Zola pomalu otevřela oči. Cítily se těžké a ona se cítila příliš slabá na to, aby je udržela otevřené. Znovu by si zdřímla, ale toto místo nepoznala a chtěla zjistit, kam ji vzali.
Trvalo jí několik minut, než pohodlně otevřela oči. Její oči se nepřizpůsobovaly tmě v místnosti, takže kolem sebe sotva něco viděla. Trvalo to tak dlouho, než začala znovu usínat.
Konečně se posadila z podlahy, kde ležela. Bylo extrémně chladno. Ruce jí znecitlivěly, takže měla problém se zvedat z podlahy. Začala kňučet a ovinout ruce kolem svého křehkého těla v naději, že se udrží trochu víc v teple.
Zola s ní v malé místnosti nikoho dalšího neviděla. Také neviděla dveře, ale to mohlo být proto, že byla tak tma. Nechtěla tu být, kdyby neexistovala cesta ven. Když hledala dveře, její hlava začala skákat po stěnách. Nebyla tam ani žádná okna. Její dech se zrychlil a jasně to viděla, protože byla zima.
Popadnout dech byl pro ni větší boj. Nerozuměla tomu, ale měla záchvat paniky. Viděla všechny časy, kdy byla zavřená v Rusku, a hrála si v hlavě jako montáž, a přitom se snažila najít východ na toto místo.
Rozběhla se ke stěnám a udeřila o ně rukama, když křičela o pomoc. Běžela do každého rohu a klouzala rukama po stěnách, jen aby se ujistila, že nepřehlédla žádné dveře. V jednom z rohů poraženě padla na kolena. Vždy byla chycena a zajata a skryta a uvězněna.
Přitáhla si kolena k hrudi a opřela si o ně hlavu. Začala brečet do lokte, protože věděla, že nemůže nic dělat. Znovu se zasekla. Chystala se vrátit k padouchům a bude nucena zabíjet a bojovat s dobrými znovu. To nechtěla.
Zvedla hlavu, když z druhé strany místnosti uslyšela tiché skřípání. Znělo to, jako by někdo šlápl na starou podlahu. Vyděsilo ji, když viděla, jak ruka zvedala jedno z prken, na kterých seděla. Čekala, jestli někdo nepřijde do místnosti, a když ne, pomalu se plazila k otvoru. Podívala se dolů do otvoru a tam byl žebřík, který ji vedl dolů do hlavní úrovně něčeho, co vypadalo jako malý byt.
Dole bylo světlo a ona uviděla přikrývku, tak slezla po schodech, jak nejrychleji mohla. Rozběhla se pro přikrývku, ale okamžitě se zastavila, když uviděla Jamese trpělivě stát u pohovky, kde byla přikrývka. Neměl na sobě tu divnou plynovou masku, byl to prostě James. Měl na sobě kabát a rukavice, takže jeho kovová ruka byla skrytá.
Zola na něj vyděšeně zírala. V tuto chvíli se na něj opravdu nezlobila. Bála se ho. Bála se, co jí udělá, protože nikdo jiný tu nebyl, aby ho zastavil, bála se toho, co musel udělat jejímu tátovi, bála se ho. Sotva se na něj chtěla podívat, ale cítila se paralyzovaná. Byla v šoku: byla tak šokovaná, že nemohla přijít na to, jak od něj odvrátit oči nebo jak se pokusit utéct ke dveřím na stranu místnosti. Ublížil by jí.
"Neublížím ti, prcku." Zkouší. Zola by zvedla obočí, ale měla pocit, že své tělo opravdu nedokáže ovládat. Měla pocit, že se od něj nemůže vzdálit.
Když viděl, že Zola nemá zájem odpovídat, povzdechl si a na okamžik odvrátil zrak. Možná se pokoušel najít způsob, jak vysvětlit, že je právě teď Bucky, a ne člověk, za kterého byl Zola zvyklý. Jak mohl přimět dítě, aby to pochopilo? Osmileté dítě, které stěží rozumí samo sobě? Se snaží která sama sobě sotva rozuměla? Snažíte se mu porozumět? Znělo to nemožně.
"Chci si jen promluvit," zkusil to a odstoupil od pohovky. Obejde křeslo a jde si sednout ke krbu. Pokyne Zole, aby obešela zadní část pohovky a posadila se také. Trvalo jí to pár sekund, než to zpracovala a chtěla dokonce poslouchat, ale nakonec to udělala. Očima přelétla místnost, pak se přesunula zpět k němu, než si šla sednout naproti němu.
Několik sekund na ni hleděl a vnímal, jak jsou její rysy podobné rysům jemu a Natashi. Nikdy neměl příležitost to udělat, dokud byl při zdravém rozumu, což byla Buckyho mysl. Vždy byl v Jamesově zvráceném světě nebo v tom děsivém zimním vojákovi.
Chvíli mlčel. Nemohl přijít na to, kde chce začít nebo jak by měl.
"O čem chceš mluvit?" zeptala se Zola klidně a zírala do ohně vedle ní. Cítila se zahřátá a mnohem méně unavená. Teď byla o něco klidnější, protože Bucky se jí ještě nepokusil ublížit. Chtěla slyšet, co musí říct tentokrát. Chtěla poslouchat. I kdyby ji odvedl od rodičů, věděla, že je znovu uvidí. Byli silní a byli chytří. Zatím opravdu chtěla slyšet, jaká slova jí tento muž ještě zbývá říct. Co zbývalo říct?
"Abych byl upřímný? Tvůj táta," začne a protočí očima. "Ten chlap je lhář," říká Bucky a otráveně si opírá hlavu o ruku. Nepamatuje si Clinta příliš dobře, ale pamatoval si některé věci, které řekl Jamesovi. Ten chlap byl tvrdý. Nezlomil se.
Bylo zajímavé, jak Bucky mluvil o Clintovi jako o jejím otci. Možná si Bucky uvědomoval pravdu, kterou James neviděl. I když pravda byla něco, s čím Bucky nechtěl žít, pravda byla stále pravdou a on ji chápal.
"Tatínek?" ptá se Zola tiše a otočí se k němu čelem.
"Clint." připomene Bucky hořce a opře se v sedadle, aby ovládl své rozčilení na mladšího chlápka. Nelíbilo se mu, že ho tak oslovovala.
Podívá se na Zolu a prohlédne si její zmatený a trpělivý výraz. Čekala na vysvětlení. Stále nechápala, že Clint není její skutečný otec.
"Vlastně jsem tak trochu chtěl..." Bucky kráčí dál a snaží se najít ta správná slova. "Omluvit se?" Dokončí, jako by jí položil otázku.
"Co udělal táta-"
"Clint!" Bucky šeptá výkřiky.
Zola obrátila oči v sloup a pokračovala dál. "Řeknu ti to jindy?" Ptá se a věnuje ji plnou pozornost. Zahodila jeho kecy o omluvě a vrátila se k tématu svého otce. Chtěla vědět, co tím myslí.
"Clint," začne Bucky hořce a říká ta slova důrazně, aby Zola dostala nápad. "Říká mi hodně věcí, takže to budeš muset trochu zúžit." Bucky si povzdechne. Očividně stále nebyla připravena slyšet od něj omluvu. Opravdu si přál, aby ji nějak přiměl pochopit.
Zola zvedne oči ke stropu a přemýšlí o tom, co Clint řekl.
"Něco na tom, že už nikdy nebudeš můj táta. Co to má znamenat?" ptá se Zola a opírá si hlavu do dlaní s netrpělivým výrazem ve tváři. Buckymu se její drzý přístup moc nelíbil. Byl z toho v šoku, protože věděl, že ona od něj tuto osobnostní rys nedostala. Nikdy neviděl z Natashi tu drzou stránku. Bucky si stiskl kořen nosu a pak znovu potichu vydechl. V tuto chvíli chtěl toto téma nechat.
Věděl, že nemůže být otcem Zoly. Věděl, že ani není na jeho místě říkat jí, že je její otec. James to nevěděl, ale Bucky ano. Byl schopen přijmout, že pokud se o jeho dítě bude starat nějaký chlap, bude to Clint. Pokud byl upřímný, chtěl to tak. Věděl, že Clint je dobrý chlap, a proto mu záviděl. Přál si, aby mohl být pro Zolu normálním, milujícím otcem, ale červený pokoj mu tuto šanci vzal.
Tuto šanci by nikdy nedostal zpět, ale pro jeho krásnou dceru bylo nejlepší, aby byla v bezpečí a milovaná a zdravá, než aby byla náhodně bita, protože nedokázal ovládat své alter ego. Nechtěl, aby snášela týrání, když nemusí. Zasloužila si normální život, což bylo něco, co stále neměla.
"Zolo, opravdu si nemyslím, že bych měl být ten, kdo by ti měl sdělit ty informace." Přiznává, kroutí hlavou a zírá na podlahu. Bylo těžké se na ni dívat. Tak moc ji chtěl, ale nemohl ji mít zpátky. Vzali mu šanci mít tohle dítě v rukou.
Zola zaklonila hlavu a odvrátila pohled. "Tak kdo může?" Zola se ptá a dívá se zpět do ohně. Bylo děsivé mít to tak blízko a připomnělo jí to plameny z budovy té noci, ale ze všech sil se snažila ten obraz dostat z hlavy. Místo toho myslela na rozkošný obličej své malé sestřičky a pomohlo jí to uklidnit se. Tajně se po tom všem nemohla dočkat, až uvidí svou sestřičku. Chtěla pro ni být silná.
Bucky pokrčil rameny a znovu obrátil oči v sloup. "Já nevím, tvůj táta?" Říká sarkasticky. Bylo dost nepříjemné, že věděl, že Zola opravdu nechápe, co je sarkasmus.
"Dobře. Tak mě vezmi k tátovi." Zola pevně poučuje a pokrčí rameny, jako by to byla jasná volba. Užasle na ni zíral, ale držel víčka napůl zavřená, jako by ho její postoj nebavil. Najednou se opřel a snažil se vymyslet, jak by měl reagovat. Přiznal by, že nenáviděl, když ve svém dítěti viděl tolik Clintovy osobnosti.
Nechtěl si ji vzít zpátky. Tohle byla jeho jediná šance poznat Zolu, jeho jediná šance zjistit, co se jí líbilo a co ne, jeho jediná šance, jak mít šanci žít normální život, jediná šance, jak konečně pochopit, jaké to je být milován. Takovou lásku necítil už léta. Tuhle dívku tolik miloval, ale ona ho vůbec nemilovala. Dokonce ho neměla ráda a tohle byla jeho vlastní dcera. Chtěl s ní jen nějaký vztah. Věděl, že Clint bude jejím otcem, a věděl, že mezi to nemůže přijít, ale položil by život, jen aby mohl mít týden se svou dívkou. Už jen týden na to, abychom ji poznali.
Bucky se odmlčel. "Co chceš dělat, až vyrosteš?" Zeptal se jí náhle a snažil se dát všechny své nesmírné myšlenky do jedné otázky.
Poté si neobratně odkašlal, protože věděl, že je to divná otázka. Pro Zolu by bylo. Ale pro něj to bylo něco, co chtěl vědět, bylo to něco, co měl na mysli. Opravdu to nebylo vůbec náhodné. Když na něj Zola jen nevěřícně a zmateně zíral, znovu si odkašlal a znovu namířil oči na podlahu. Bylo mu trapně a byl trapný, ale přesto to chtěl vědět.
"Víš, jako v budoucnosti. Je něco, co bys chtěl se svým životem udělat?" Upřesňuje, dál se naklání přes kolena a zírá na vzor koberce, jako by to byla ta nejzajímavější věc, kterou kdy viděl.
"Podívejte se na mé rodiče." Zola říká jednoduše. Připlácl si ruce přes obličej a stáhl je dolů, když zasténal.
"To není práce." Řekne tiše a frustrovaně zavrtí hlavou se zavřenýma očima.
"Co je práce?"
"Ne, to je 'co je práce'." Vysvětluje rukama, jako by odděloval slova. Zola protočí oči. "Co je to práce?" Řekne hlasitěji a nakloní se k němu blíž, aby viděl a slyšel, že chce jít dál.
Bucky si povzdechne. "Práce je jako kariéra," začne, ale zastaví se, když vidí, že Zola je zmatenější. "Dobře, práce je věc," zkouší. "Je to něco, čím se chceš živit. Chceš pomáhat domácím mazlíčkům? Pak pracuješ jako veterinář, což je práce. Máš ráda sport, pak se staneš sportovcem, což je v podstatě zaměstnání. Máš štěstí, tvoje práce by mohla být pokladní," vysvětlí jí Bucky. Už to pochopila o něco lépe "Pokladní?" Zeptá se a nakloní hlavu na stranu. Přikývne. "Lidé v obchodech, kteří dostanou vaše peníze, když si něco koupíte," vysvětluje. Zola chápavě přikývne hlavou. Tak trochu myslela na paní na recepci nemocnice, protože nikdy předtím nebyla v obchodě.
"Jakou práci chceš?" zeptal se znovu, tentokrát jí dal příležitost odpovědět, když vlastně věděla, co je to práce. Znovu nasměroval oči, aby se na ni podíval. Vlastně se zdálo, že o tom přemýšlí. Jeho tvář se radostně rozzáří. Teď dělali pokroky. Mluvila s ním o něčem jiném než o svých rodičích.
"Mm.. Chci pomáhat lidem." říká Zola a spokojeně kope nohama o gauč. Zdálo se, že se kolem něj dostala víc a pohodlněji. Vypadal jinak než včera. Vypadal klidně a zábavně a uvolněně. Zolovi to připadalo, jako by to vůbec nebyl tentýž muž. A nebylo, ale ona to nevěděla. Nevěděl, jak jí to říct.
"Jo, jako policista, jako hasič?" Ptá se a začíná ho zajímat. Opravdu vypadala jako skvělé dítě. Byl šťastný, že ji Natasha a Clint takto vychovávali. Našla způsob, jak přehlédnout to, co udělala, a chtěla být lepším člověkem. Mohla si vybrat, zda bude pokračovat po cestě, do které se narodila, nebo přeřadit. Byla tak skvělé dítě.
Zola se na několik sekund odmlčela a snažila se vymyslet, jak odpovědět. "Ne," říká a stále se snaží myslet na hrdinu, kterým chtěla být. "Jako já." říká nakonec. Vypadala trochu zmateně, když to řekla, ale pochopil, co tím myslela. Chtěla být svým vlastním hrdinou, jako se stanou její matka a otec. Chtěla být taková, chtěla mít své vlastní jméno.
Bucky přikývl. Byla to chytrá dívka.
"To je dobrá práce," přikývne Bucky. Měl pocit, že se spojují. Přál si, aby mohl být Bucky: také hrdina. Věděl, že nikdy nebude pro všechny považován za hrdinu kvůli osobě, jakou ho lidé znají, ale jednoho dne to byl jeho sen. Chtěl být lepší než člověk, kterým byl roky a roky nucen být. Chtěl se změnit, stejně jako Zola.
"Čím chceš být?" ptá se ho zvědavě Audrey. "Proč děláš padoucha? To je práce?" Zeptá se a opře se o opěradlo pohovky. Vzhlédla k němu a čekala, až odpoví. Opravdu to chtěla vědět. Mohla říct, že se nezdál jako správný chlap na takové věci. V srdci vypadal jako skvělý chlap, takže nemohla přijít na to, proč chodí ven a dělá ty hrozné věci, které dělal.
Bucky se zasmál, uchopil si bradu a přejel si Bucky se zasmál, vzal si bradu a přejel si rukama po vybledlém vousu. Nikdy ho nepřekvapila.
"Kolik je ti let, co, třeba sedm?" Zeptal se šokovaně a snažil se vzpomenout si, kolik let to bylo. Nechtěl znít jako ti nepřítomní otcové, kteří o svých dětech nic nevědí, a tak doufal, že číslo, které řekl, není daleko. Nicméně nepřítomný otec byl přesně tím, čím byl. Ve skutečnosti však neměl na výběr.
"Mít já zachvilku devět devět," opravuje Zola. Neřekla to dokonale, ale měla správné slova.
Bucky přikývne a zvedne ruce, jako by se vzdával. "OH, omlouvám se." Říká sarkasticky. Ačkoli Zola nerozuměl pojmu sarkasmus, Buckyho přirozená hravost jí vykouzlila úsměv na tváři. Na této jeho straně se cítila pohodlněji.
Vzpomněl si na její otázku a snažil se vymyslet odpověď. Tak se soustředil na to, jak se mu ve skutečnosti podařilo mluvit se Zolou. Usmívala se a smála se s ním a sdílela s ním své sny. Dozvěděl se více o své holčičce. Užíval si každý centimetr tohoto okamžiku. Měl pocit, jako by se skutečně propojovali, což bylo něco, co před několika měsíci nikdy neviděl. Začínal být sám sebou, místo aby byl tak upjatý. Někdo ho konečně poznal takového, jaký byl.
"Myslím, že chci být pokladní jako v McDonald's." Řekne jí, pokrčí rameny a vytřeští oči. Zola se zachichotal jen proto, že to jméno znělo legračně. Bucky se podíval na její usměvavou tvář a lehce se ušklíbl. Zola začínal chápat, že ve skutečnosti není tím, kým z něj udělali. S Buckym se nikdy předtím nesetkala, ale opravdu se jí líbil. Nechápala, že jsou to spíš tři jeho různé strany, jen si myslela, že je bipolární a že je náhodou právě teď na jeho dobré straně. Naučí ji později.
"McDonald's?" zeptala se Zola s úsměvem stále nalepeným na její tváři. Bucky miloval, jak moc mu to připomínalo cit, který míval k Natashe. Měla stejně krásný úsměv. Přál si, aby ho poznala jako Buckyho a ne jako Jamese. Tehdy k ní opravdu něco cítil, ale teď je musel pomalu nechat jít.
"J-jo. Je to místo s jídlem. Kdybych tam pracoval, dostal bych zdarma velké počítače," pokračuje a přeje si, aby mohl mít velký počítač. Naposledy ho měl, když byl na misi a potřeboval jídlo. Tehdy ho také dostal zdarma, ale to proto, že ho ukradl. Vzal by Zolu, aby nějaké získal, ale tak trochu ji ukradl a kdyby vyšel na veřejnost, mohlo to být nebezpečné. Také jí nechtěl ukázat, že by měla krást. Proto věděl, že ještě není připraven stát se otcem.
"Big Mac." opakuje Zola a usměje se na něj.
Bucky jí na oplátku nabídl drobný úsměv a pak se to nějak uklidnilo. Nevěděl, co potom říct. Hlavou mu běhalo tolik věcí a zaměňoval si myšlenky s některými Jamesovými, takže se bál je sdílet nebo je dělat. Snažil se soustředit na to, co chtěl udělat a říct. Nemohl se moc často rozhodovat sám za sebe, takže to bylo divné a trochu těžké.
"Hele, na to, na co ses mě ptala," začne a nervózně se dívá do země, "proč zabíjím a jestli je to moje práce," vysvětluje dále, aby pochopila, o čem mluví. "To není moje práce. Je to... víš. Práce padouchů." Řekne jí, vzhlédne k ní a kývne hlavou.
Zdálo se, že do malé míry rozumí. "Tak proč děláš jejich práci?" Ptá se, ale této části nerozumí. Posadila se na židli a položila si nohy na konferenční stolek, pak si opřela hlavu o kolena a zatáhla za rozvolněné okraje pohovky. Byl to jen malý kousek provázku. Z velké části byla kabina pěkné, moderní a uklizené. Bucky se snažil představit si, jak by někdy vysvětlil něco takového osmiletému dítěti.
"Ovládají mě." Říká jednoduše.
"Jak?" ptá se Zola zvědavě a přesměruje svou pozornost na něj. Pustila rozvazovací provázek a začala se mu více věnovat. "Nejsi stejný," vysvětluje s odkazem na změnu jeho osobnosti. Bucky souhlasně přikývne. "To proto, že nejsem ten chlap z dřívějška." On říká. "No, jak?" ptá se Zola znovu a přeje si, aby to upřesnil.
Bucky si zabručí, když se posadí na své místo. "Víš, jak čarodějnice dokážou proměnit lidi v žáby nebo co?" Zeptá se jí a čeká, až přikývne. Zola viděla něco takového v televizi se svými rodiči. Ona přikývne.
"No, ti padouši ze mě udělali jinou osobu. Jmenuje se James. Udělali na mě magické kouzlo a pak řekli Jamesovi, aby udělal špatné věci." Vysvětluje na elementární úrovni. Doufal, že má pochopení. Vůbec neviděl její grimasu, takže si myslel, že to nějak dostává.
"Proč to děláš?" Ona se ptá Bucky pokrčí rameny. "Já ne. Nejsem James, jsem Bucky," vysvětluje. "Očarovali mě. Ovládají mě. Cokoli Jamesovi řeknou, aby udělal, musí to udělat."
"Vy a James jste stejná osoba." opakuje Zola.
Bucky obrací oči v sloup. "Jsem Bucky. Vždycky jsem byl. Ale když mě okouzlili, stal jsem se Jamesem." Říká jí. "Je tu další kouzlo, které mi dali. Je to ještě horší, a tehdy se ze mě stane voják." Říká a nenávidí skutečnost, že to byla jeho realita.
"Nechceš být James?" ptá se ho Zola. Najednou ji to magické kouzlo zaujalo. Nikdy to nechtěla použít, ale představa, že se promění v nového člověka pomocí sady kouzelných slov, ji zaujala.
"Ne." Říká jednoduše.
"Líbí se mi Bucky," řekne mu Zola s malým úsměvem na tváři. Rozhodně nenáviděla ty další dva chlapy. Teď, když to trochu lépe pochopila, to mohla říct s jistotou. "Nemám rád Jamese a vojáka." říká Zola a vrtí hlavou, když zmiňuje jejich jména. Bucky se trochu usměje.
"Já taky." Bucky přiznává a upadá do záchvatu smíchu se svou malou dívkou.
Poté, co se smějí jen pár okamžiků, Zola se odmlčí a znovu se usměje na Buckyho. Věděla, že to potřebuje slyšet, a věděla, že toho asi moc neslyšel, a tak mu to naposledy připomněla.
"Bucky je dobrý." Spokojeně přikývne. Mohla by chvíli žít s Buckym.