Doufám, že se vám bude moje FF líbit :) Budu ráda za komentář i hodnocení!
*2020 update* Kapitola opravena!
Neznám svou minulost. Nevím, kdo jsem a odkud pocházím, nevím, kde mám rodinu, nebo jestli vůbec nějakou mám. Vím jen, že jsem Jessica. To jméno bylo napsáno na obálce, který se mnou zanechala má pravá matka.
Jsem vlastně takový Harry Potter, i mě totiž našli na prahu dveří, i když mi tehdy mohly být už takové dva roky. Moji adoptivní rodiče - Mike a Liz Crossovi - se mě ujali s láskou a za mé narozeniny stanovili den, kdy mě našli. A seč mi nikdy neukázali obsah obálky, vždy jsem tušila, že to muselo být důležité. Možná čekali, až budu starší, nebo možná dopis spálili hned po přečtení. Ať byla pravda jakákoli, část mě byla ráda za tu sladkou nevědomost.
Bydlíme v New Yorku - to město má svůj švih. Občas se tu něco semele, ale od toho existují Avengers. Dokonce jsem je jednou viděla v akci... tedy, jednoho z nich. Iron Mana, Tonyho Starka. Patří k jednomu z mála lidí, které skutečně obdivuji.
Proč vám ale tohle všechno vyprávím? Celé to začalo jednoho teplého, jarního rána. Nebyl to jen tak obyčejný den - měla jsem narozeniny, sladkých osmnáct. Pro některé to byl výjimečný den, ale já to upřímně moc neřešila.
Mike a Liz museli v rámci práce hodně cestovat. Toho dne byli kdesi v Evropě, sama jsem ani nevěděla, kde přesně. Oslavu jsme plánovali na další týden, až se vrátí domů... ale na to už nikdy nedošlo.
Do školy jsem se vydala jako obvykle. Na střední jsem přátele neměla, takže se o mých narozeninách nikdo nezmiňoval. Byla jsem za to popravdě ráda, jen nerada jsem bývala středem pozornosti.
O polední pauze jsem se posadila k mohutné fontáně, jen pár kroků od vchodových dveří, a do notesu jsem začala bez přemýšlení kreslit své okolí. Byl překrásný den. Mokrá tráva se třpytila pod paprsky slunce a místy se již objevovaly první květiny. Několik studentů si v dálce házelo míčem, ale jinak bylo okolí školy až podivně prázdné. Stejně tak bylo prázdné i přilehlé parkoviště, kromě několika aut, které patřily učitelům, a jedné dodávky.
Napadlo mě, že starší studenti museli mít toho dne volno. Nebo možná všichni odjeli na nějaký výlet? Těžko říct; nebylo to poprvé, co polovina školy jen tak někam zmizela, a určitě ani naposledy.
Z rozjímání mě vyvedl známý hlas. „Hej, Crossová! Nechceš společnost?"
Vzhlédla jsem a můj pohled se střetl s nejhorším klukem z ročníku. Todd - tak se jmenoval - byl místní chuligán. Učitelé ho nesnášeli, sám byl jen krůček od vyloučení a když nedělal potíže se svou partou, pak mě otravoval. Nikdy jsem nevěděla, proč si vybral za svůj cíl zrovna mě. Možná proto, že jsem se mu nemohla bránit, možná proto, že jsem nebyla obklopena dalšími lidmi a to ze mě dělalo snadnou kořist.
Dnes jsem však byla odhodlaná. Nechtěla jsem ho nechat, aby mi zkazil narozeniny.
„Nech mě na pokoji, Todde!" zamračila jsem se. „Dneska fakt na tebe nemám náladu."
Zavřela jsem notes, vstala jsem ze svého místa a prosmýkla se kolem něj. V tom mě však prudce čapl za ruku a přitáhl si mě k sobě. Z jeho očí šlehaly blesky a na tváři měl pohrdavý úšklebek.
„Ale, ale, kočička se naučila vystrkovat drápky? Někdo by tě měl zase srovnat." Odstrčil mě tak silně, až jsem zavrávorala a spadla jsem na zem.
„Já tě naučím, jak se chovat k dominantnímu pohlaví." Napřáhl pěst a chystal se mě uhodit.
V sebeobraně jsem dala před sebe ruku, očekávající náraz. Srdce mi tlouklo jako o závod. Pak jsem ucítila chlad na své paži a ozval se náraz, následován Toddovým křikem. Nebyla jsem to však já, do čeho mladík udeřil...