Come on, Baby

145.

Yoongi

S Jiminem jsme seděli vedle sebe na nepohodlných židlích a užívali si poslední chvíle, dokud Jimin nebude muset odejít. Jakmile Jimin zaslechl výzvu pro jeho let, vyskočil na nohy. Pomalu jsem vstal a vměstnal ho do pevného objetí. „Tady se musíme rozloučit..." usmál jsem se a chytil jej za maličké roztomiloučké ručičky. V Jiminových očích jsem zahlédl lesklé slzičky a ani já jsem od toho neměl daleko, ale měl jsem pocit, že musím být silný, pro Jimina. Abych mu dodal sílu a pocit, že vše bude v tom největším pořádku, přestože ani jeden z nás nevěděl, co bude a jak to bude. „Budeš mi moc chybět, Yoongie." zašeptal mi do ucha zlomeným hlasem. Takovým, po kterém mě pokaždé rozbolí srdce. „Ty mě taky... Hlavně nebuď smutný. Musíš si to tam totiž parádně užít. Někdy mi taky napiš, ať vím jak se ti vede, ale netrap se tím, že bys mi měl psát každý den. Vím, že máš velké pochybnosti, ale taky vím, že když si to budeš přát, zvládneš vše." řekl jsem povzbudivě, načež jsem jej láskyplně políbil a snažil se tak zapamatovat každý detail jeho jemných rtů. „Miluju tě." řekl s pohledem upřeným k mým očím. „Já tebe taky..."
„To je poslední výzva..." vzlykl, přičemž se pokoušel o úsměv, ale marně. „Všem vytřeš zrak." přitiskl jsem si jej více k sobě, ale jen na pár sekund, protože už musel jít. Zůstal jsem tam stát... Sám. Díval jsem se jak nastupuje a díval jsem se i jak letadlo odlétá. Zůstal jsem tam i po několika minutách, kdy už letadlo zmizelo z dohledu. Nechtělo se mi domů. Věděl jsem totiž, že tam budu sám. Sam bez něj.