časté věci na wattpadu

67. Rozbor Lea Honor: Třpytící se město - část první

Tohle jméno jsem vyslovila poprvé a naposled, protože k téhle knize nemám respekt. Však vy ještě uvidíte proč.

Tak nějak si pamatuju, že někdy dřív jsem v komentářích psala, že bych nedokázala napsat kapitolu téhle patlaniny, která by měla deset tisíc slov, ale Lea mě dokázala slušně vyvést z omylu. Ano, zapněte si pásy, tahle kapitola, ve které budu rozebírat prvotinu Lenky Bandurové, má fakt přes deset tisíc slov. Takže doufám, že jste si nakoupili dost jídla, protože tohle bude dlouhý večer.

Moje dobrodružná cesta začala ještě předtím, než jsem knihu vůbec začala číst. Já se omlouvám, ale s nepodporováním lidí nebo projektů, které nemám ráda, to myslím smrtelně vážně, a za Leu H*nor svoje prachy, za které bych si klidně mohla koupit přibližně sto sedmdesát rohlíků, vážně utrácet nebudu. Hlavní problém byl ale ten, že kniha je dost nová, takže se nikde nebude jen tak zdarma válet, a já se prostě nebavím s lidmi, kteří by si takové knihy seriózně kupovali a četli je. Ani nechtějte vědět, kam přesně vedla moje cesta za získáním výtisku téhle knihy, jenom věřte, že mi trvalo skoro týden, než se nabídlo nějaký reálný řešení. Ale knihu se mi nakonec získat podařilo, a dokonce zdarma a legálně, a to je to, na čem záleží.

A jako obvykle, disclaimer. Následující rozbor obsahuje spoilery (duh) a používání výňatků z děl v rámci kritiky je v souladu se zákonem: Autorský zákon - č. 121/2000 Sb. § 31 odst. b, Copyright Act of Canada s.29.1. Navíc, tohle je kritický a naučný "článek", což je v pořádku podle Copyright Act 1976. Taky bych měla zmínit, že jsem se rozhodla se tolik nehrabat ve věcech, o kterých mluvila ZuzkaAnotuje ve svém videu, které jsem dávala do kapitoly o popisech postav (Pokud jste ho neviděli, silně doporučuju.), protože nechci jenom opakovat cizí slova, a zaměřím se spíš na jiný problémy, který tahle kniha má. Protože lidičkové moji zlatí, těch problémů je fakt dost.

Už prolog byl opravdu zajímavý. Celá tahle sranda začíná básničkou, která mě děsně irituje, protože obsahuje snad úplně všechno, co na básničkách nenávidím - špatné rýmy a přebývající slabiky. Mám vás i sebe až moc ráda na to, abych vám ji sem celou přepsala, ale důležitý je, že to není jen tak obyčejná básnička. Ona to má bejt hrozně cool báseň, která se v tom jejich světě dostala do obecnýho kulturního povědomí, ale na jazyk to rozhodně samo nejde.

První kapitola začíná odstavcem, který je napsaný kurzívou, v první osobě a jsou to vlastně jenom generické kecy o osudu. A zbytek kapitoly je ve třetí osobě a bez kurzívy. Teď se cítím jako totální idiot, že vůbec poukazuju na takové kraviny, ale tohle mě okamžitě vyhodilo ze čtení. Zas tak by mi to nevadilo, kdyby tam nebyla ta první osoba, ale prostě... celá kniha je ve třetí osobě, tak proč tenhle odstavec není? Huh? (A víte, co je ještě horší? Že v žádný jiný kapitole není ani žádnej takovejhle zvláštní úvod. Tak proč to sakra bylo tady?)

Sice ještě nejsme tak daleko, ale mám pocit, že bych se už teď měla vyjádřit ke jménům, protože to je první věc, co mě na knize frustruje. V knize je hafo postav s anglosaskými jmény (Thomas, Stella...), takže jedině dává smysl, že Lea by se měla psát s h na konci. (To mi připomíná, že jsem asi jediný debil na světě, kdo si to jméno v hlavě opravdu četl jako lee-ah a ne le-a.) A pak jsou tu Ley příjmení. Za jeden hřích si můžu spíš já, protože moje angličtina je neskutečně britská, takže když vidím slovo "honour" bez u, trochu mě to zabolí na srdci. Věc, která je trochu horší, je, že symbolika jmen může být fajn, ale tak očividná symbolika, jako je v téhle knize, není fajn v žádném případě. Stejně, jako nikdo nemůže očekávat, že budu překvapená, když člověk se jménem jako Remus Lupin je vlkodlak, tak nemůžete čekat ani to, že nebudu frustrovaná, když se rod, kterému jde o čest, bude jmenovat Honor (tragicky bez u) a holka, které jde o svobodu, bude mít rodné příjmení Libertas.