Země ročních období

Lapená

Abigail

Paha sice odešel, ale nechal u mě jednoho ze svých poskoků, který mě měl hlídat. Několikrát jsem se snažila usnout, ale ten strážný mě nenechal. Vždy začal bušit do mříží mé cely a tím mě vzbudil. Přestal až tehdy, když jsem otevřela oči.

Několikrát jsem se snažila znovu použít své schopnosti, ale nešlo to. Myslím, že za to mohou krystaly, které jsou nenápadně vsazené do mříží. Takové krystaly znám. Jsou i ve stěnách cel, které jsou pod naším palácem, a zamezují vězněným používat jejich schopnosti.

Přemýšlela jsem nad všemi možnostmi, jak se dostat z cely, kde bych už mohla používat své schopnosti. Několik mě jich napadlo, ale mysl jsem měla už tak zatemněnou únavou, že bych neměla dost sil ani jeden z těch plánů provést.

Schoulila jsem se do klubíčka do koutu své cely a naštěstí jsem propadla bezesnému spánku.

Áron

Ráno se táborem rozezněl mocný hlas vynucující okamžitý nástup. Tak jsem tedy i s bratry ještě v oblečení, ve kterém jsme spali, vylezl před stan na nástup. Ostatní vojáci na tom byli stejně. Všichni byli přibližně v mém věku nebo starší.

Četař Hagar se procházel před stany a kontroloval všechny členy své čety.

Když procházel kolem nás, tak až tehdy jsem si všiml, je četař Hagar je vlastně četařka. Že je žena. Podle toho, jsem slyšel, tak bych to nečekal.

Hagar byla malá a robustní. Měla široké ruce a hranaté dlaně, kterými udělovala zívajícím vojákům a vojačkám tvrdé pohlavky. Na levé ruce jí ovšem chyběl prsteníček. Jak o něj asi přišla?

Byla tmavovlasá a na krátko ostříhaná. Na předloktí se jí obtáčela zubatá jizva a na druhé ruce na tom samém místě měla vytetovaného hada s rozevřenou čelistí. Ještě ke všemu měla nejméně jednou zlomený nos. Prostě na ni byl celkem znepokojivý pohled.

,,Do stanů, převlékněte se a pak bude rozcvička," rozkázala Hagar.

Všichni ji bez sebemenšího zaváhání uposlechli.

Za deset minut znovu zněl táborem Hagařin hlas, který pobízel k rozcvičce.

Na rozehřátí jsme několikrát oběhli celý tábor. Hagar nás pak celé udýchané zastavila a začala s protahováním následovaným kliky, dřepy a dalšími cviky.

Když jsme skončili, všichni byli zlití potem a rychle dýchali. Odebrali jsme se do velkého stanu, kde se podávala snídaně. Na snídani byla ovesná kaše nevalného zápachu a šedivé barvy. Chutnala výživně. Ne dobře, vlastně chutnala hnusně, ale určitě byla výživná. A k zapití té příšerné chuti jsme dostali, překvapivě, vodu.

Po snídani si nás Hagar zavolala, že nám prý chce něco sdělit.

,,Takže, nebudeme chodit kolem horké kaše. Jdeme do války. Proč, ptáte se? Protože tomuhle," řekla, podívala se na mě a ukázala na mě, ,,se ztratila holka, která je shodou okolností i Zimní princezna. Léto přislíbilo vojenskou pomoc, a tak se budete připravovat na válku, o které jste určitě toužili. Všechny stížnosti směřujte tady našemu princi Áronovi."

No bezva.

Abigail

Moje hlava znovu tvrdě narazila na podlahu a já se tím vzbudila. Byla jsem unavená, vyhladovělá a měla jsem žízeň. Kdybych nebyla ze Zimy, určitě bych byla i prochladlá.

,,Hej, přinesete mi vodu?!" zeptala jsem se ochraptěle.

,,Ne," odpověděl strážný stroze, ,,Ale kdybys poprosila, tak bych ji možná donést mohl," zazubil se.

Moje hrdost bude muset utrpět.

,,Prosím," zasípala jsem.

,,Tak to je jiná, poradím se s Pahou," řekl a odešel.

Pozorně jsem napínala uši a zaslechla jsem Pahu, jak tomu strážnému povoluje donést mi vodu, ale že se ke mně nesmí přiblížit.

Nakonec mi tedy donesl vodu, ale musel mi ji v dřevěné misce přistrčit dlouhou, tlustou, hladkou větví.

Misku jsem vzala do rukou a její obsah lačně vypila.

Snažila jsem se vyspat a nabrat síly na útěk, který jsem se chystala provést až zakotvíme. Mříže cely vypadaly chatrně, a kdybych se je pokusila vypáčit zespoda tou větví, kterou mi přistrčil vodu. Nedařilo se mi ovšem usnout z důvodu zvětšujících se vln. Tak jsem jenom ležela a čekala na vhodnou příležitost.

,,Gregu, pojď pomoct na palubu!" slyšela jsem Pahův hlas shora.

Strážný se tedy zvedl a odešel. Perfektní.

Natáhla jsem pod mřížemi ruku a snažila jsem se dosáhnout na tu větev, byla ale moc daleko a já na ni nedosáhla. Tak jsem pod mřížemi natáhla nohu a tentokrát se mi podařilo si větev přistrčit. Chytila jsem ji do rukou a přitáhla k sobě. Našla jsem nejslabší místo mříží, kde jsem ji podstrčila a podepřela jsem ji tou dřevěnou miskou, ve které jsem dostala vodu. Pak už jsem jen zapáčila a horizontální spodní mříž se uvolnila ze špatně spojených vertikálních mříží a ohnula se. Nebyla to sice velká mezera, ale mohla jsem se pod ní podplazit.

A byla jsem volná.

Přepadl mě hněv, že mě unesli a hned jsem dostala nápad, co udělat. Namířila jsem rukou na sudy s rumem a chystala jsem se vypálit ohnivou kouli, aby vše explodovalo a poté lehlo popelem, ale dřív mě zastavila šlachovitá ruka, která mě chytila za zápěstí.

,,Tak princeznička si chce hrát s ohněm, jo?" zeptal se Paha, ,,Tu hru můžou hrát dva," řekl děsivě a zažehl ve své druhé ruce plamen, který mi přiblížil až moc blízko k obličeji. Snažila jsem se mu vykroutit, ale byl na mě moc silný.

Oheň mi olizoval obličej. Sice to pálilo jako čert, ale rozhodně je moje kůže ohnivzdorná, protože mě to nepopálilo. Paha posunul ruku o něco níž a mě tím vzplál pramínek vlasů. Celé podpalubí naplnil ohavný zápach spálených vlasů. Alespoň už Paha nechal můj oheň na pokoji.

V nenadání jsem se napřáhla volnou rukou, abych Pahu udeřila do obličeje, ale v tom jsem dostala ránu do hlavy a skácela jsem se k zemi.

Probrala jsem se až v tmavé kamenné místnosti, kde bylo vlhko a zima. Hned jsem se pokusila použít své schopnosti, ale znovu to bylo nemožné. V cele byla pouze přikrývka z pytloviny prožraná od myší a těžké kovové dveře, které byli i po mém přezkoumání zamknuté.

No bezva.

Takže, už se to blíží ke konci. Můžete čekat maximálně ještě pět kapitol, a pak vše skončí. Nebuďte ale smutní, připravuji další knihu jménem Bílý děs. Je to také fantasy.

Načtenou.