Come on, Baby

183.

Yoongi

„Tak jaké další nemilé překvapení sis pro mě přichystal?" nadhodil Jimin, když jsme vycházeli z půjčovny bruslí, načež se jeho rty lehce zkroutily do úsměvu. „Náhodou znám poblíž útulnou malou restauraci, kde dělají nejlepší Jajangmyeon v Koreji. Napadlo mě tam zajít pokud budeš chtít." nabídl jsem mu očekávajíc jedinou odpověď. „Umírám hlady!" řekl zoufalým hlasem dotýkajíce se svého břicha, aby zdůraznil svou odpověď. Oba jsme tedy mlčky vyrazili k oné restauraci. Cestou ani jeden z nás nepromluvil, přestože Jimin několikrát pootevřel ústa s náznakem slov. Vždy však rty semkl opět k sobě v úzkou linku a nervózně uhnul pohledem. I když jsme cestou mlčeli, brzy jsme dorazili na místo. Vstoupili jsme dovnitř, načež jsem Jimina ihned vedl do zadní zahrádky. Přišla mi vždy pohodlnější než vnitřek. Na rozvětveném stromě uprostřed zahrádky vždy visí zářící lampiónky, které osvětlují stoly pod nimi, na kterých se pokaždé nacházejí nové impozantní dekorace. Usadili jsme se tedy k jednomu ze stolů vyčkávajíc na obsluhu. Jimin se vykulenýma očima rozhlížel kolem fascinován krásným zevnějškem zahrádky. „Je to tu tak romantické... Proč jsi mě sem nikdy nevzal?" vyčetl mi poté, co se pokochal vizáží restaurace. „Nikdy nebyla ta správná příležitost." nenuceně jsem pokrčil rameny. „A teď je?..." dodal chladným tónem snažíce se nenavazovat oční kontakt. Chtěl jsem se jej zeptat jak to myslel, přestože jsem moc dobře věděl na co narážel. V tom se však vyřítila servírka, čímž přerušila naši konverzaci.
...
Když jsme s Jiminem opouštěli restauraci byla již tma. Na noční obloze již visel kulaťoučký měsíc spolu s párem špatně zřetelných hvězd, které téměř nikdy nebylo možné spatřit, kvůli světelnému oparu táhnoucímu se nad velkoměstem. Byl pouze jeden způsob, jak hvězdy pozorovat, a to skrz dalekohled nacházející se v hvězdárně na kraji města. Ano, v oné hvězdárně, kde náš vztah oficiálně začal. „Jimine, nechtěl by ses jít kouknout na hvězdy?" zeptal jsem se jej v nadšení. To místo mu prostě musí připomenout jak šťastní jsme byli... Co jsme si slíbili... „Víš, já už teď hvězdy nesleduju..." zamumlal s pohledem zapíchnutým v chodníku. „Notak, Jiminie~, vždyť jsi to miloval!" snažil jsem se jej přesvědčit. „Miloval jsem spoustu věcí, které teď ne. Věci se prostě mění, chápeš!" promluvil rozčileným chladným hlasem, který se mi dostal hluboko do srdce, kde mi způsobil ostrou palčivou bolest. Jsem si totiž jist, že onou věcí, kterou již nemiluje, myslel mne. Zraněně jsem k němu pohlédl, čímž se mi naskytl pohled na jeho nelítostnou grimasu. Jeho oči v tu chvíli ale prozradily pocit, ve který jsem doufal, a toť lítost.

„Dobře... Podívejme se spolu na hvězdy..."