vypadá jako já. Je to hrdina." vysvětluje Zola. Bucky chápavě přikývl. "Dává ti to pocit, že můžeš být svým způsobem taky hrdina?" zeptal se jí zvědavě Bucky a znovu se otočil, aby se podíval dolů na svou malou dceru, která seděla vedle něj. Ještě jednou zabručela, zkřížila ruce na hrudi a opřela se.
"Jo. Díky tomu vím, že můžu," snažila se Zola co nejlépe vysvětlit. Nikdy ve skutečnosti nic takového v angličtině nenapsala, takže neměla ponětí, jak to má říct. Použila jen to, co znala. "Mm.. Třeba motivaci?" Navrhuje a nabízí nápad. Možná nechápala, co je to motivace. Bucky však nenabízel ten nápad, protože to slovo chtěl vysvětlit. Vlastně neměl chuť vysvětlovat osmiletému dítěti další složité slovo. Chtěl Zolu pro sebe, ale také ho neměl další složité slovo pro osmileté dítě. Chtěl Zolu pro sebe, ale na děti také neměl trpělivost. "Motiva-ce?" Snažila se to slovo napodobit, ale nakonec zapomněla, jak se vyslovovalo, ještě než ho stačila vyslovit.
Bucky neměl chuť to vysvětlovat, ale zároveň mít příležitost učit svou dceru lekce/učit ji nové věci byl dar sám o sobě. Měl štěstí, že zbývalo ještě vyučování. Měl štěstí, že se k tomu vůbec dostal. Bylo to skvělé. Cítil se spíše jako otec. I když věděl, že jím teď být nemůže, byl rád za tyto chvíle, dokud trvaly.
"Jo, je to jako když existuje něco, co ti pomůže dosáhnout tvého cíle. Může to být osoba, věta, cokoliv. Pomáhá vás to motivovat," snaží se co nejlépe vysvětlit na základní úrovni. Byl by překvapen, kdyby to Zola na první pokus pochopila. S těmito věcmi nebyl nejlepší a Zola byla trochu pomalá, když došlo na učení se novým věcem.
"Co ti pomáhá toho dosáhnout?" zeptala se ho Zola zvědavě a naklonila hlavu jako vždy. Trpělivě kopala nohama, zatímco čekala, až odpoví. Ráda se o tomto zakomplexovaném muži dozvěděla více. I když nevěděla, jak to vyjádřit, Zola jasně pochopil, že o sobě sotva něco věděl. Bylo to, jako by byla věděl o sobě něco. Bylo to, jako by se to snažila říct tím, že mu položila otázky o něm samém. Bylo to, jako by se mu snažila pomoci seznámit se s částmi sebe sama, které opravdu neznal.
Bucky nečekal, že se ho bude ptát. Vlastně neměl nic, co by ho motivovalo. Nikdy nebyl ve své mysli, takže neexistoval žádný cíl, kterého by měl čas dosáhnout. Nikdy neměl ani příležitost přijít s cílem, protože prostě nikdy nemohl být sám sebou.
Věděl, že nemá cíle; měl sny. Měl sny o tom, že jednoho dne bude větším mužem v Zolově životě. Doufal, že by z něj možná jednou mohl být dostatečně skvělý chlap, aby to dokázal. Cíl však neměl. Neexistoval žádný cíl, kterého by teď chtěl dosáhnout. Navzdory tomu měl motivaci. Nedávno ho každý den motivovala jeho dcera a duše její matky. Způsob, jakým mu ukázala, že změna je možná, způsob, jakým dokázala překonat svou minulost, způsob, jakým si dokázala stále užívat života po tom všem, čím si prošla. Pomohlo mu to vidět, že je to možné. Teď ho to motivovalo, aby byl taky takový. Část z ní pocházela od něj, že? Pokud to dokázala ona, on by to nakonec udělal také.
"Mm," brouká, nechce jí říct přesnou pravdu. Nechtěl ji vyděsit. "Věta, kterou jsem kdysi slyšel někoho říkat," Lže a mává a slyšel jsem, jak jednou někdo řekl: "Lže a mává odmítavě rukou." "Ty bys tomu ale nerozuměla." Je to jako šedesát let." Poslední kousek pobaveně zamumlá. Bylo to víc pro něj než pro ni.
"Řekni mi to," trvá na svém a natahuje ruku po ovladači, aby mohla přerušit show. Chybělo jí příliš mnoho dobrých částí.
"Prcku, nepochopíš to-" snaží se zastavit, protože to nebyl nutně motivační citát. Byla to píseň, která mu někoho připomínala, protože to byla první věc, která ho napadla.
"Jsem chytrá, řekni." Naléhala dál, zkřížila ruce a vztekle stáhla obočí. Kvůli její vytrvalosti obrátil oči v sloup. Nikdy z toho ale nemohl být příliš naštvaný. Možná to od něj dostala.
Povzdechl si a na chvíli se odmlčel, než konečně pootevřel rty a zazpíval těch pár řádků písně. Zpočátku je zpíval otráveně. Zpíval pomalu a nevyslovoval se, protože zpívat nechtěl. Ale jen pár vteřin poté, co začal, si vzpomněl, jak důležité byly pro něj texty posledních pár let. Cítil, jak jeho hruď začíná hořet, protože toužil po tom, aby Natasha pochopila jeho a jeho pocity. Nemohla však. Nechtěla se pohnout z toho, co udělal, a on to pochopil. Prostě nechtěl.
"I can't give you anything but love baby," zpívá. "That's the only thing I've got plenty of baby"
Když rozevřela rty, aby promluvila, Bucky se zvedl z pohovky a obešel roh obývacího pokoje. Sledovala ho, jak odchází, a nakonec ho následovala, aby prozkoumala, proč tak náhle odešel.
V ruce držel tenký kruh přímo nad nějakým zvláštním typem stroje. Zola viděla jedno z nich v Rusku, když navštěvovala lekce baletu pro červenou místnost.
"Hudba," zamumlala, když si všimla, co to udělalo. Byl to gramofon.
Bucky přikývne. Alespoň jeho dítě bylo kultivované. Věděl, že Clint je doma s Natashou a Zolou rozhodně nepoužil. Cítil se hrdě, že jí to ukazuje. Slyšela stejný rytmus z písně, kterou právě zpíval Bucky, pomalu skřípěl do přehrávače. Oči se jí rozzářily, když píseň slyšela, jako by ji znala celý život. Možná byla jen ráda, že slyšela jeho motivační píseň.
"Motivace," opakuje Zola a pomalu vchází do ložnice.
Intro bylo dlouhé a skládalo se převážně z klavíru. Bucky se opřel o knihovnu vedle gramofonu a zíral na něj. Zola neměla ponětí, jak zpomalit tanec, ale věděla, že tahle píseň v ní opravdu toužila.
"Říká se tomu piano," informuje.
"I can't give you anything but love baby" ("Nemohu ti dát nic jiného než lásku, zlato,")
Zola začala tančit ze zvyku. Nevěděla, co dělá, ale bavila se tím. Měla ráda klavír.
Bucky se na ni podíval s pobaveným úsměvem na tváři. Snažil se to skrýt, ale zdálo se to nemožné. Zola máchla rukama, kopala nohama a pohybovala se kolem dokola za zvuku hudby.
"Tanec!" řekl mu Zola a otočil se.
"That's the only thing I've got plenty of baby" ("To je jediná věc, které mám dost, zlato,")
Bucky zavrtěl hlavou a zůstal opřený o polici. Byl to klidný a chladný chlap, ale ne tanečník. Tanec nebyl pro něj. Vypadalo to tak šťastně, bezstarostně a vzrušující, a tyto tři věci byly velmi vzdálené typu člověka, jakým byl Bucky.
Zola k němu přiběhla, chytila ho za ruce a odtáhla ho od stěny. Vzrušeně nadskakovala, když ho držela za ruce, kroutila mu pažemi a máchala jimi, zatímco Billie Holiday neustále zpívala stejná slova. Na konci písně Zola zpíval text nahlas s deskou a Bucky také.
Konečně začal povolovat a užívat si. Kdy se mu ještě někdy podaří něco takového udělat? Máchl se Zolou rukama a několikrát ji otočil. Usmál se a smál se s ní. Naučil ji, jak správně zpomalit tanec na tuto píseň, protože to nedělala správně. Cítil se úžasně, když ji naučil něco nového. Opravdu se díky tomu cítil jako její otec.
"Gee, I'd like to see you looking so swell, baby, diamond bracelets Woolworth doesn't sell, baby, until that lucky day you know darn well, baby, I can't give you anything but love" "Páni, rád bych tě viděl, jak vypadáš tak nabubřele, zlato, diamantové náramky Woolworth neprodává, zlato, Až do toho šťastného dne Víš zatraceně dobře, zlato, Nemůžu ti dát nic jiného než lásku."
Zpívali spolu, když s ní točil a pohyboval ze strany na stranu. Základovou část sice nepřibila, ale začínala to chápat.
"Hej!" Zola kňučí, když jí náhodou šlápne na nohu.
"Kdyby ses pohybovala na správném místě, tak bych na tebe nešlápl." Bucky se brání pokrčením ramen a pobaveným úsměvem. Byly to nejrušnější, nejšťastnější tři minuty jeho života. Nemohl si přát nic lepšího. Její osobnost byla nakažlivá. Její vášně byly tak milé. Její duše byla tak jasná a on to na ní miloval. Nikdy se s ní nechtěl rozloučit. Udělala život mnohem příjemnějším. Udělala to mnohem jednodušší. Dala mu zapomenout na to, jaká troska ve skutečnosti byla.
Když gramofon dozpíval poslední tón, otočil ji a posadil se na postel. Tanec byl zábavný, ale byl únavný. Nohy měl staré a bolely. Byla to ta nejpodivnější věc, kterou kdy udělal. Bylo to tak odlišné, že měl pocit, že mu to ani není dovoleno. Ať tak či onak, byl tak šťastný, že to udělal. Pak ho dostihla realita. Nenáviděl, když to dělal.
Zola si k němu přisedla na postel, ale zmateně zvedla obočí, když mu úsměv náhle zmizel z tváře.
"Co?" Zeptá se a snaží se zjistit, zda je v jeho výrazu strach nebo smutek. Ať už to bylo cokoliv, nemohla pochopit, proč se to stalo tak náhle.
Bucky byl chytrý chlap. Nechtěl žít s realitou, ale věděl, že musí.
"Musím tě dostat zpátky k tvým rodičům," přiznává tichým, hlubokým hlasem. Vrátil se ke svému depresivnímu, nešťastnému tónu.
"Můžu se zase vrátit?" Zeptá se, nechápe, proč to nebylo možné. Kdyby její rodiče věděli, že tančila s Buckym, pak by se na to vykašlali. Nemohli to zjistit. Bucky věděl, co musí udělat, aby je zastavil.
Chtěl jí říct, že se může vrátit. Chtěl, aby se vrátila. Nejraději by tu zůstal s ní, aniž by to někdo věděl. Věci by byly jednodušší a šťastnější, kdyby se musel starat jen o ni. Bucky byl ale opět chytrý. Pochopil, co se muselo stát.
"Zajistím že jednou ano," řekl a přikývl. I kdyby věděl, že mu to nebude dovoleno, zajistil by, aby se to stalo někdy v budoucnu, i kdyby to bylo ve vzdálené budoucnosti.
Zola se v odpověď šťastně usmál. Vlastně se s ním skvěle bavila.
"Je tu problém," zamumlal a odkašlal si, aby ho možná neslyšela. Stejně by to musela vědět.
Zola se otočí, aby se mu podívala do očí, a zmateně nakloní hlavu. Zvedne obočí a čeká, až rozšíří, co tím myslel. Bucky nervózně přesměruje svou pozornost na podlahu napříč Bucky přesměruje své zaměření na podlahu přes místnost.
"Neemůžeš si nic pamatovat," řekl neurčitě. Bylo pro ni těžké rozumět kvůli způsobu, jakým vysvětlil svá slova.
"Mm," zabručel a snažil se představit si, jak by to mohl vysvětlit. "Nemůžeš vědět, kdo jsem, jinak budeme mít problémy oba." Snaží se informovat na úrovni ruského osmiletého dítěte. Zola se zamračil. Nevěděla, jak ji přiměje zapomenout, ale věděla, že by se raději dostala do problémů, než aby zapomněla na zábavný den, který spolu strávili.
"Tak?" nabádá Zola a snaží se pochopit, na co musela zapomenout a jak na to měla zapomenout. Podíval se na polici v pokoji a postavil se na nohy. Zola ho pozorně sledovala. Usoudila, že jí možná jen říká, že to rodičům říct nemůže.
Vrátil se s injekční stříkačkou, po které Zole vyskočilo srdce z jejího těla. Nenáviděla jehly, zvláště poté, co unikla z té pekelné díry, ve které byla zaseknutá. Uvnitř plavala modrá tekutina, ale nevěděla, co to je. Také se jí nechtělo píchat. Vypadalo to děsivě a divně, ale také prostě nechtěla zapomenout na Buckyho.
"Musím," zašeptá Bucky. "Nechci ti ublížit," informuje. Nechtěl, aby si myslela, že se vrací ke své Jamesově mentalitě. Nechtěl ji vyděsit. Jen nechtěl, aby si myslela, že jí chce ublížit.
Zola odtáhla ruce a couvla dál. Nebyla to jeho chyba. Slyšela, jak jí Clint ta slova řekl, a věděla, že se jí snaží pomoci. Usoudila, že Bucky musel dělat totéž. Musel jí ublížit, ale nechtěl. Snažil se jí pomoci. Nemohla si vzpomenout, jinak by ji červený pokoj našel: nemohla si vzpomenout, jinak by je červený pokoj potrestal oba.
"To je v pořádku," ujišťuje Bucky a zůstává tam, kde klečel na podlaze. Chtěl, aby se k němu Zola cítila pohodlně. Nechtěl, aby měla pocit, že na ni bude rychle tlačit, aby to měla za sebou. Věděl, že je mladá a pravděpodobně nemá ráda jehly. Vidět zbraň v jeho ruce mohlo být také spouštění. Bucky byl chytrý, tomu všemu rozuměl.
"Nechci zapomenout," zašeptá Zola a drží ruce pryč od něj. Nebylo to tím, že ji spustil, nebylo to tím, že na ni tlačil, aby to udělala, byl to pouhý fakt, že na něj nebyla připravena zapomenout. Nebyla připravená nechat ho vymazat z mysli. Mohl Jamese vymazat, ale ona nechtěla zapomenout na Buckyho. Nakonec mu porozuměla, konečně ho poznala a konečně začala milovat. Nechtěla odejít a nechtěla zapomenout.
Bucky si povzdechne a položí injekční stříkačku na podlahu, přetáhne si rukáv přes oči, když ucítil, že se zamlžují. Oči ho stejně pálily slzami.
"Já taky nechci zapomenout," přiznává a kroutí hlavou, aby to pochopila. "Ale musíme, nebo si nás padouši přijdou," vysvětluje jí a vážně se jí dívá do očí. Nenáviděl, jak se jejich životy točí kolem padouchů, a nenáviděl, jak mnoho jejich rozhodnutí bylo jimi ovlivněno. Nikdy nebude svobodný, protože byl v jejich rukou. Musel dělat takové věci, protože ho vždycky najdou. Zolovy oči se zalily silnou vrstvou slz. Statečně je držela a snažila se vyhnout mluvení, aby neslyšel smutek v jejím hlase.
Bucky nechtěl pustit ten okamžik. Nechtěl to udělat. Nechtěl ji vidět plakat. Chtěl, aby si ho dcera pamatovala a milovala ho a chtěla ho a potřebovala, ale nemohla. Všechno to byla jejich chyba. Nenáviděl je každým kouskem svého těla. Jednoho dne je ukončí.
Zola pomalu zamířila k místu, kde Bucky klečel nad podlahou. Váhavě k němu natáhla paži. Bucky sledoval, jak pevně zavřela oči, aby nemusela vidět jehlu, když jí propíchla kůži. Viděl očekávání, že to bude mít za sebou tím, že jí proudí v žilách. Sledoval, jak slzy silně kanou z jejích pevně zavřených očí. Nechtěla, aby šel: on nechtěl jít.
"Omlouvám se." Zašeptal a zíral na slzy, které jí padaly z očí. Důrazně, řekne Zola. "To je v pořádku"
Než ucítila, jak jí jehla propíchla kůži. Chvíli poté upadla do bezvědomí vedle něj na podlahu.
Nebyl připravený vzít ji zpět, ale bylo to jeho úkolem. Od nynějška bude dělat co nejvíce, aby se stal zodpovědnějším mužem. Chtěl dokázat, že je možné se změnit. Chtěl dokázat, že se může stát lepším mužem: chtěl dokázat, že je možné, aby jednoho dne znovu viděl Zolu. Udělal by to.