Come on, Baby

190.

Jimin

„Už se to nese!" zvolal Yoongi, jakmile vkročil do ložnice nesa v ruce vroucí nápoj. „Díky." špitl jsem tichounce, přičemž jsem poočku sledoval, jak si sedá na okraj mé postele. „Je horký, musíš foukat." věnoval mi starostlivý pohled, dotykaje se mé dlaně, která byla ještě před chvílí jen kousíček od té jeho. Jen co se Yoongi jemně dotkl mé kůže, po celém mém těle přeběhl zvláštní pocit, skoro bych řekl až euforický. „Jak se teď cítíš?" zeptal se, ve své dlani stále svíraje tu mou. „J...Jak se c...citím? J...jak bych se měl cítit?" ta nervozita byla z mého hlasu tak očividná, že se z toho i mé tváře zbarvily do růžova. „Jen se ptám, jestli ti není špatně?" zasmál se Yoongi nad mými rozpaky. „Oh jasně... Je mi dobře, vlastně více než dobře." řekl jsem vážným hlasem, snaže se jej tak ujistit o pravdivosti mých slov. „To jsem rád." jeho rty se opět protáhlý v zářivý úsměv, přičemž mne lehce pohladil po vlasech, jakoby se je snad snažil nerozcuchat. Jeho něžný dotyk se však zanedlouho přesunul z mých vlasů na mou tvář. Yoongi svým palcem skoro nepatrně přejel po mém spodním rtu, k němuž směřuje i jeho hladový pohled. Mým tělem se rozeznělo příjemné chvění... Možná až moc příjemné. Zrychlil se mi dech, jakoby byl v místnosti snad řídčí vzduch než ještě před pár vteřinami. Do mé hlavy se opět vkradla ta šílená touha po jeho rtech. Musím těm pocitům dát rychle stop. „Y...Yoongi?" oslovil jsem jej, načež se jeho pohled zvedl od mých rtů a já zase mohl spatřit jiskření v jeho jindy smutných očích.. „Musíme si promluvit." nasadil jsem vážný tón, čímž jsem si zajistil jeho polnou pozornost. „Jo, jasně. Povídej." v nervozitě se ode mě odtáhl, díky čemuž se mi nazpět vrátil můj vytoužený osobní prostor. „Yoongi, ty... My už prostě nemůžeme být přátelé." vyhrtkl jsem s pohledem upřeným dolů, abych nemusel čelit jeho zklamanému výrazu. „Cože? P...Proč bychom nemohli? Je to mnou? Víš, že to kvůli tobě napravím." ten tón hlasu, který vycházel z jeho úst mě uvnitř strašně ničil. „Yoongi, o tebe tu přece vůbec nejde." koukal jsem jak se jeho tvář kroutila v bolestný škleb. „Tak o co jiného?" začal pochodovat sem a tam po místnosti. „Nechápal bys to ani kdybych ti to řekl." odsekl jsem v domnění, že to nechá být, opak byl však pravdou. „Oba víme, že tohle jsou pouhé výmluvy. Ať mi řekneš cokoli, přijmu to... Ale nelži mi prosím." po jeho slovech mi bylo jasné, že ať teď řeknu cokoliv, musí to znít tolik sebejistě jak jen to půjde. „Chceš to slyšet? Fajn... Prostě tě nesnáším. Jsi ta poslední osoba na světě, kterou bych kdy mohl mít rád. Tvůj hlas, osobnost, doteky, prostě všechno. I tvoje přítomnost tady se mi dokonale hnusí." řekl jsem, snaže vyznít přesvědčivě, avšak já sám jsem jedinému slovu nevěřil, jak by tedy mohl uvěřit on. „Nevěrím ti to, Jiminie... P...Proč mi lžeš?" jeho zlomený hlas a slzy, které se mu leskly v očích, vyvracely vše, co řekl. Vědomí, že mu teď budu muset ještě více ublížit, bylo, jakoby mě snad někdo bodal do srdce. Koukl jsem mu přímo do jeho uslzených očí, načež jsem řekl něco, co mi vypálilo díru do srdce. „Nenávidím tě, Min Yoongi. Seber se a vypadni z mého bytu, už se na tebe nemůžu dívat." jen co jsem to dořekl, Yoongiho výraz zchladl, jakobych zničil všechny pocity, co uvnitř sebe měl. S chladnou tváři a temnou aurou, která z něj sálala, se tedy otočil a zmizel z místnosti. Pozorně jsem naslouchal zvukům z druhé místnosti, a když se ozvalo zabouchnutí vchodových dveří, mohl jsem konečně dát vzlykům volný průběh.