Come on, Baby

124.

Jimin

„Tak to bude asi vše..." povzdechl jsem si, jakmile jsem zabalil poslední kus oblečení, které jsem ve skříni měl. „Dobře... Všechny ty krabice ti pošlu..." zašeptal pohřebně. Neskutečně mě bolelo vidět jej takto. „Díky, Kookie... Za vše..." neodpustil jsem si jej pevně obejmout. „Jen jsem ti pomohl sbalit, to nic není." zasmál se a pohladil mě po vlasech. „Za to neděkuju... Já ti chci poděkovat za ty roky, co jsi byl mým nejlepším přítelem a za nejkrásnější tři roky mého života, kdy jsi mi dovolil pyšně stát po tvém boku..."  řekl jsem soucitným hlasem, protože vím, že se to nikdy nevrátí. „Je to tu mnohem prázdnější... Nejsou tu už ani tvé věci, jen tyhle krabice." zasmál se, avšak jeho strápený výraz se nesnažil schovat. „To je asi konec, že?" vydral ze sebe potichu. „C...co?" nechápal jsem o čem mluví. „Už se asi neuvidíme, že?" snažil se utlumit vzlyky. Mlčel jsem. Nevěděl jsem, co bude dál, protože jsem nad tím ani neuvažoval. „Nikdy bych nečekal, že to skončí takhle. Myslel jsem, že jsme dokonalý pár. Myslel jsem, že budeme spolu i tehdy, když se nám na tváři objeví první vrásky." uchechtl se. „Já taky, Kooku..." pípl jsem potichu. „Teď už nám asi nezbývá nic, než se rozloučit..." uchechtl jsem se, ovšem do smíchu mi nebylo. „Nebudeme to oddalovat... Budeš mi chybět, Jiminie a neskutečně těžko se mi s tebou loučí." povzdechl si. „Sbohem Kookie." zašeptal jsem, přičemž jsem si obouval boty. Kook mi podal kufr a otevřel vstupní dveře. „M...můžeme si přeci napsat..." zavzlykal jsem. „To bych byl moc rád." šlo vidět jak moc se mu ulevilo. „Musím už jít, ale nezapomeň, že mezi námi to nebyla ztráta času." řekl jsem potichounce a popošel více ke schodišti.
„A neberu to, jako odbytou věc..."