ZOLA STÁLA POD VODOU ze sprchy. Byla zima a připomínalo jí to sníh z domova. Připomnělo jí to časy, kdy očekávali, že zůstane v teple s tím drobným hadříkem, když venku sněží. Neměla ráda studené věci.
Natalia seděla na židli před sprchou a v rukou držela knihu. Clint jí to doporučil. Nikdy neměla čas vzít si do ruky knihu, ani jí to nikdy nebylo dovoleno, a tak využila této příležitosti a jednu si vyzkoušela.
Zola kvůli teplotě objala ruce kolem svého malého těla. Prakticky viděla, jak se kolem ní shlukují stráže a stojí nad ní jako obři. Nenáviděla způsob, jakým cítila, jak na ni zírají.
Když stála na místě, zaryla si prsty hlouběji do kůže. Začala hyperventilovat a ztrácet kontrolu nad dýcháním. Mohla je vidět. Cítila je. Sledovali ji.
Natalia okamžitě zvedla oči od knihy. Zola měl v poslední době šílené epizody a flashbacky. Všechno, co udělala, ji přimělo si je zapamatovat.
"Zolo?" ptá se Natalia, když otevírá skleněné dveře a chytí Zolu za paži. Chvíli byla ve sprše, takže teď to vypadalo jako skvělý čas ji dostat ven.
Pomalu kolem Zoly přetáhla ručník a sáhla do sprchy, aby mohla vypnout vodu.
Natalia držela ruku na Zolově tváři, když jí po tvářích stékaly slzy. Nenáviděla, že stejnou bolest, jakou zažívala celý život, musela zažít i její dcera.
"Nejsou tady, zlato. Nemohou ti ublížit," říká jí Natalia. Obejme jednu ruku kolem Zolových zad a druhou ruku proti její tváři. "Clint se o nás postará. Právě teď jsme v bezpečí." Zašeptá Natalia a políbí ji na čelo.
Zola moc nerozumí tomu, co Natalia říká. Natalia se snažila zbavit ruského přízvuku, když mluvila anglicky, takže mluvila anglicky mnohem víc než obvykle.
Zola dál se strachem zírá do očí své mámy. Byla vystrašená.
"To je v pořádku,. Neboj se." řekne jí Natalia a přitáhne druhou ruku kolem Zoliných zad tak, aby ji objímala. Políbila dceru na čelo a přitiskla ji k sobě.
Zola se zhluboka nadechla ve snaze uklidnit se. Clint se jim chystal pomoci. Nepotřebovala se bát. Měli pomoc. Byla v bezpečí. Pokud její matka řekla, že by se neměla bát, měla by jí věřit.
Natalia ji oblékla do šatů, které Clint sebral den předtím. Ze všech sil se snažil, aby pro ně byl život normální a zábavný. Měli tolik věcí, které mohli zkusit, protože technicky jediná věc, kterou kdy zkusili, byl chléb a vražda.
"Hej, vy dvě, pojďte sem." Clint volá z jednoho z pokojů nahoře. Právě skončili v koupelně, tak šli chodbou a následovali jeho hluboký hlas. Ještě si úplně neorientovali v domě."
Zola otevřela dveře a rozhlédla se.
"Jo. Myslel jsem, že bych ti to trochu pozměnil." Clint se usměje a postaví se na nohy. Klečel , jak něco opravoval pod postelí. Tak rychle vymaloval stěny a ozdobil je samolepkami s malými hvězdičkami. Přes postel položil novou sadu prostěradel. Byly žluté a ladily s růžovou barvou stěn. Z práce, kterou vykonal, se cítil mnohem lépe, když viděl úsměv a vzrušení, které přelily Zolovu tvář.
Běžela ke své nové posteli a vyskočila na ni. Bylo to pohodlné, ne těžké a bolestivé. Měla polštář a přikrývku, která pokrývala celé její tělo. Měla okno, které mohla otevírat a zavírat, měla skříň plnou nových šatů, které Clint koupil a dostal. Měla stůl a světlo, takže nikdy nebyla tma.
Vyskočila, usmívala se a smála se. Byla tak šťastná. Cítila se tak milovaná a opečovávaná. Vyskočila z postele a hodila se kolem Clintova dolního trupu jako "děkuji". Pevně ho stiskla a při tom skočila. Byla tak šťastná.
"Jsem rád, že se ti to líbí." Clint se zasmál a objal ji pažemi, jak jen mohl. Byla nějaká malá.
"Ya lyublyu eto!" Zola radostně vykřikne, když ho objala. Natalia se na dceru usmála. Byla ráda, že zde Zola začíná mít více normální život. Byla tak vděčná, že jim byl Clint ochoten dát šanci, jakou neměl kdokoli jiný. Miluji to!
Clint zvedne hlavu, aby se podíval dolů na Zolu, aby se podíval nahoru na Natalii. Vypadala stejně šťastně jako Zola, jen proto, že milovala vidět její úsměv a žít normální život, který si zasloužila.
"Jsem rád, že se ti to líbí," odpovídá Clint. Sledoval, jak Zola utíká a hraje si se žaluziemi na jejím okně, a sledoval, jak se vrátila a skočila na postel. Smál se, když jim řekla, aby se dívali, jak dělá triky, když skočí. Byl šťastný, jen když ji viděl šťastnou.
Bylo mu však líto, jak byly malé dívky nadšené ze základních potřeb, které by měl mít každý. Ostatní děti byly nadšené, protože si mohly předobjednat nový iPhone ale Zola byla šťastná, protože měla postel a okno. Bolelo ho to vidět a zasáhlo ho to blízko domova, ale byl šťastný, že je šťastná i ona.
"Ach, taky pro tebe něco mám, Natalie." Říká, přechází přes místnost a vede ji ven. Zatlačil na dveře tak, že se s prasknutím otevřely. Nebylo to tak, že by Zola většině rozhovoru stejně rozuměla, ale prostě si nemyslela, že teď je vhodná chvíle, aby to slyšela.
"Budeš si muset změnit jméno," řekl bezostyšně.
Na okamžik byla zaskočená. Nebylo to nic nového, ale nebylo to nutně něco, na co byla připravena. Změna jména obvykle znamenala, že se děje něco špatného. Naposledy to udělala v Ohiu, když jí bylo čtrnáct let. Z té zkušenosti nevzešlo vůbec nic dobrého. Chtěla zapomenout, že se cokoli z toho stalo, ale bylo tak těžké se toho zbavit.
Prohlíží si malou krabičku, kterou držel před ní. Vždy nosila jen paruky, nikdy si neobarvila vlasy na úplně jinou barvu. Všimla si, jak to zvedl, když řekl „zrzavý". Oh, chtěl jí obarvit vlasy?
"Barva na vlasy." Řekla a věnovala mu tázavý pohled. "Nechci si barvit vlasy." Řekne mu pevně. Nechtěla, ale věděla, že musí, pokud se chce zamaskovat. Musela se před nimi schovat.
"Pak chcete, aby vás našli," říká Clint, "není to tak, že by tady byly přirozené zrzavé vlasy běžnou věcí,"
Řekne jí a předá krabici. Znovu otevře dveře a najde Zolu, jak si hraje se svými novými hračkami. Usmál se pro sebe. Koupil jí pár panenek, jen aby jí dělal společnost a byla šťastná.
"Nechci si je barvit." Natalia ustoupí na jeho stranu s pohledem na tváři. Ofina jí visela do obličeje, takže mu uniklo, jak mu ve tváři zúžila obočí.
"Natalie, prcek poslouchá." Říká jen, aby ji zavřel. "Nedávejte špatný příklad, no tak. Buď zodpovědná." V žertu kárá.
Než to šla vysvětlit Zole, vrhla ještě jednu grimasu na Clintův hravý výraz.
Natalia přistoupila k Zole na druhé straně místnosti, kde odložila své hračky, a místo toho na ně zmateně zírala. Zklamaně vykulila oči, protože ani nevěděla, jak něco takového vysvětlit osmiletému dítěti. Natalia si klekne vedle Zoly, aby dosáhla na úroveň očí.
"Nam nuzhno pryatat'sya ot plokhikh lyudey, poetomu my dolzhny izmenit to, jak my vyglyadim." Rozhodla se říct. Dávalo to smysl, ne? Zolovi to zjevně nedávalo smysl. Vypadala, jako by se chtěla na něco zeptat a snažila se porozumět, ale nevěděla, jak se zeptat, dokonce ani na co se zeptat. Musíme se schovat před padouchy. Musíme změnit způsob, jakým vypadáme.
"Jak?" Zola se nakonec ptá. Nevěděla, jak jinak se zeptat, ale věděla, že tomu nerozumí. Nechtěla se změnit. Chtěla si zachovat zvlněnou zářivě zrzavou přirozenou barvu vlasů.
Natalia ukáže prstem na Clintovu ruku, kde vystaví krabici, jako by to byla žena z "Wheel of Fortune". Zola se směje Clintovým pohybům a výrazům, než si uvědomí, co to vlastně drží.
"Moje vlasy?" Zdálo se, že její hlas zmizel jako konec písně. Nechtěla si s vlasy nic udělat.
"To je v pořádku, Zo, jen to trochu zesvětlíme. Musíme to také trochu zvlnit." Říká a snaží se představit si Zolu s více kadeřemi ve vlasech a vlnami. Zola se také podívá na její vlasy.
"Musí si Zola také změnit jméno?" ptá se Natalia. To jméno se jí opravdu líbilo, vybrala si ho z nějakého důvodu. Věděla, že si Zola bude muset buď změnit jméno, nebo jít pod něčím jiným, jen to nechtěla přijmout.
"Mm, je to upřednostňováno. Má prostřední jméno?" zeptal se Clint a udělal pár kroků přes místnost, takže se postavil vedle nich. Natalia se podívala dolů na holčičku před sebou, která se ve skutečnosti vrátila k hraní se svými novými panenkami.
Zavrtěla hlavou, protože buď žádnou neměla, nebo si to Natalia prostě nepamatovala.
"Dobře, dáme jí jedno. Raději méně ruské." Navrhuje: Přijde si sednout s nimi na podlahu. Podíval se na Zolu se svými jen trochu přimhouřil oči. Chtěl jí dát jméno, jak by vypadala.
"Jak se nám líbí Audrey. Nebo Emily? Velmi americké. Mohla by být Alex." Řekne a otočí se, aby se podíval na Natalii, zatímco čekal na její souhlas. Natalia se dál zamyšleně dívala na svou malou dceru. Prožívala spíše normální dětství, ale cítila, že nucená změna jména k tomu normálnímu dětství nepatří. Nechtěla, aby to musela udělat, ale neměli na výběr. I když se snažili uniknout z červené místnosti, stále byli ve svých rukou.
Povzdechla si a na méně než vteřinu předstírala úsměv. "Audrey zní pěkně." Vyrovná se s tím. Clint kývne hlavou a vyskočí na nohy.
"Dobře. To znamená, že si musíme obarvit vlasy, pak zamiřte do S.H.I.E.L.D a necháte si napsat to nové jméno do vašich souborů." Řekne, otočí se na podpatku a zamíří ke dveřím. Vyhodil krabici s barvivem do vzduchu, když se náhle zastavil uprostřed pokoj.
Natalia zvedne hlavu a otočí se k němu čelem. "A co moje jméno?" Zeptá se a postaví se na nohy. Otočil se k ní čelem a v odpověď pokrčil rameny.
"Nevím. Jaké by sis přála, aby to bylo? Trochu méně ruské, prosím. Musíme vám změnit celé jméno. Zola může mít příjmení, které si zvolíte." vysvětluje Clint a přistupuje k ní o krok blíž. Pokračoval ve vyhazování krabice do vzduchu pro svou zábavu.
"Mám ráda své jméno." Říká se zvednutým obočím. Nechtěla to znovu měnit. Změna jména znamenala, že se věci změnily. Když si naposledy změnila jméno, konečně se od nich osvobodila. Ale všechno to byla jen fasáda. Smutné na tom bylo, že věděla, že je to falešné, ale chtěla jen věřit, že je to skutečné. Nechtěla, aby to tentokrát bylo stejné.
Clint zamyšleně zabručel a strčil si krabici pod paži. "Nech abych to změnil," pokrčí rameny. „Mohlo by to být jako Nat...alie?" Navrhne s pozvednutým obočím.
"Ne." Říká jednoduše. Věděla přesně, jak se chce jmenovat: chtěla, aby bylo stejné jako minule. Symbolizovalo to pro ni svobodu. A i když minule vlastně nebyla volná, a i když si vkládala naděje, tentokrát měla z věcí dobrý pocit.
Byl trochu zmatený, protože jen jedno písmeno bylo jiné, ale snažil se pro ni vymyslet jiné jméno.
"Nadia? Natalaya-" Pokoušel se ze sebe vyhodit všechna jména, která ho napadla.
"Natasha. Natasha Romanoff." Přeruší ho a řekne to jméno, než se stihla zastavit a později toho litovat. Vyvolalo to šílené vzpomínky z doby, kdy byla mladší. Když to jméno znovu zaslechla nahlas, nepříjemně jí přeběhl mráz po zádech.
"Ach. To bylo divné," zamumlal Clint. Řekla to tak náhle. Bylo to, jako kdyby o tom jako by přemýšlela o tom konkrétním jméně. na chvíli. Ve skutečnosti o tom přemýšlela posledních deset let. "No, Natasho Romanoffová. Tak nějak se mi to líbí." Říká s přikývnutím.
Poskytlo jí to určitý druh nezávislosti: byla to nezávislost, kterou nikdy nezažila ve svém „domě" v Ohiu, ani v tom zlomyslném ruském. Stávala se svou vlastní osobou, uvolňovala se z řetězů, ve kterých jí drželi. Začínala si vytvářet nové jméno a tady to všechno začalo.
"Natasha Romanoffová," opakuje si Clint a spokojeně přikyvuje.