časté věci na wattpadu

Intermission: Co pomáhá při psaní mně

Mně vlastně přijde hrozně vtipný, jak je Wattpad - a tím spíš jeho československá odnož - v porovnání s ostatníma sociálníma sítěma i ostatníma psacíma serverama docela drama-free. Celkem by mě nakoplo, kdyby se tu stalo nějaký šílený, ale ve finále neškodný drama, jako že na někoho praskne, že celou dobu lhal o tom, že žije v Jižní Koreji, aby mu lidi nehejtili nějakou kpop fanfikci.

Tohle bude možná nejvíc subjektivní kapitola v celý pseudo-knize (Jo, dokonce i víc, než ty kapitoly, z nichž je většina spíš můj storytime.), protože tu najdete přesně to, co je napsaný na obalu. Teď vám tu nebudu psát o žádnejch radách, co jsem zjistila na kurzu psaní, ani pežvýkávat žádnej rozhovor se slavným spisovatelem. Na všechny tyhle věci jsem přišla v rámci mojí vlastní psací cesty nebo jak se tomu v češtině říká, a jsou testovaný na mně. To znamená, že je úplně v pohodě, když vám některý metody, co já používám v praxi, nesednou. (K tomu se ještě vrátím.) Ale přišlo mi, že když mi na některý z nich trvalo přijít roky, bylo by jedině fér se podělit a možná i někomu ušetřit ten čas. Pojďme si to společně projít.

Jít na kurz psaní. S tímhle bude možná těžký se srovnat, ale když jste samouk úplně v čemkoliv, můžete to dotáhnout jenom na určitou úroveň. Což je bohužel věc, kterou si spousta lidí neuvědomí až dokud tu pomoc od někoho jiného nevyhledá. Osobně můžu říct, že nelituju žádnýho kurzu, workshopu ani semináře ohledně psaní, na kterým jsem byla. Všechny mi pomohly najít nová řešení k věcem, u kterých jsem nevěděla, jak postupovat, otevřít oči vůči úplně novejm možnostem, který mě předtím ani nenapadly, potvrdit si, že ano, něco fakt dělám dobře, ale i najít svůj hlas a způsob, kterým bych psát chtěla, a aby to bylo ještě víc cheesy, některé kurzy mi dokázaly pomoct i s osobním rozvojem. (A kromě toho jsem pokaždý potkala hrozně cool lidi, což je vždycky bonus.)

Nepsat dílo od začátku do konce. Tohle se možná může zdát jako nejvíc obvious věc na světě, ale mám pocit,  že publikování příběhů online, kde vydáváme jednu kapitolu po druhé, nás od toho trochu odvádí. Stejně, jako filmy se prostě chronologicky netočí, není ničím daný, že byste měli nejdřív mít napsanou celou první kapitolu a pak celou druhou kapitolu a tak dál. Když vás napadne nějaká pasáž v pozdější části díla, prostě si ji napište. Často to může dělat zázraky, když se se psaním zaseknete - nevíte, jak se postava dostane z letiště do hotelu? Tak na to teď kašlem, vrátíme se k tomu později a teď si napíšeme pasáž z hotelu. Taky přicházím na to, že když postupuju takhle a neustále se vracím k předešlým částem a přeskakuju k těm pozdějším, líp si uvědomím, jestli mi třeba nesedí formulace nějaký věty, kterou jsem dřív napsala, nebo jestli jsou informace po celou dobu konzistentní, a pomáhá mi to víc vnímat dílo jako jeden velký propojený celek, a ne jako několik částí stojících na sobě v dlouhém kabátu.

K tomuhle se taky vztahuje fakt, že mi přijde výhodný si někam zapisovat "hlášky" nebo pasáže příběhu, co vás napadnou, a pak si z nich daný příběh/kapitolu v podstatě poskládat. Jednak tím prostě neztratíte tu myšlenku, a jednak je to skládání hrozně zábavný a dá vám podobnou satisfakci, jako když začnete přicházet na řešení rébusu.

Nepublikovat všechno. Teď to nemyslím takovým tím "je to moc špatný, abych to publikovala" způsobem, ale tak, že si napíšete nějakou věc s úmyslem, že je jenom pro vás. Někdy je dobrý nepsat proto, že to ocení vaši čtenáři na Wattpadu nebo kdekoliv, nebo proto, že to chcete v budoucnu vydat, ale prostě jako cvičení. (Protože se psaním je to stejný, jako s jakoukoliv jinou dovedností - zlepšíte se jedině tak, že budete trénovat.) Můžete si tak dát větší prostor pro experimentování bez toho tlaku, že vás někdo bude soudit, když se to náhodou nepovede, a věřte mi, občas je potřeba, aby se nám něco nepovedlo, protože jinak se nemůžeme posouvat dál.