Země ročních období

Ztracený

Áron

Cale je můj nejlepší kamarád. Vždy byl odvážnější než já a taky zvídavější. Nedivím se, že se někam zatoulal a taky že letěl za něčím podivným, jako byl ten Zimní u nás. Ale tohle si mohl odpustit.

I když jsem ho chtěl již hledat, matka mi to zakázala. Prý mám tady své povinnosti a Cale je jen obyčejný strážný.

Jsou to sice jen dva dny, ale tak se o něj bojím.

Musel jsem chodit na hodiny etikety, tance, a nevím čeho všeho. Matka mi zakázala chodit za hradby, bojí se, že bych se za Calem vydal. Bojí se oprávněně.

Otec ji navíc podporuje. Je přece vládkyně Léta.

Vládne matka a né otec, protože na lepší diplomatické schopnosti a strategii, byla zrozena k vládnutí. Otec je velitel vojsk, i když teď žádné bitvy nevedeme.

Zazněly famfáry ohlašující posla.

Vyhlédl jsem z okna. Letěl sem zářivě rudý drak s jezdcem v sedle.

Cale

Poté, co jsem se ozbrojený přiblížil k že holce a ona me bodla do ruky tou svou směšnou jehlicí do vlasů přímo mezi vřetení a loketní kost, mě ti budižkničemové dovlekli k celám.

Odzbrojili mě a vytáhli tu jehlici z mé ruky. Pak mě strčili do cely a zamkli dveře.

,,Příště si pořádně rozmysli, než něco uděláš. Jestli teda nějaké příště bude.'' řekl jeden ztrážný.

Nechápu, co jsem udělal tak příšerného, že mi probodli ruku a ani se neobtěžovali mi ji zavázat. A k tomu mě ještě vsadili do téhle smrduté a strašlivě studené kobky.

Zvláštní bylo, že jsem neměl své schopnosti. Asi to je opatření stejným kouzlem jako Střed, když se koná Balai.

Po jednom dni mě vytáhli ven.

Odvedli mne do vypolsrované místnosti s jedním křeslem které má pouta na ruce, nohy i hlavu.

Do místnosti vešle žena s bílými vlasy. Neměla ovšem žádné vrásky. Špatně se tedy odhadoval její věk.

Přišla ke mně a chytla mě za hlavu.

,,Nehýbej se, mohl bys to akorát zhoršit. Bude to trochu bolet.''

Jak bych se asi mohl hýbat, když jsem připoutaný?

Jen jsem zatnul zuby.

Položila mi ruce na hlavu a já jsem ucítil spalující bolest.

Áron

Matka mne po příjezdu posla pozvala do vyjednávacího salónku.

A tak jsem tam seděl a nevěřícně jsem poslouchal čeho se to Cale dopustil. Prý chtěl napadnout Zimní princeznu. A to na jejím bále!

Co ho k tomu asi vedlo?!

Prý ho sice pustí, ale cestu si musí najít sám. A taky mu vymažou paměť, protože by to potom mohlo ohrozit jejich obranu.

Jednoznačně se za ním musím vydat!

Cale

Co se to děje?!

Nic nevidím a blbě se mi dýchá. Asi nám na hlavě pytel. Někdo mě táhne za ruce.

Co se to stalo? Kde to jsem? Kde je Cupriel? A bral jsem ho vůbec s sebou? Ano, bral jsem ho s sebou. Ale nevím proč a ani kam jsme letěli.

Je tu zima, tak jsem asi v Zimním království.

A kde je moje výzbroj?

,,Au!'' řekl jsem když mě tahali dolů že schodů.

Jedna ruka mě pustila a loktem mě uhodila do spánku.

Probral jsem se. Bylo šero, ale ne úplná tma ani světlo. Viděl jsem nad sebou větve stromů, které byly úplně černé. Vedle mě ležel Cupriel.

Vedle byla pohozená moje zbroj. Na ruce jsem měl obvaz, že kterého odkapávala krev a ve sněhu tvořila rudé růže.

Už vím, kde jsem. Jsem ztracený.

Velmi srdceryvné zakončení, já vím. Děkuji vám všem, ve mě čtete. Jste úžasní a velmi trpělivý. To já ne.

Je vás dost, takže už ani nebudu vypisovat nové čtenáře. Ale měli byste vědět, že se opravdu dívám na každý váš profil i příběh. Jsem velmi zvědavý člověk.

Každopádně jsem líná a další několika slovnou kapitolu můžete čekat asi až o Vánocích. (Tato věta byla prostoupena sarkazmem. Až na to, že jsem líná.)

Ukončuji svůj monolog a posílám vám tuto zpackanou kapitolu. (Správný tvůrce nikdy není spokojen se svou práci, nebo by o tom nikdo neměl vědět.)