Come on, Baby

194.

Jimin

Jeho slova pro mne byla jako facka do tváře. Co ho znám, mnohokrát jsem se rozhodnul nesprávně. Vrátil jsem se k Jungkookovi, i když mně samotnému bylo jasné, že to není cesta, kterou chci jít. Sobecky jsem odjel daleko od něj, přestože jsem věděl, jak to pro oba bude těžké. Asi jsem jej ani sám nedokázal ujistit, že je náš vztah dostatečně pevný na to, abychom to zvládli. A nakonec jsem začal vztah s Hobim, ačkoliv jsem stále miloval Yoongiho, čímž jsem nás tři vystavil téhle nepříjemné situaci. Chápu, že se mu asi nezdá, že byl moje první volba, když ani já jsem to neviděl. Ale vždyť já vždy chtěl jen jeho. „Teď půjdu za Hobim a ty máš dvě možnosti... Jít, nebo zůstat... Avšak jestli opravdu věříš tomu, co jsi právě řekl, asi bude pro nás oba lepší, když teď odejdeš..." nevěnoval jsem mu jediný pohled, jelikož už tak pro mne bylo těžké vůbec k němu vyrovnaně promluvit. Vykročil jsem tedy stejnými dveřmi jako před chvílí Hobi, nechav jej tak stát za sebou při rozhodnutí, které může vše změnit. Již brzy jsem stál pod stříškou vchodových dveří, přičemž jsem se rozhlížel, jestli náhodou pohledem nezavadím o Hobiho. Ku mému štěstí nebyl daleko. Plouživým krokem se belhal ulicí nechávaje chladné kapky dopadat na jeho už dávno promočené oblečení. S hlubokým nádechem jsem i já udělal o krok víc, s čímž jsem také opustil bezpečnou oblast stříšky, načež mne ihned smáčel prudký déšť. I přes chlad, který pohlcoval celé mé tělo, jsem se rozešel směrem k němu. Musel jsem si s ním promluvit. Za vše se mu omluvit a ujistit se, že bude v pořádku. Přeci jen mi na něm stále záleží. „H...Hobi..." špitl jsem tichounce, jakmile jsem se dostal až úplně k němu. On se ke mně překvapeně, možná až skoro šokovaně otočil, přesně aby mě stihnul zachránit před ztrátou rovnováhy. „Jimine, zbláznil ses? Pořád jsi ještě nemocný, nemůžeš jít jen tak ven..." začal s výčitkami Hobi možná také proto, aby se vyhnul rozhovoru o tom, co se před pár okamžiky událo, avšak jakmile jsem své paže ovinul kole jeho prochladlého těla, zmlknul. „P...Promiň mi to, prosím..." šeptl jsem, své čelo opíraje o jeho rameno. „M...Moc mě to mrzí... Ne...Neměl jsem v plánu ti u...ublížit, Hobi... Nechtěl jsem, a...abychom skončili zrovna t...takhle... Já a Yoongi prostě..." snažil jsem se svým roztřeseným hlasem vyjádřit své zmatené myšlenky, avšak nenacházel jsem žádná správná slova, která by přesně popisovala, co se v tuto chvíli odehrává uvnitř mě. Nedokázal jsem mu ani říct, co pro mě náš vztah vlastně znamenal... Jak moc mi je líto, že jej opouštím. „Jimine, neomlouvej se mi, chápu to... Miluješ Yoongiho a já nemám právo ti bránit v cestě za štěstím." pokoušel se ke mně promlouvat vyrovnaným hlasem, já ovšem věděl, že je to pouhá přetvářka. Jenom chtěl, abych se cítil trochu o líp. Vždy mi dával přednost před sebou samým a já mu i potom všem sobecky ublížil. „Ale celkem jsme si spolu užívali, co? Bude mi chybět mazlení, půlnoční tlachání o ničem a pojídání až možná trochu nezdravého množství zmrzliny." zasmál se Hobi při vzpomínce na naši oblíbenou aktivitu, v jeho očích se však leskly slzy smutku. „Mně bude chybět jak se s tebou vše zdálo o tolik jednodušší. Byl jsem s tebou moc šťastný, Hobi... Mrzí mě, že je konec..." řekl jsem, stíraje si slzy z tváří. „Jiminie, se mnou jsi byl možná šťastný, ale k Yoongimu prostě patříš... Poznám to..." usmál se ke mně upřímným povzbudivým úsměvem. „Snad máš pravdu... Za vším, co dělám je jen nekonečné množství nejistoty a pochyb..." povzdechl jsem si nad všemi těmi negativními myšlenkami, které mi probleskovaly hlavou. „Jsi hlupák, Jimine, a ještě k tomu úplně slepý. Snažíš se řídit tím, co je v danou chvíli nejrozumnější, a úplně přitom zapomínáš naslouchat hlasu svého srdce. Dokonce i já jsem si tvých citů k Yoongimu všiml dříve než ty sám, jen jsem tomu nechtěl přiznat takovou váhu. Když jsem však dnes viděl, jak ti jiskřilo v očích při pohledu na něj, došlo mi, že já nejsem ten koho skutečně chceš... Běž za Yoongim, Jimine... Běž za ním a buď šťastný, i když to bude beze mě..." řekl Hobi, který udělal již pár malých krůčku vzad ode mě na náznak odchodu. „Díky za všechno, Hobi..." špitl jsem, přičemž jsem jej ještě malou chvíli sledoval, jak poraženě odchází neznámo kam, než jsem se také zády k němu otočil a vkročil tak do úplně nové kapitoly. Kapitoly, o jejímž průběhu se tentokrát rozhodnul Yoongi.