časté věci na wattpadu

91. Proč jsou hlavní postavy pořád teenageři?

Ano, mám na svém počítači soubor, co se jmenuje "cold opens", na kterej se vždycky před vydáním nový kapitoly podívám, zasměju se sama sobě, a jeden z toho vyberu a hodím na začátek, že se ptáte. Z jiného soudku, moc ráda bych dala shoutout beastynesss, která opět začala vydávat svou knihu Jak napsat příběh a nezbláznit se. Jen tak pro jistotu, protože já to čtu fakt ráda, ale je možný, že to ani dělat nemusím, protože někoho z vás jsem tam už potkala v komentářích.

Představte si situaci. Asi čtrnáctiletá Hermione, která hrozně ráda čte, se baví se svými kamarády, kteří taky hrozně rádi čtou. Mladá Hermione řekne něco jako: "Haha, všímáte si, jak ve všech knihách je tý hlavní postavě vždycky šestnáct? To je šílený!" A někdo z jejích kámošů řekne něco jako: "No jo, máš pravdu. To mají ti šestáctiletí fakt tak zajímavý životy?" A pak se skupina začne bavit o tom, jak nikdo nechápe úkol z matiky, nebo já nevím. Pointa historky je, na to, jak dlouho tu s námi ten problém je, a na to, jak dlouho mi to leží v hlavě, je divný, že na to dělám kapitolu až teď.

Lásky moje, lidé ikoničtí. Všimli jste si, že na Wattpadu sice je samostatná kategorie Teen Fiction, ale že i ty všechny ostatní jsou plný příběhů o teenagerech (a pro teenagery)? Ještě k tomu máme pořád přišpendlenej na nástěnce ten kouzelnej věk sladkejch šestnácti let. A ono to vlastně je poměrně snadno vysvětlitelný, protože hádejte, v jaké věkové kategorii je, dle mých neodborných odhadů, většina Wattpadu. (Fakt to je odhad protože nevím, jestli jsem jenom zapomněla, jak získat přístup k demografikám čtenářů, nebo to Wattislav zrušil.) Pokud jste mladší teenager, je pravděpodobné, že si budete tak trochu idealizovat věk těch starších teenagerů, že si řeknete, jak budete v šestnácti hrozně chodit na party a řešit vztahy a kdo ví, co všechno. Pokud jste starší teenager, tenhle věk si právě zažíváte, a snad všichni píšeme o něčem, co aspoň trochu známe, a navíc, takový příběh pro vás může být příležitostí, jak se z těch horších zážitků vypsat nebo jak si vytvořit takovou jako lepší realitu. A ať už jste v jakémkoliv věku, je dost možný, že jste ze všech stran obklopeni tolika díly o teenagerech, že vám to ani nepřijde divný, a prostě si na pohodu píšete.

Pravda je, že ve spoustě příběhů ty postavy teenageři tak trochu být musí. Třeba Mean Girls by nikde jinde, než na střední škole nefungovalo - v pozdějším životě už ta mentalita kolem populárních lidí prostě není taková a na základce bývá většina lidí přímočařejší a řeknou si, že se nenávidí, do obličeje, místo toho, aby psali nějakou Burn Book. (Samozřejmě zjednodušeně řečeno, na developmentální psychologii dneska náladu nemám.) Nebo v The Hunger Games je to důležitý proto, že když se zabíjejí děti, ukazuje to, jak moc zvrácený ten režim je. Jenže tohle rozhodně není ten případ pokaždý.

Spousta z vás si nejspíš řekne, že když píšete coming of age příběh, ty postavy by přece měly být teenageři, v tom věku přece všichni dospíváme, že jo? Jo a ne. Je fakt, že když oslavíme osmnáctku, staneme se legálními dospělými, z biologického hlediska už jsme většinou dospělí taky, ale ta věc se má tak, že my vlastně dospíváme celý život. Není to tak, že jsme jednoho dne naživu určitý počet dní, a v tu dobu se nám v mozku samovolně objeví všechna moudrost světa. A já bych řekla, že je extrémně důležitý mluvit a tvořit příběhy i o tom dospívání v pozdějším věku, obzvlášť proto, že - řekněte to se mnou - žijeme ve společnosti, která je zařízená tak, že bychom se v patnácti nebo osmnácti měli rozhodnout, co budeme celý zbytek života dělat, a u toho zůstat, jenže tak to prostě nefunguje a je přirozený, že v pozdějším věku objevíme různý části sebe sama, a že třeba úplně změníme, kam vlastně chceme směřovat. Stejné pravidlo, mimochodem, platí i u LGBTQ+ příběhů, kde postava objevuje svoji identitu. Jasně, že spousta z nás na to přijde, když jsme teenageři, ale spousta lidí na to přijde až později, spousě lidí zase trvá, než přijdou na to, jak se vlastně chtějí označovat, a spousta lidí to i několikrát změní. Bylo by fajn to vidět i v příbězích.

Na podobnou notu je spousta příběhů, které zpravidla bývají hlavní postavy teenageři, ale nemusely by být. Příběh o tábornících? Může to být příběh o táborových vedoucích. Hlavní postava je nová na střední? Může být nová na vysoký. Ale tohle není nijak fundamentálně špatně, to je jenom takový jako že by bylo fajn to někdy trochu pozměnit, ať nepíšeme pořád to samý. Jenže občas se stává, že ten příběh s tak mladými postavami prostě úplně nedává smysl.

Často se stává, především teda ve fantasy, akčních příbězích a tak podobně, že máme nějakou šíleně mladou postavu, která dokáže šíleně velký věci. A vtipný na tom je, že já vlastně ani nemluvím o ovládání magických schopností, ale o jiných dovednostech, které se musí hrozně dlouho učit, a nějakým způsobem jsou v nich vždycky nejlepší na světě dřív, než můžou legálně pít alkohol. Já třeba naprosto zbožňuju Six of Crows, ale vždycky, když si vzpomenu na to, že ty postavy jsou teenageři, hrozně mě to zarazí. Prostě ne, to nefeeluje správně, těm by mělo být přes dvacet. Ale to ještě není ten úplnej extrém. Nebudu tu jmenovat žádnou sérii, ale tý hlavní postavě je osmnáct, je úplně nejlepší bojovnice na světě, a to ani není hyperbola, protože vyloženě porazí v boji všechny nejlepší válečníky v zemi, umí zacházet s mečem oběma rukama, hrát na klavír, hrozně rychle běhat, zabít vás na třicet způsobů, na její hlavu byla vypsaná odměna, a to ani není všechno. Opakuju, je jí osmnáct. Je pravda, že v tom příběhu byla trénovaná k zabíjení lidí, ale co je moc, to je moc. Mně už to přijde jako takový to, že ten záporák trénuje tisíc let a hlavní postava ho pak porazí silou přátelství. Nechci používat výraz Mary Sue, protože je hrozně často zneužívaný, ale občas se zkuste sami sebe zeptat, jestli vám schopnosti té postavy nepřijdou vzhledem k jejímu věku až moc dobře rozvinutý.

Pak jsou tu ty horší situace. Aneb pro lásku všech bohů, dostaňte někdo toho mladistvýho z týhle šílený situace. Teď mluvím o dílech jako Euphoria, Pretty Little Liars nebo o půlce příběhů z Wattpadu, kde je někaký Bad boy a/nebo Bad girl. Jasně, že se prostě děje, že teenageři pijou, berou drogy, porušujou zákony a mají nezdravé vztahy, ale první kámen úrazu bývá, že by si autor měl uvědomovat, že to není zrovna dobře. Další kámen úrazu bývá, že by to měl autor zpracovávat s nějakým citem a ohledem na všechny. To, že třeba někdo řídí pod vlivem, nabourá a zemře, není jenom nějaká drsná životní lekce nebo já nevím co - byl to člověk, který přišel o život. A ne, není to jenom random fiktivní postava v random fiktivním příběhu, protože když někdo napíše takovou dějovou linku, ze které si ale jako čtenáři budeme odnášet jenom nějaký: "Děti, nepijte za volantem," jak si asi myslíte, že nás autor, ať vědomě či nevědomě, vede, abychom na něco takovýho reagovali v realitě? Fakt není dobře, když se díváme na tragédie jenom jako na ponaučení do budoucna nebo ještě hůř, když něco takovýho jenom využíváte k tomu, abyste posunuli příběh.

Zároveň, pokud píšete o teenagerech, zkuste, prosím, aby se chovali jako teenageři. Ne každej si doma vyrábí falešnou občanku, se kterou pak chodí chlastat do klubů. Ne každej má v průměru 3,6 vztahů za rok. Ne každej vypadá neskutečně dobře. Ne každej jde po střední na vysokou a ne každej tam jde hned. A ne každej má na střední škole takovou tu typickou hierarchii z osmdesátkových amerických filmů s tupými sportovci, zlými populárními holkami a nesmělými šprty.

Oopsie doodles, tahle kapitola je mnohem víc deep, než jsem zamýšlela, doufám, že vás to úplně nesežralo. Ať už ano nebo ne, zkuste si udělat radost, protože to je potřeba, a pusťte si v následujícím týdnu film, který máte fakt rádi. Všichni sice máme hrozně moc práce - já taky - ale je důležitý se u toho zbytečně nestresovat a občas jednoduše vypnout, nic nedělat a dívat se na obrazovku. Navíc, ono je vždycky hrozně zábavný se něco vidět znovu a objevovat v tom úplně nový věci - já to tak třeba mám pokaždý, když vidím Pelíšky. Takže se hezky běžte zahrabat pod deku, třeba si i vezměte nějakou svačinku a dobře se bavte.

Peace out,

Hermione Weasley