Země ročních období

Sny

Áron

Byl jsem opuštěný v Ledovém hvozdu. Měl jsem jenom košili a kalhoty. Žádné boty, kabát, vestu. Ani meč či luk. Neměl jsem ani dýku, kapesní nožík, prostě nic. Jen košili a kalhoty.

Byla mi příšerná zima. Sníh se snášel z větví stromů i z šedého nebe. Z tmavý choblak začaly padat kroupy. První menší, pak se ale začaly zvětšovat. Vítr nabíral na síle, ledové kroupy hnal přímo do mého obličeje.

Větve stromů se pohybovaly. Otíraly se o sebe, vrzaly, narážely do sebe.

V oblacích se znenadání objevil blesk, doprovázen velmi hlasitým hromem, který trhal uši.

Nebe zčernalo, jako kdy by jej zahalil další mrak, teď ovšem úplně černý.

Byli to ptáci, lépe řečeno smrtavci.

Snášeli se a začali na mě nalétávat. Snažil jsem se s nimi komunikovat, ať toho nechají, ale jako kdyby byli hluší. Uhýbal jsem, přesto mě jeden sekl do ramene.

Utíkal jsem, co mi nohy stačily. Běžel jsem ledovým sněhem a kroupami, bičován větrem. Za mnou letěli smrtavci za jediným účelem, zabít mě.

I přes jed, který mi koloval v žilách jsem běžel a nevzdával jsem se.

Běž. Dýchej. Běž. Nevzdávej se.

Doběhl jsem na mýtinu, kde byl tehdy Cale a Dalnie, vlastně i Abigail.

Abigail tady byla zase. Ležela schoulená u stromu. Měla zčernalé prsty, úplně fialové rty. Byla bledší než obvykle. Mělce dýchala. Měla zavřené oči. Na odkrytých rukou jí šla vidět tmavá kresba žil.

Smrtavci se k nám blížili.

Kdybych utíkal, tak bych jim možná utekl, ale Abigail ne. Kdybych ji nesl, byli bychom velmi pomalí. Takže tady byla jen jedna možnost, proto že Abigail se bez okamžité pomoci už asi nikdy neprobudí.

Lehnul jsem si vedle jejího malého, schouleného a na kost promrzlého těla apřikryl jsem ji sebou. Smrtavci už byli tady. Nalétali na mne, drásali mne, trhali mi kusy masa z těla. Já jsem ale zůstal na místě, ani jsem se nepohnul. Byl jsem šťastný, že Abigail nic neudělali.

Pobral jsem se z toho šíleného snu. Hrudník se mi rychle zvedal a klesal. Byl jsem úplně spocený.

Rameno mně pálilo, asi jsem na něm ve spánku ležel.

,,Augh,'' zaskučel jsem bolestí.

Převalil jsem se na záda.

Nevím proč, ale dostal jsem neuvěřitelné nutkání podívat se za Abi, jestli je v pořádku.

Abigail

Běžela jsem s Áronem po boku někde v Létě. Byli jsme v lese.

Les začal řídnout a my jsme se dostali k útesu. Pod ním bylo jezero, přesněji Lví oko. Na okraji útesu rostl mech, tráva a malé stromky, které se zvládly uchytit.

Áron šel blíž a blíž k okraji.

,,Pojď se podívat na tu nádheru! Vidíš? Tamto,'' ukázal do dálky, ,,je Oslí vrch. Byli jsme tam na výšlapu s bratry.''

,,Je to tam hezké?" zeptala jsem se.

,,Je to tam nádherné.''

Stoupla jsem si blíž k němu.