Země ročních období

Epilog

Upozornění: Tato kapitola sice uzavírá knihu, také ale otevírá její pokračování, které už ovšem nebudu psát. Jestli jste spokojeni s koncem, jaký jsem napsala u poslední kapitoly, a líbí se vám, tak toto nečtěte, protože byste na mě byli naštvaní. Takže jestli vám to nevadí, tak si to klidně přečtěte, pak mi ovšem neříkejte, že jsem vás nevarovala.

James

Už uplynul týden od našeho posledního shledání s Abigail a Áronem, takže jsme se s Jessicou znovu rozhodli, že se k nim vypravíme.

Venku pršelo, byla zima a vál studený vítr, ale nás to ani tak nezastavilo. S Jess jsme se cestou drželi za ruce, aby nám nebyla zima, a vypadalo to, že to Jessice vůbec nevadí.

Dostali jsme se k portálu a Jess dovnitř vložila medailon. Ihned se utvořil vodě podobný povrch, kterým se mohlo projít na druhou stranu. To znamená, že Abigail svůj medailon už na druhé straně do portálu vložila.

Pořád držící se za ruce jsme vstoupili do portálu. Na druhé straně na nás ovšem Abigail ani Áron nečekali.

,,Asi budou nahoře," řekla Jessica.

Já jsem jen přikývl a přistavil loďku, abychom se mohli dostat na druhou stranu. Jezírko jsme jednoduše překonali a vylezli jsme otvorem ve stromu ven. Ani tam ovšem Abigail a Áro nebyli. Už jsem chtěl navrhnout, abychom se vrátili zpět, v to se ovšem modravé světlo vycházející z lesa. Bylo jemné, s tyrkysovým podtónem, a pomalu se k nám přiblížilo. Já ani Jessica jsme se ani nepohli. Světlo se otřelo o Jessicu a ta se jemně otřásla.

,,To lechtá," řekla vesele.

Jessica světlo asi zaujala. To se kolem ní chvíli otíralo. Už jsem si myslel, že odejde, v tom ale najednou vniklo do Jessičiných plic. Ta se začala dusit a kašlat. Chytla se za krk a pokusila se vykřiknout, to se jí ale nepodařilo a tak vydala jen přidušený skřek.

,,Jessico! Jessico!" křičel jsem.

Ona na mě upřela prosebný pohled a svalila se v agónii na kolena. Sále kašlala a snažila se ze sebe to světlo dostat, ale marně.

snažil jsem se jí dát heimlichův hmat a dýchání z úst do úst, ale nic nepomáhalo.

A pak jsem uviděl to smíření v Jessičiných očích. Věděla, že to už nezvládne. Zavřela oči a vydechla ze sebe svůj poslední dech. Objal jsem ji, křičel jsem a cítil, jak se mi po tvářích kutálejí slzy. Byla mou nejlepší kamarádkou a dívkou, do které jsem se zamiloval. Jak se to jen stalo?!

A v tom jsem zahlédl pohyb. Byla to Jessica, lépe řešeno Jessičiny vlasy. Otřásly se jednou, pak podruhé, a když se otřásly potřetí, tak se od konečků jejich blond barva změnila tak, že její vlasy vypadaly jako tekuté stříbro. Podobné to bylo s její kůží. Několikrát se zachvěla a pak se jí kolem paží ovíjela tetování stejně modré barvy, jako bylo to světlo.

A Jessica se pohnula. Pomohl jsem jí, aby se zvedla. Podepřel jsem ji, protože se jí nepodařilo vstát, a pak se na mě podívala neuvěřitelně modrýma očima, jejichž barvu ještě před chvílí neměla.

,,Kdo jsi?" zeptala se mě.

Abigail

Od doby, co mě přivezli, už uplynul nějaký čas. Pět dní? Týden? Nevím, už jsem to přestala počítat. Nikdo mě nikam nechtěl pustit, ale dělali to rafinovaně, asi abych si toho nevšimla. Najednou se na mém denním rozvrhu objevila hromada studií historie, jazyků a dalších. Jídlo mi přinášeli až do komnaty, abych ji nemusela opustit. Sedlo na Beatris mi taky sebrali pod podmínkou, že se musí vyčistit od krve. Meče potkal tentýž osud a luk šel na výměnu tětivy. Větší hloupost jsem ještě neslyšela.

Áron za mnou často jezdil, abych já nikam nemohla. Asi se spikl s mými rodiči, abych už navždy zůstala doma.

Kdykoli jsem navrhla, že bych se šla proletět, se rychle změnilo téma a zapomnělo se na můj dotaz. A navíc se mnou byla celý den od rána do večera Lisa, moje dvorní dáma. Asi, abych nepoužívala své schopnosti.

To jsem už nemohla vydržet. Být vězněná jako princezna v pohádce ve věži. Až na to, že můj princ mě neosvobodí, protože mě tady pomáhá věznit. Celá v bavlnce, aby se mi nic nestalo a se strážemi na každém kroku. A tak jsem se rozhodla, že to už trpět nebudu. Nebudu vězněná ve vlastním království, ve svém zámku, ve své věži. A tak jsem si vytvořila plán.

Postupně jsem vše získala zpět. Sedlo, meče, zbroj, luk, šípy, dýku. Vše, co mi vzali. V noci jsem se měnila na vítr a hledala jsem své zbraně. A když už jsem vše měla, tak jsem se zaměřila na zásoby. Sbalila jsem si velký batoh. Bylo v něm jídlo, pití i oblečení. Měla jsem vše. A tak jsem se rozhodla, že tuto noc uteču.

Zrovna jsem si v hlavě během vyšívání s Lisou procházela, jestli mám vše sbaleno, když v tom se otevřely dveře a vstoupil Lucius. Po smrti Lighet byl každý den bledší a bledší. Kruhy pod očima se mu zvětšovaly a oči se mu zatemňovaly. Teď se ale snažil vypadat vesele a usmíval se.

,,Ahoj Abigail. Co takhle podniknou malou výpravu do města? Nějaká mladá šlechtična má prý narozeniny a tak přijel cirkus až z Khalmitaly. Co ty na to? Znovu na čerstvý vzduch?" zeptal se mě.

Vzpomněla jsem si na Bianku. To ona mě tehdy zvala, abych přišla. Ta s růžovými jiskrami.

,,Jasně, proč ne?" usmála jsem se na Luciuse.

Do hodiny jsme i přes námitky rodičů vyrazili. Museli jsme ale kolem sebe mít snad polovinu armády. Už jsem si toho ani nevšímala.

Měla jsem tmavě modré šaty s černým pláštěm a jela jsem hrdě s hlavou vztyčenou přes celé město na Beatris přeměněné na klisnu.

Cirkus byl velkolepý. Na náměstí byl postaven velký rudý stan ze kterého vycházeli lidi stejně, jak do něj lidé vcházeli.

Pár strážných hlídali koně od mých bratrů a Beatrice se proměnila na malého dráčka a obtočila se mi kolem zápěstí.

Ostatní vojáci šli s námi dovnitř.

Viděli jsme tmavé Khalmitalčany jak polykají oheň, natahují tělo do neuvěřitelných pozic, zvedají sobě rovné nad své hlavy a mnoho dalších věcí. Bylo to neuvěřitelné. Asi poprvé za dlouhou dobu jsem se upřímně usmála.

Strávili jsme zde pár hodin. Bavili jsme se s Khalmitalčany a dozvěděli jsme se hromadu nových poznatků. A tady jsem se rozhodla, kam se vydám. Půjdu s nimi do Khalmitaly.

Večer jsem dělala, že je vše v pořádku. Byla jsem na společné večeři a a zmínila jsem, že jsem hodně unavená, takže jsem šla brzo spát. Opravdu jsem se trochu vyspala, ale ještě předtím jsem napsala rodičům dopis. Ještě jeden jsem napsala i Áronovi.

A tak jsem se v noci něco po půlnoci na Beatris vydala do Khalmitaly.

Takže, taky už je konec. Mockrát děkuju za vše, co jste pro mě udělali. Nedokážu si představit lepší čtenáře. Moc děkuju za veškerou podporu a pozitivní odezvu. Tuhle knížku jsem po dvou letech opravdu dokončila, a i když je mi to líto, tak jsem i trochu ráda. Možná napíšu i tu druhou, o které jsem již psala, teď to ale nebude.

Ještě jednou, mockrát děkuji.

A teď už naposledy, načtenou.