NATALIA SE POKUSILA SKRÝT
pohled, který jí rychle přeletěl přes obličej. Nenáviděla způsob, jakým vždy kradli věci, které milovala. Pořád jí něco brali. Jediní lidé, které si opravdu přála udržet v bezpečí, byli lidé, které si vždycky vzali. Stejně jako to udělali podruhé, co sem byla přivezena se svou sestrou.
"Znovu."
Začala být frustrovaná slovy, která Dimitri stále opakoval a opakoval. Oči jí ztvrdly, když se snažila udržet krok s tancem, aby s ním snad mohli brzy skončit.
"Znovu."
I když se snažila soustředit na tanec, nedokázala odtrhnout pozornost od malé holčičky. Rysy na její tváři byly tak známé a mladé. Připomínala Natalii samu sebe, tak mladou a nevinnou. Viděla, že dívka je na mise příliš mladá, takže ještě nemohla nikoho zabít.
"Znovu."
Natalia se ze všech sil snažila soustředit na své nohy a pohyb, když slyšela, jak znovu a znovu opakuje ta slova. Když se začala otáčet na špičkách, dala si čas, aby si vzpomněla na tvář mladé dívky a snila o tom, že by to skutečně mohla být její dcera. Když se otočila, snila o tom, jaké by mohly být jejich životy, kdyby neuvízli v tomto manipulativním vězení.
Natalia překvapeně zvedla obočí, když neslyšela muže znovu opakovat slovo. Spěchala, aby přistála na páté pozici jako elegantní finiš v naději, že pro tento den mají hotovo.
"Natalie," začne Dimitri jednoduše a udělá krok blíž k rudovlasé baletce. Ostatní dívky otočily hlavy a zíraly na krásnou baletku, o které všichni věděli, že je oblíbená. Když přistoupil blíž, Natalia sebevědomě zvedla bradu a narovnala se v zádech."Proycite v koridor. Stoyashchiye tam muzhchiny pomogut vam." Dokončí a kývne hlavou ke vchodu se svou ruce zkřížené za zády. Jděte na chodbu. Muži tam venku vám pomohou.
Natalia neodpověděla a místo toho plnila jeho rozkazy. Neslyšeli jste její kroky, když úzkostně odcházela z místnosti. Nechtěla, aby té holčičce ublížili, a z pohledu, který na ni madame B věnovala, se zdálo, že právě to udělají.
Jakmile prudce otevřela dveře, muži stojící přímo před ní jí popadli za jednu z paží a začali jí táhnout temnou chodbou. Byli na ni drsní, jen když se bránila, nebo když jim to bylo nařízeno. V tu chvíli jediné, co udělali, bylo, že ji pevně sevřeli za zápěstí. Bolelo to, ale už si na to zvykla. Byla dost chytrá na to, aby věděla, že jim v tuto chvíli nemá vzdorovat. Zvlášť když všichni věděli, že je oblíbená.
Rychle ji odvlekli na konec chodby, kde dívky zavírali do klece. Obvykle byla Natalia připoutána k posteli, aby nemohla utéct, takže byla zmatená, když ji muži vzali blíž a blíž ke klecím. Otázky však nekladla.
Otočila hlavu, aby se podívala na mladé dívky držené v klecích. Čím hlouběji jí táhli, tím mladší dívky byly. Některé byly hubené a stočení v rohu temných místností, jiní spali a někteří plakali. Bylo nechutné, co tohle hrozné místo udělalo s těmito nevinnými dívkami. Když je viděla tak mladé, tak se bála toho, co budou muset v budoucnu zažít.
Stráže se pomalu zastavily před sotva udržované kleci na konci této haly. Byla to jedna z nejošklivějších, jaké tu viděla, ale měla věci jako záchod, umyvadlo a sprchu, což většina cel neměla. Muži ji drželi přede dveřmi, zatímco jeden z nich volnou rukou odemkl klec. Zírala na malou, zrzavou dívku, která se snažila schovat na opačné straně cely. Natalia má problém ji vidět, ale ví, že tam je. Neustále se snaží dívat muži přes rameno, aby mohla znovu vidět malou dívku.
Odemkl mříž a okamžitě jí strčil dovnitř. Padla na kolena kvůli tomu, jak ji bolely nohy z baletní zkoušky. Pořád měla na sobě velkou tutu, stejně jako špičaté střevíce a vlasy svázané do drdolu. Nenáviděla, že má vlasy tak omezené, a tak si stáhla ten pitomý šmrnc z dlouhých vlasů a nasoukala si ho na zápěstí. Když se vysoké kovové mříže zabouchly, holčička vyskočila a rychle otočila hlavu, aby se šokovaně a ustrašeně podívala přes rameno. Její světlé oříškové oči byly paranoidní. Nezůstali by na místě. Její malé oči těkavých po místnosti, když se jí oči naplnily slzami, a ona se přišourala blíž ke zdi přímo vedle ní. Mohla si myslet, že Natalia je krásná a ve skutečnosti si ji pamatovala z dřívějška, ale byla vysoká a vážná a byla jednou z vrahů.
Natalia zavrtěla hlavou, když se od ní malá dívka strachem odšourala. "Ya ne takoy kak oni," zašeptá malé dívce, pomalu se postaví na nohy a jde k mladé dívce. Ujistila se, že se pomalu přibližuje, aby ji nevyděsila. "Ya ne prichinyu tebe vreda." Natalia pokračuje s měkkým výrazem. Nechtěla ji vyděsit.
Zoliiny malé oči vzhlédly k vysoké baletce stále plné strachu. Sledovala, jak se obočí mladší dívky zmateně sklánělo dovnitř. Na to, co Natalia řekla, vůbec nereagovala. Natalia stála a čekala na nějakou reakci od Zoly. Několik vteřin na sebe zírali, než Natalia chápavě přikývla hlavou.
"Rozumíš?" Zeptala se anglicky, protože si uvědomila, že ji asi ještě moc nenaučili číst ani psát. Byla velmi mladá a stejně by jim to asi nevadilo. Holčička to však pochopila a jen zavrtěla hlavou. Natalia věděla, že holčička nemluví anglicky, a pravděpodobně těch pár slov pochytila, protože je neustále poslouchala, jak k ní mluví. Kdykoli jí někdo ze stráží kolem ní řekl, aby něco udělala, vždy řekli "Rozumíš?".
Natalia sledovala, jak se dívka pomalu otočila čelem k ní. Pomalu jí začínala důvěřovat, což způsobilo, že se na Nataliině tváři objevil lehký úsměv. Přešla, posadila se vedle holčičky u zdi a pomalu překřížila nohy. Zola jí při tom pozoroval, jako by byla její přítomností tak hypnotizována. Možná skutečně byla. Ve skutečnosti nikdy nebyla v jedné místnosti s dívkou tohoto věku.
Než udělala ukvapené závěry, na chvíli si prostudovala Zoliiny rysy. Oříškové, nahnědlé oči, které se barvou blížily jejím vlastním, stejný nos a tvar hlavy, jaký měla Natalia ona sama, malý úsměv jejího otce a ostřejší, světlejší obočí jejího otce. Usmála se na svou malou repliku, i když se holčička nedívala. Upřímně, mladá dívka Natalii připomínala její vlastní mladší sestru. Neviděla ji roky, ale pamatovala si, že její malá sestra měla světlé, vlnité vlasy a malé oči. Zola vypadala stejně jako ona a všechno bolelo mnohem víc. Její sestře bylo sotva bylo deset let.
Tohle musela být její dcera. Snažila se představit si způsob, který by jí jasně řekla, že ta malá holčička je její vlastní.
Jinak by ji sem nedali. Když o tom přemýšlela, podívala se na kovové mříže nebo dveře. Možná by se mohla zeptat holčičky, jak se jmenovala.
"Malyshka," volá ji Natalia a upoutá její pozornost. Mladší zrzka otočí hlavu k Natalii se zmateným výrazem. Nevěděla, co to znamená, ale dívka předpokládala, že by to pro ni mohla být nějaká přezdívka nebo jméno. Natalia pokračovala, jakmile získala její pozornost. "Ty znayesh' kak tebya zvout?" Zeptala se s pozvednutým obočím. Jeden ze zdejších strašidelných mužů jí to určitě někdy zopakoval. Určitě zamumlali její jméno s tím nechutným úšklebkem na tváři, když byla nucena se k nim přiblížit. Možná nevěděla, že to bylo konkrétně jméno, ale možná věděla, jak jí říkají. Znáš své jméno?
Dívka seděla tiše, protože nerozuměla. Brzy sklonila hlavu a přestala na starší ženu vzhlížet. Natalia přelétla očima místnost a doufala, že možná existuje způsob, jak přimět dívku, aby to pochopila. Zírala na zeď a snažila se představit si způsob, jak psát podél praskající barvy. Jak tak zírala, uviděla na protější straně místnosti malý nápis a pomalu vstala, aby prozkoumala, co říká.
Bylo to velmi slabé, protože to bylo nakresleno něčím jako dřevěným čipem nebo uvolněným hřebíkem. Když to nemohla rozeznat, přesunula se do přední části cely a zkusila zjistit, jestli možná není její jméno vyraženo přes přední stranu. Někdy na určité klece umístili jméno dívky, která v nich zůstala. Obvykle to dělali pro dívky ve věku Zoly, protože musely čekat roky, než jim bylo dovoleno jít na mise nebo něco podobného. Zola však rychle stárla a blížila se k věku, kdy jí to všechno bude vnuceno.
Podívala se na štítek a vzala to jako znamení, že je to její dcera. Neexistoval způsob, jak by to nemohlo být. Vypadala jako její menší verze a jmenovala se přesně tak, jak si Natalia vybrala před třemi lety. V zařízení také nebyl nikdo jiný než Zola, kdo měl stejně zrzavé vlasy jako ona. Stáhl se jí žaludek a chtěla skákat radostí. Za celé ty roky, co tu uvízla, se nikdy nechtěla tolik usmívat. Byla tak šťastná, že její dcera žije a je zdravá. Nikdy s ní nebyla v místnosti tak dlouho a když viděla tuto malou dívku a věděla, že je její, cítila Natalii okamžitou potřebu ji chránit.
Natalia se vrátila k Zole a poklepala jí na rameno. Vyděšeně nadskočila a hlava se jí otočila směrem k Natalii. Zola byla tak paranoidní a Natalii z toho vřela krev, když si představovala všechny ty věci, které jí mohli udělat. Natalia na sebe pomalu ukázala, aby Zola viděla, že se nechystá rukama ublížit.
"Mamulya." Řekla a ukázala na sebe. Zola zvědavě zvedla obočí a otočila tělo zpět k matce. "Ano, Mamulya." Když to dívce opakuje, drží ukazováček namířený na sebe. Zola začíná chápat, co jí říká, a rozhodne se opakovat, váhavě zvedne svůj menší prst, aby ukázal na svou malou hruď. Jsem tvoje máma.
"Ano, Mamulya." opakuje Zola. Jsem tvoje máma.
Natalia se tiše zasměje a zavrtí hlavou. Zola nad jejím smíchem zvedne obočí, protože nechápe, proč to, co řekla, bylo vtipné. Udělala to přesně jako její matka. Proč to bylo vtipné?
"Síť. Ty govorish 'ty moya Mamulya." Natalia se usměje a prst má namířený na sebe. Zola přikývne hlavou - i když nerozumí Nataliným slovům a ukazuje prstem na matku. Snaží se zopakovat, co její matka říká a dělá tak, že ona může zkusit pochopit význam jejích slov. Ne. Říkáš "ty jsi moje máma."
"Ty moya Mamulya?" ptá se Zola. Stále drží ukazováček tak, aby směřoval k matce. Natalia se usměje a pomalu pokývá hlavou. ty jsi moje máma?
"Mamulya." Opakuje a ukazuje na sebe. "Jo," Pohne prstem, aby ukázala na Zolu, "tvoy," Pohne rukou zpět, aby ukázala na sebe a řekla: "Mamulya." Jsem tvoje máma.
Zola pozorně sleduje a trvá jí několik sekund, než se pokusí napodobit. Snaží se zapamatovat si, že nemůže říct přesně to samé a musí to formulovat jinak.
"Ty," začne a ukáže prstem na devatenáctiletou slečnu. "moya," Otočí prst zpět, aby pomalu a váhavě ukázala na svou malou hruď. Vypadala nejistě a zvedla zvědavě obočí, když čekala, až to Natalia potvrdí. Usměje se a kývne hlavou na svou dceru, čímž dává najevo, že ano zatím se daří. Malá holčička se sebevědomě usměje a zakončí tím, že ukáže na matku a řekne "Mamulya."
Natalia teď nejprve ukáže ukazováčkem na Zolu a řekne: "Ty moy Zola." říká Natalia. "Moy." Řekne a položí si ruku na hruď. Dává jasně najevo, že mluví o sobě.
Zola se ze všech sil snaží zapamatovat si slovo, které Natalia předtím řekla. "Ano Zolo." Řekne nakonec s nadějným a rozpačitým úsměvem. Natalia na ni přikývne a ona vzrušeně poskočí, protože ví, že to řekla správně. "Ty moya Mamulya," řekne a šťastně spustí prst. Teď to dokázala říct, aniž by ukazovala. Natalia se usmála, zatímco Zola poskakoval vzrušením. "Moya." zdůraznila Zola a položila si ruku na hruď. Ty jsi moje máma. Moje.
Pokračovala dál a prohledávala místnost, zda nenašla další věci, o kterých by mohla dívku v tuto chvíli snadno naučit. Když se podívala přes ramena, vlasy jí vlétly do obličeje. Zvesela si je pryč a pak pomalu otočila hlavu zpátky k Zole. Jemně si prohrábla vlasy a držela na nich ruku tak, aby je držela v ruce.
"Volosy Mamulya." Řekla a dál si projížděla rukou vlasy. Zola se podívala dolů na své kudrnaté zrzavé vlasy a vložila do nich malou ruku a prohrábla je stejně jako její matka. Maminčiny vlasy.
"Zola je volosy." opakuje Zola a usmívá se na svou matku, která ji stále kopíruje.
Natalia ji dál učila víc a víc o věcech kolem nich, jako jsou různé barvy v místnosti. Ukázala na všechny věci v místnosti, které měla na sobě, a na to, jak vyslovovat různé druhy oblečení. Řekla jí, jak vyslovovat balerínky, boty a jejich různé části těla. Vyprávěla Zole o věcech, které je obklopovaly, ale také o určitých slovech, která by potřebovala vědět, jako co, kdo, kde a proč. Zola se rychle učila a netrvalo dlouho, než pochopila každé slovo, které se jí Natalia snažila vysvětlit.
Jakmile byla noc, slunce zapadlo a pokoje byly ještě temnější než předtím, Natalia spala se svou dcerou na malé posteli ve své kleci. Nebylo tam moc místa, ale snažila se, aby to bylo pro dceru pohodlnější než pro sebe. Zola objala matku kolem krku, aby zůstala blízko ní. Cítila se tak mnohem bezpečněji. Natalia držela dívku kolem zad a držela jí co nejblíže. Obvykle toho moc nenaspala, protože měla pevně a nepohodlně svázané ruce nad hlavou, ale právě teď si lehla s dítětem v náručí, což bylo něco, o čem nikdy ani nevěděla, že by udělala. Tohle bylo to nejlepší, co se jí v téhle pekelné díře komnaty mohlo stát.
Když učila Zolu o všech těch různých slovech, měl pocit, jako by realita jejího života zmizela a ona byla vlastně pro jednou šťastná. Bylo to, jako by bolest a utrpení tohoto místa zmizely a Zola byla jediná věc, které mohla věnovat pozornost. Cítila se tak užitečná, když byla s tímto malým človíčkem. Když byla poslána na mise, tolik nenáviděla to, co dělala, a cítila se tak zbytečná, protože musela poslouchat. Nemohla jen tak utéct. Našli by ji.
Trochu sklonila hlavu, aby se mohla podívat na malou zrzku v náručí. Připadalo jí tak neskutečné skutečně uvěřit skutečnosti, že právě teď ležela se svou vlastní dcerou v náruči. Natalia něžně políbila malou dívku na čelo. Cítila se tak výjimečně, když věděla, že pro někoho něco znamená stejně jako pro Zolu. Nebylo to totéž jako něco znamenat pro madame B nebo Dimitriho nebo představeného. Věděla, že je užitečná i pro něco jiného než je zabíjení, a to konkrétně pro péči o její malou dceru.