Come on, Baby

185.

Yoongi

Je to již několikátá noc plná bdění, převalování a bloumání nad Jiminem. Důvod, proč je právě on předmětem mé nespavosti, je ten, že od našeho posledního setkání se mi velice zřetelně vyhýbá. Je až komické jak špatně se umí vymlouvat nebo jaký hrozný je lhář. Z nějakého důvodu mne nechce vidět a já si mohu pouze lámat hlavu nad tím proč. Když mě už nebavilo zírat do stropu, sáhl jsem po jediné věci, která mne dokáže zaměstnat od topení se ve svých myšlenkách. Jen co jsem rozsvítil obrazovku mobilu, oslnilo mě nepříjemné světlo, které mě donutilo odvrátit pohled. Poté co si mé oči aspoň trochu zvykly na úroveň světla pohlédl jsem zpět k obrazovce. Rozklikl jsem konverzaci s Jiminem, abych zjistil, jestli si mé zprávy vůbec zobrazil. Ne... Jak jsem očekával. Už jsem se chystal odejít z chatu, když jsem omylem zmáčkl na srdíčko v pravém dolním rohu, které tam zůstalo od dob naše vztahu. Jimin si to, jako naschvál, zobrazil téměř okamžitě. Dlaní jsem se plácl do čela nad mou neskonalou nešikovností. Tu Jimin začal psát, ale přišlo mi, že sám neví, co by napsal. Začínal jsem být krapet nervózní.

Jimin: Nemůžu spát...

Yoongi: Taky...
Yoongi: Nechceš se sejít?

Jimin: Nejdeš zítra náhodou do práce?

Yoongi: Mám volno

Jimin: Stejně nevím, jestli je to dobrý nápad...
Jimin: Je pozdě

Yoongi: No tak...
Yoongi: Vyzvednu tě asi za dvacet minut, tak se připrav.
Yoongi: A už ani slůvko

Jimin: -_-

Jimin

Nad Yoongim jsem pouze protočil očima a místo rozčilování nad tím, že o půl jedné ráno musím opustit teplo své postele, jsem se šel chystat. Přecejen času mi taky příliš nedopřál. Hodil jsem tedy na sebe, co mi přišlo pod ruku, což ve výsledku vypadalo lépe, než kdybych si vybíral půl hodiny. Poté jsem si velice neohrabaně a ledabyle učesal vlasy, abych vypadal aspoň trochu k světu. Když jsem usoudil, že lepší už to stejně nebude, jsem posbíral všechny důležité předměty, s čímž jsem také opustil byt. Yoongi už čekal venku.
„Ahoj." pozdravil mne s očividným nadšením. Já mu pozdrav oplatil kynutím a lehkým úsměvem. „Takže... Jakože jsi nemohl usnout?" zeptal se Yoongi, aby prolomil ticho. „Hlavou mi probleskávala jedna myšlenka za druhou. Však to znáš..." oznámil jsem bez dalšího rozvádění a bok po boku jsme se dali do chůze. „A co bránilo ve spánku tobě?" otázal jsem se spíše kvůli udržení konverzace. „Ty..." řekl zvláštním hlasem, ze kterého jsem nemohl vyčíst jestli je to vtip, nebo jestli to snad myslí vážně. Nervózně jsem se tedy zasmál. Yoongi byl vždy komplikovaná osobnost, jiný než Jungkook, jiný než Hobi. Procházeli jsme se dále mezi ulicemi za doprovodu našeho tlachání. Když naše hlasy na chvíli utichly, pohlédl jsem na noční oblohu, která byla dnešní noc opravdu fascinující. Bylo tajemné, ale zároveň i elegantní, jak se měsíc občas mihne mezi velkými počty mraků. Jak jsem tak hleděl nahoru k širokému nebi, spadla na můj obličej kapka deště. Jemně jsem z mého čela kapku setřel, tu však spadla další a po ní hned další. Najednou nastala úplná průtrž mračen. Následně mě Yoongi chytá za ruku a táhne mě rychlou chůzí nejkratší cestou k jeho domu, který by již neměl být daleko.
......

Yoongi

„Díky, že jsi mi půjčil suché oblečení." zdvořile mi poděkoval, načež se mile usmál. „Není zač... Dáš si něco k pití? Mám skvělé červené víno." usmál jsem se na něj. „Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad... Nedopadá to dobře, když spolu pijeme." řekl, načež se až roztomile nervózně zasmál. „Nemáš na výběr, už jsem ti nalil." usmál jsem se k němu a sklenice položil na konferenční stolek. „Tady máš deku, aby ti nebyla zima..." řekl jsem dosedajíce na místo vedle něj, které bylo dost blízko a zároveň i dost daleko, aby se necítil nepříjemně. Jimin si však poté, co uchopil deku, přisedl až úplně ke mně, načež nás oba přikryl onou huňatou přikrývkou. Zrychlil se mi tep... Tohle jsem necítil tak zoufale dlouho, a jakmile si položil svou hlavu na mé rameno jsem měl pocit, jakoby mi srdce mělo vyletět z hrudníku.
V hlavě se mi odehrával úplný chaos a já nebyl schopen ani pořádně přemýšlet.