Začali ve Finsku. Vrátili se do srubu, kde spolu bydleli Clint a Natasha. Ve srubu nebylo moc místa. Zůstali tam asi tři týdny. Museli rychle odejít, protože jim tam došlo jídlo a protože bylo příliš těžké dostat se do kontaktu s Coulsonem, kdyby to bylo potřeba.
Tak šli do bytu v New Yorku. Coulson pro ně doplnil zásoby, než dorazili. Zola a Coulson tam snědli spoustu jídla, když Clint a Natasha vyrazili na svou misi.
Chvíli měli jakýsi klidný pobyt. Zůstali v bytě celý den a celou noc. Předtím by Clint mohl jít ven a koupit jim nějaké potraviny. Nicméně, protože James věděl, že je s nimi, nebylo pro něj bezpečné být někde venku.
Clint se jim snažil představit populární filmy, pouštěl jim písničky a tančili spolu. Zola měla opravdu ráda filmy o Barbie. Clintovi nevadilo sledovat je s ní. Snažil se pro ně najít zábavné věci. Chtěl udržet jejich mysl mimo všechna ta dramata a chaos. Se Zolou odváděl skvělou práci. Byla vždy šťastná a nadšená, navzdory špatným vzpomínkám, které na ni tento byt měl.
Po čtyřech týdnech přešli na další místo. Nemohli zůstat navždy na jednom místě. Museli neustále běhat a neustále se pohybovat. Brzy však budou muset přestat a budou muset bojovat.
Prostě na to nebyli připraveni. Coulson řekl, že jim Fury řekne, až jim bude dovoleno přestat utíkat. Nejprve museli lidé v S.H.I.E.L.D vymyslet slušný plán, jak jim pomoci. Naštěstí byly informace opět utajovány. Kdo nebyl zapojen dříve, nebude zapojen ani nyní. Sitwell by nebyl schopen předat žádné informace nikomu jinému.
Dále zůstali v Rumunsku. Coulson je bral všude, kam potřebovali. Jeho neviditelný tryskáč byl velmi užitečný. V Rumunsku se museli vloupat do bytového pokoje. Ani jeden z nich zde neměl bezpečný dům. Když zůstali v Rumunsku, bylo to tiché a bez příhod. Všichni byli většinu času unavení. Nebylo tam moc jídla, ale Coulson jim dal pár věcí, když tam zůstali.
Clint musel riskovat jejich krytí a jít do lékárny. Musel pro Natashu vyzvednout nějaké léky proti bolesti, protože nedávno měla velké bolesti. Hodně ji trápil žaludek. Každý týden měla větší a větší břicho. Někdy Natasha, Zola a Clint vymýšleli jména pro dítě. Nemohli jít k lékaři, aby zjistili pohlaví, a tak vymysleli chlapecká a dívčí jména. Clint a Natasha se dohodli, že chtějí dát novému dítěti ruské jméno. Clint byl v pořádku s čímkoli kromě Anastasiya. Bylo to pro něj příliš velké klišé.
Měsíce a měsíce běhali a běželi, dokud jejich spolupracovníci nezavedli jasný plán. KGB ještě nebyla přestavěna, ale brzy se chystali věnovat svůj čas tomu, než aby pronásledovali Natashu. Trvalo jim to příliš dlouho a vždy se k tomu mohli vrátit později. Byl to šestý měsíc. Stále neměli ponětí o tom, jaké mohlo být pohlaví toho dítěte. Natasha byla neustále nemocná, neustále v náladě a neustále přiváděla Clinta k šílenství.
Bylo to ještě horší, protože Clint stále neslyšel. Nikdy neměli čas mu změřit uši. Proto celé ty měsíce četl ze rtů a cítil vibrace. Bylo to pro ně tak nebezpečné, protože kdyby se něco stalo, neměl by tušení. Neslyšel.
V sedmém měsíci se konečně vrátili do New Yorku. Byl stanoven plán. Natasha se zjevně nemohla zúčastnit, takže museli provést úpravy. Zola se také nemohla zúčastnit, takže Coulson bude mít na starosti péči o ně dva, zatímco Clint bude pryč na misi. Informace byly tajné, takže Natasha nemohla vědět, co se děje.
Být těhotná, náladová žena, kterou byla, to jí nesedělo. Nelíbilo se jí, že nemůže vědět, co bude dělat. Co když se zranil? Co když se nemohl vrátit? Budou pak informace klasifikovány? Znovu odletěli zpět do New Yorku, aby mohli Clinta vysadit na základně.
Člověk by si myslel, že Zola byla tentokrát na odchod Clinta připravena lépe. Ale nebyla. Nechtěla, aby odešel, nebyla připravena vidět ho odcházet další tři týdny.
Clint se usmál smutným úsměvem, když se sklonil na Zolinu úroveň. Držel její ruku ve své a políbil ji jako minule. Natasha stála stranou a držela si ruku přes své velké bříško.
Bylo proti protokolu, aby byli tito dva agenti v jakémkoliv romantickém vztahu, ale technicky vzato, Natasha ještě nebyla registrována u S.H.I.E.L.D. Z toho důvodu to nebylo proti pravidlům. Bylo by to, kdyby to byli partneři, ale ještě tam nebyli.
Zola smutně vzhlédla do Clintových očí. Měla pocit, jako by vždycky odcházel, i když to bylo jen párkrát. Když ho sledovala, nervózně se kousla do spodního rtu.
"Vrátím se. Až se vrátím, podíváme se spolu na nový film o Barbie. Máma se na to taky podívá." Clint uklidňuje a tře palcem její malou ručičku. Zola chápavě přikývla hlavou. Přesto byla viditelně naštvaná. Stále odcházel, proč by nebyla naštvaná?
"Zabal to, Bartone," volá Coulson zezadu. Když promluvil, jejich tři hlavy se k němu otočily. Měl černé sluneční brýle a oblek, který byl celý černý. V ruce držel kufřík. Stál u dveří a signalizoval, že je připravený jít.
"Ahoj, prcku. Já se vrátím." Řekne a nakloní se k ní, aby ji mohl lehce políbit na tvář. Clint se postavil na nohy a udělal krok od své holčičky. Dál na něj vzhlížela se smutným pohledem ve tváři.
Clint se otočil na podpatku stejně jako minule. Věnoval svou pozornost Natashe. Vrhl na ni malý, rozpačitý úsměv a udělal krok vpřed, aby ji mohl obejmout. Zola tiše sledoval, jak ji objal kolem ramen. Snažil se být kolem jejího velkého břicha co nejopatrnější.
Pokrčil kolena tak, že stál na úrovni jejího břicha. Široce se usmál a držel prázdnou ruku na boku. Druhou rukou držel luk. Spustil ho na podlahu a zvedl druhou ruku, aby se opřela o levou stranu jejího bříška. Krátce ji políbil na břicho a pak se na ni podíval.
"Ilona řekla, že jí budu chybět." Clint se pobaveně usměje a kývne hlavou dolů k Natashině žaludku. Protočila očima s hravým úsměvem přes rty.
"Všem nám budeš chybět. Buď opatrný. Teď jdi," řekla mu a kývla hlavou směrem k netrpělivému Coulsonovi čekajícímu u dveří tryskáče.
Clint popadne luk a postaví se na nohy. "Dobře. Budu." Usměje se na ni a nakloní se k ní, aby ji také mohl krátce políbit na tvář. Udělal pár kroků dozadu, než se otočil a vyvedl Coulsona z tryskáče.
"Hillová tu brzy bude. Zůstane s vámi. Jsem si jistý, že mít v tuto chvíli poblíž ženu je mnohem... prospěšnější." řekne Coulson s tím hloupým úsměvem na tváři. Krátce se podívá na její břicho, než kývne hlavou a vystoupí z tryskáče.
Francie, 2005
Natasha neměla mnoho dalších bezpečných domů, a tak se rozhodli zůstat v jednom z Mariiných. Bylo by to poprvé, co byla Zola ve Francii. Stále museli ležet vysoko, ale doufala, že Zola nějak uvidí památky, které Francie nabízí. Pokud ne, mohli vždy počkat, až se Clint vrátí, aby to byl rodinný zážitek.
Bydleli ve velkém bytě, aby jejich pozice nebyla příliš nápadná. Doufejme, že se rudá komnata soustředila spíše na přestavbu než na jejich lov. Pokud ano, posádka v S.H.I.E.L.D by je zaskočila.
Natasha se v těhotenství dostávala dál a dál a pociťovala stále větší bolest. Mít Mariu nablízku bylo užitečné, protože bylo mnohem uklidňující mluvit se ženou spíše než s mužem o tom, co cítí a jak to cítí.
Zola se s Marií nikdy předtím nesetkala, ale nakonec si ji opravdu oblíbila. Naučila ji různé fráze ve francouzštině a pomohla jí je porovnat s frázemi v angličtině.
Zola nechápala, proč se Natasha začíná chovat jinak. Její matka byla čím dál tím víc rozzlobená a ona se na Zolu naštvávala kvůli té nejmenší věci. Například se právě učila umývat nádobí a zametat podlahu. Kdyby prostě zapomněla odložit umyté nádobí, její máma by se začala zlobit.
Dny plynuly pomaleji a pomaleji, připadalo mi to. Možná to bylo tím, že život pro ni byl stále těžší. Vyrůstala. Bude mít stále více povinností. Věděla, že pokud bude Clint nablízku, nebude nucena neustále dělat domácí práce. Teď k tomu neměla důvod. Byli jen tři. Možná by to bylo užitečnější, když dítě rostlo.
Dozvěděla se, že nejlepší je nechat maminku zatím samotnou.
Televize byla její nejlepší kamarádka. Sledovala by všechny pořady, které by s Clintem sledovala doma. Udělalo jí to radost, protože tak trochu cítila, jako by tam byl s ní, i když nemohl být.
Bylo jasné, že Maria nemá příliš v lásce děti. Nebyla zlá nebo tak něco. Zola mohla říct, že děti nejsou její věc. Clint byl s dětmi mnohem lepší než ona. To byl další důvod, proč trávila většinu času sama. Její matka byla náladová a Maria nebyla dítě.
Byly noci jako tato, kdy Zola nevydržel být sáma. Nenáviděla tmu, nenáviděla zvuk větru venku. Neměla ráda noc. Obvykle by právě teď tvrdě spala v Clintově pokoji, schoulená vedle něj a chráněná jeho silnými pažemi, které ji držely. Některé noci ležela celou noc sama a plakala sama pro sebe, protože jediné, co chtěla, bylo spát se svým tátou.
Šla by do matčina pokoje, ale byla si jistá, že Natasha už pár hodin dobře spí, protože nechtěla být obtěžována. Výkyvy nálad její matky se vymkly kontrole. Neměla chuť řešit postoje své mámy, stejně jako její máma neměla chuť řešit ty její.
Ale v tu chvíli byla zoufalá. Potřebovala svou mámu. Potřebovala alespoň někoho.
Rychle si odstrčila přikrývky z těla a trhnutím otevřela dveře. Maria přicházela a v noci zavírala dveře. Cítila se uvězněná, jako by se kvůli tomu všemu vrátila do Ruska uvězněná, jako by byla po všechny ty roky zpátky v Rusku. Díky tomu byla situace mnohem reálnější a děsivější.
Pokusila se otevřít dveře do matčina pokoje, ale byly zamčené. Spustila ruce v bok a smutně zírala na dveře.
"Mami," zaskřehotala a lehce zaklepala na dveře. Za dveřmi slyšela otřesy, ale stejně tiše klepala.
Nezastavila se, dokud neuslyšela kroky, které se přibližovaly ke dveřím. Když se dveře otevřely, podívala se do Natashiných unavených očí. Ustoupila z cesty a nechala Zolu vejít dovnitř, než za sebou zavřela dveře.
"Ano?" ptá se Natasha, když stála u nohou své postele a dívala se, jak Zola leze pod přikrývky.
Natasha se slabě usměje a protře si oči. Zola úsměv opětuje a cítí se mnohem pohodlněji než předtím. Byla šťastnější, že s ní byl v místnosti někdo jiný. Nemusela být sama, tak nechtěla být.
"Chtěl jsem k tobě přijít." Vysvětluje s nervózním úsměvem. Měla pocit, jako by se na ni Natasha kvůli tomu nějak naštvala: nechtěla být sama. Zola nemohla vydržet ticho a nepříjemný pocit, který prožívala, když byla pocit, který snášela, když byla sama. Natasha nepotřebovala být pořád s někým, ale pokud to bylo možné, ráda s někým byla. Být sám bylo pro obě těžké, takže Zola opravdu nechápala, proč se na ni Natasha občas kvůli tomu zlobila. Možná to byly její výkyvy nálad.
Natasha jen přikývla a obešla postel. Jakmile si znovu lehla na postel, bylo pro ni příliš těžké dostat se do pohodlí. Zola ji probudila a ona si nemyslela, že už bude spát. Nepomohlo jí, že měla lehký spánek, zcela paranoidní, těhotná a měla strach o Clinta.
Zírala do stropu, stejně jako Zola vedle ní. Zola si toho ticha příliš nevážila, ale věděla, že si to její máma tak nějak užívá. Natasha nebyla ráda sama, ale nemuseli mluvit, aby se cítila pohodlně. Byla v pořádku s pohodlným tichem. Dokud s ní někdo byl.
"Co ti řekl ten muž s kovovou rukou, Audrey?" zeptá se najednou Natasha. Zola otočila hlavu a podívala se na matku se zvednutým obočím. Nerozuměla všemu, a tak si našla chvilku a zkusila poskládat útržky máminy věty dohromady. Vlastně nevěděla, co je to sakra kov.
Zola koktala. "On.. muž, který přišel domů?" Zola žádá o vysvětlení. Viděla, jak Natasha kývla na stranu. "Říká, že sem nepatřím. Tohle není můj domov. Když jsem mu řekla o tátovi, byl v šoku," snaží se Zola co nejlépe vysvětlit. Měla pocit, že od té doby, co jí bylo dovoleno mluvit ve svém rodném jazyce, toho tolik nenamluvila. To byla hrstka slov a zdálo se, že byla sama sebou překvapená, když dokázala slušně vysvětlit.
Natasha chvíli trvá, než slova vstřebá. Kdyby chtěl svou dceru, proč by ztrácel čas vyprávěním tak nesmyslných, výhružných věcí? Natasha o tom přemýšlela, ale nedávalo by to smysl. Možná chtěl, aby se vrátila s ním. Tohle – to, co má s Clintem – nebyl její domov. Iowa nebyla v Jamesových očích jejím domovem. Pro něj to bylo Rusko. Ale pro Zolu, Clinta, Natashu a kohokoli dalšího, kdo měl zdravý rozum, byla Iowa jejich domovem. Ať se to Jamesovi, Madame B nebo Pierceovi líbilo nebo ne.
Natasha náhle rozšířila oči, když analyzovala posledních pár slov, která Zola pronesla. Pamatovala si ji, to byla jedna věc. Ale pamatoval si, že je jejím otcem? To nebylo vůbec dobré. I když na to nenáviděla, doufala, že ho utírají, než přijde Zolu odvést. I kdyby ne, prostě nechtěla, aby si pamatoval, že je její otec. Ani si teď nechtěla vzpomenout.
"Bojíš se ho?" ptá se Natasha otevřeně. Divila se. Zola se ho v Rusku rozhodně bála, ale Natasha chtěla vědět, jestli se ho stále bojí: jestli zesílila.
Zola se v zamyšlení kousla do rtu. "Nebojím se. Někdy," opravuje se, "ale ne tolik." Odpoví přikývnutím, jako by to potvrzovala sama se sebou. Pamatovala si způsob, jakým k ní skočil v Iowě, a vzpomněla si na strach, který naplnil její tělo. Třásla se a nikdy se netřásla.
Natasha přikývne. Aby dokázala svůj vlastní názor, ptá se: "Bojíš se táty?" Otočila hlavu, aby se podívala na Zolu, zatímco čekala na odpověď.
Menší dívka s úsměvem na tváři otočila hlavu k matce. Nemusela váhat ani o tom přemýšlet. Myslela si, že si její máma dělá legraci, když se ptá na tak hloupou otázku. "Ne," odpoví jednoduše. Vypadala trochu zmateně, ale přesto si na tváři udržela úsměv. "Občas se bojím." Skončila a pokrčila rameny. Neupřesnila, o čem mluví, a tak se zeptala Natasha.
"Čeho se bojíš?"
Zola si hrála s prsty pod přikrývkou. Nevěděla, čeho se bojí, prostě věděla, že se bojí. Možná ze všeho. Stalo se toho tolik, tolik lidí, kterých se musela bát a kterým nikdy nevěřila, tolik věcí, na které si musela dávat pozor.
"Hodně." řekne Zola jednoduše a otočí hlavu dozadu, aby se podívala na matku. Váhavě vzhlédla do matčiných zelených očí.
Natasha přikývla hlavou. Rozuměla. Bylo se čeho bát, zvlášť pro osmi a půl letou holčičku, která byla neustále nucena běhat a běhat.
"Někoho konkrétního?" zeptala se Natasha znepokojeně. Zola nechápala, co konkrétně znamená, ale dokázala snadno poskládat kousky úlomku, aby to pochopila. Odvrátila pohled od mámy a místo toho se zamyšleně podívala do stropu.
"Mm.. Ten muž. Kov." vysvětluje Zola, zvedne paži do vzduchu a ukáže na ni. Pořád ještě pořádně nevěděla, co je kov, ale slyšela to svou mámu říkat dříve a měla z toho pocit, jako by to udělala.
Natasha cítila, jak jí pokleslo srdce, když to Zola řekla. To, že se Zola bála svého skutečného otce, bylo na hovno. Natasha jí to však nevyčítala Bylo příliš složité vysvětlit osmiletému dítěti, že její otec má tři různá alter ega. Zola by proto musela i nadále věřit, že on byl prostě ten špatný. Jen pro teď.
Nečekala, že Zola bude Jamese milovat. Nedávalo by to smysl. Jen doufala, že jednoho dne možná Zola dostane příležitost poznat ho tak, jak si Natasha myslela, že ho zná.
"Já taky," přiznala Natasha. "Ale tatínek se o nás postará," usměje se slabě a znovu se otočí na Zolu. Zola zvedla oči k matčiným a úsměv opětovala. Bylo to jako smutný úsměv, pokud to dávalo smysl. Navzájem chápali bolest té druhé, i když Zolova nenávist k tomu muži nemohla dosáhnout zrady, kterou od něj cítila Natasha.
"Pojďme spát mami," navrhl Zola tiše. "A buďeme zítra šťastnější," dodává a přetahuje si přikrývky dále přes tělo. Zola nechtěl být smutný. Nechtěla, aby její matka byla smutná. Chtěla, aby spolu byli šťastní: užívali si vzájemné společnosti.
"Zítra je nový den," usměje se Natasha. "Přesně jak táta vždycky říká." "Dobrou noc, mami."
Natasha se lehce zasmála, protože její dcera stále nedokázala správně vyslovit máma nebo máma. Bylo to roztomilé, ale nebylo to dobré, když se snažila být Američankou.
"Dobrou noc." říká Natasha a snaží se uvelebit.
Ve francouzském bytě čekali další týden. Zola celý týden nespala sama. Obtěžovala mámu do dvou do rána, i když se z toho Natasha pěkně naštvala. Byla neklidná a bouřlivá. Na Zole bylo dobré, že v těžkých chvílích všem vykouzlila úsměv na tváři. Natasha se nemohla dočkat, až to skončí, a nebude muset hledat Zolino štěstí, aby našla své vlastní.
O Clintovi nepadlo ani slovo, Fury nevolal, Coulson nic. Maria byla prakticky celý den na telefonu, ale vzhledem k tomu, že informace byly tajné, nemohla se s nimi o něco podělit. Sakra, oni by tu informaci Marii ani neprozradili.
Pak pozvolna přišel další týden a Zolino štěstí se začínalo vytrácet. Věděla, že je silný a věděla, že je naživu, ale už jí bylo špatně z toho běhání a čekání a toho, že nemá tátu nablízku. Stále se snažila nasadit úsměv a stále se snažila hledat štěstí v těch nejmenších věcech, ale bylo to čím dál těžší. Ona ty nejmenší věci, ale bylo to čím dál těžší. Chybělo jí být doma. Chyběl jí velký dům v Iowě, kde by se mohla přitulit k rodičům a okamžitě usnout.
Cítila se, jako by byla neustále pohlcena do této jámy smutku. Dělala, co mohla, aby udržela hlavu nad vodou, ale černá díra smutku byla. vytrvale ji vtahovat dovnitř. Nechtěla se vzdát. Chtěla být silná pro svou matku a ještě silnější pro svého otce. Nazval ji velkou dívkou a tím chtěla být.
Zola seděla vedle své mámy na gauči a sledovala nový film "Barbie", na který Clint slíbil, že se s ní podívá. Nestihl to vrátit v čase, což bylo na nic, ale aspoň měla matku, se kterou to mohla sledovat. V roce 2006 také vyšel nový, takže byla nadšená, že ho uvidí s ním.
Hlavní hrdinka chtěla být někým, kým její rodiče nechtěli, aby byla. Nelíbilo se jí žít pořád na svém zámku. Chtěla se dostat ven a udělat víc. Chtěla se dostat ven a jít za svými životními cíli. Natasha viděla, jak je Zola k filmu připoutaná, a dokázala říct, jak moc se k ní příběh vztahuje. Natasha a Clint by Zole nikdy nezabránili v tom, aby v životě dělala, co by chtěla, ale jiní lidé ano. Zlí lidéi mohli. ostatní lidé by. Zola byla uvězněna uvnitř a pryč od svého otce a pryč od vnějšího světa, který milovala. I když už ji cestování nebavilo, chtěla být venku, hrát si v trávě, plavat na pláži, stavět hrad z písku. Ale nemohla. „Žila uvnitř svého hradu" stejně jako dívka ve filmu.
Natasha si odkašlala a váhavě se zeptala: "Cítíš se tak? Jako ona?" Zeptá se a kývne hlavou směrem k blondýně ve fialové barvě na obrazovce. Zola se krátce podívala na matku, než se otočila zpět na obrazovku.
Zamumlala v myšlenkách. "Mm. Trochu," přiznává s pokrčením ramen. Natasha přikývne. "Je ti to někdy líto? Přál by sis, abys mohl jít ven a dělat, co chceš?" Ptá se dál, stejně jako obvykle. Ráda poslouchala Zolu a chápala, co Zola cítí. Věděla, že Zola sotva dokáže říct, co cítí. Věděla, že Zola jí neřekne, co cítí (protože tomu stěží rozuměla), a tak ze sebe ta slova musela tahat. Musela se pokusit přimět Zolu, aby to pochopila, a pokusit se ji přimět vysvětlit.
Zola naklonila hlavu a snažila se představit si, jak by to řekla. Stále nesměla mluvit rusky. Zatím jen anglicky nebo francouzsky.
"Trochu. Ale snažím se být šťastná," odpověděla a otočila se, aby vzhlédla ke své matce. Natasha to už věděla, chtěla jen částečně zjistit, jestli tomu Zola sama rozumí.
"Nemusíš, zlato. Nemusíš pořád předstírat. Když jsi smutná, můžeš být smutná." Vysvětluje Natasha a jako útěchu prohrábl Zolovy vlasy rukou. Zase o tom příliš nevěděla, ale ze všech sil se snažila být v tom lepší.
Zola jen přikývla, protože nevěděla, co říct. Na okamžik se podívala dolů a Natasha zvědavě čekala. Zola si odfrkla a drsně si promnula nos.
Znovu zvedla hlavu, aby se podívala na matku. V tom malém časovém úseku, kdy měla skloněnou hlavu, se na jejích barevných očích rychle zalily slzy. Natašin výraz změkl znepokojením. Zola prostě přijala radu, skrz. Nemusela vždy předstírat.
"Kdy se zastavíme?" ptá se Zola svým zlomeným hlasem. Natasha ještě několik okamžiků projíždí rukou Zolovy vlasy. Naklonila se, aby políbila Zola na čelo. "Zastavit co, zlato?" Zeptala se a objala paži kolem malého trupu své dcery.
Zola popotáhla. "Zastavujeme, jdeme domů. Všichni. Máma, táta a já." Vyjasňuje a snaží se utišit svůj pláč přes látku matčina trička. Natasha si opřela bradu nad Zolovu hlavu, když přemýšlela.
"Pojedeme, až to bude bezpečné, ano?" Ona vysvětluje. Zola chápavě přikývne. "Doufám, že brzy. Budeme v bezpečí." Natasha skončila a vtiskla Zolovi polibek do vlnitých vlasů. "Táta nás chrání?" ptá se Zola, jen pro jistotu. Potřebovala to slyšet.
Natasha se slabě usměje. "Ano, má." Odpoví a volnou rukou pohladí Zola po zádech. Věděla, že Clint nikdy nedovolí, aby se té holčičce něco stalo, dokud bude naživu.
"Chybí mi," zašeptá Zola a vydá slyšitelný, zoufalý pláč. Natasha se smutně zamračí. Nenáviděla, když slyšela Zolu plakat, a přála si, aby věděla, jak jinak pomoci, ale nebyla si jistá, kolik toho ještě může udělat.
"Á, taky mi chybí, detka," zašeptá Nataša. "Vrátí se stejně jako minule. Možná to bude trvat pár dalších bojů a pár dalších misí a pár dalších bezpečných domů, ale brzy to utichne a my budeme v pořádku." Uklidňuje a ještě chvilku políbí Zolovu ustaranou hlavičku.
"Jen pár?" Zola se ujistí a odtáhne se od matčina boku, aby se jí podíval do očí. Zola měla jiskřičku naděje, která probleskovala v jejích barevných duhovkách. To způsobilo, že se Natašin úsměv rozzářil stejným druhem naděje.
"Jen pár." Natasha laskavě opraví.