Jenom kočka

XXXV

„Co ti tak trvá, sakra!" Max mi vytrhl bičík z rukou a hned mě s ním přetáhl přes rameno. Idiot.

„Maxi je tu sotva týden, nemá ještě takový přehled!" okřikl ho Jeff.

„To mě nezajímá. Sedni." mávl ke mě bičíkem.

„Ano pane." posadil jsem se. Tak rád bych si teď lehl a zavřel oči.

„Prosím." zakňourala Emily sedící před Maxem.

„Sklapni a postav se."

„Už se to víckrát nestane, moc se omlouvám pane, prosím, neubližujte mi už. Slibuju, že se to nebude opakovat, prosím." rozplakala se. Max jí bez emocí praštil přes tvář.

„Něco jsem řekl! Nevyjednávám s něčím jako jsi ty. Neposloucháš, ukážu ti tvé místo. Když budeš poslouchát budeš se u mě mít dobře." Pohladil Jamieho.

„Můj pán se o poslušné kočičky stará hezky." usmál se na ní. Věnovala znechucený pohled a něco zašeptala. Na to jí přiletěla další rána přes ruku, následovaná další na stejné místo. Emily se schoulila na zem a Max jí přidal ještě několik ran. Seděl jsem na svém místě se zakrytýma očima. Tohle nechci vidět, bolí to snad víc než kdybych dostat výprask já sám. Ať už je ráno.

„Už mám vás pitomých zvířat plné zuby." hodil po ní bičík.

„Maxi, měl by sis dát pauzu." řekl opatrně Jeff.

„Jamie, bež mi najít nějaký tác nebo něco na ten způsob a nějakou sklenici, nebo něco prostě." Jamie okamžitě odběhl.

„O-omlovám se vám pane." zakňučela ubrečeně Emily. Chtěl bych jít za ní a obejmout jí. Tolik mi chyběla.

„Ty drž hubu, nechci o tobě do šesti slyšet." Zamířil ke gauči, přičemž za sebou nechal krvavou stopu. Očividně se mu otevřela rána, po mém kousnutí. S povzdychnutím si sedl na gauč.

„Mám ti podat lékárničku?" zepal se Jeff.

„Co?" zmateně se koukl na svojí nohu. „Do prdele." zabručel, při pohledu na krvavý obvaz.

„Mám to" Jamie zamrzl. „Udělám to." Odložil okamžitě věci na stůl, jakmile viděl Maxe, který si zrovna vyměňoval obvaz.

„Ne ne ne, ty nauč Nickiho držet tác."

„Ano pane." Postavil se přede mě. „Vstaň." řekl chladně. Poslechl jsem ho a on mi ukázal, jak držet tác. Ještě na něj nic nedávat, jen mi ukazal co dělat. Musím být sebejistý, nesmím schovávat ocásek a musím se usmívat. Tohle bylo snadné.

„Tak, teď trochu těžší úroveň." Položil doprostřed tácu sklenici. Začal jsem být nervozní, jestli to rozbiju, dostanu jak od Maxe, tak od Dana.

„Bolí mě ruka." zašeptal jsem.

„Musíš to vydržet." Srovnal mi tác v ruce.

„Můžeme bez sklenice?" Neunesu to, strašně to bolí. Ty prášky už museli přestat působit.

„Nevymýšlej." zavrčel Max.

Následujíci hodinu jsem se učil chodit s tácem po místnosti. Jamie se kolem mě neustále motal a nenápadně mi pomáhal, když mě zrazovala bolavá, unavená ruka. Max se procházel po místnosti a sledoval nás. Předpokládám, že chodil aby neusl, protože už vypadal hodně vyčerpaně. Sem tam zavrávoral, jak se mu podlomila zraněna noha.

„Maxi, už jsou čtyři, nechceš si na chvili lehnout?" zeptal se ho Jeff.

„Ne, to je dobrý." mávl k němu rukou.

„Měl by sis odpočinout, ať máš na dnešek vůbec nějakou energii." Jeff koukl na Jamieho, ten kývl a unaveně se se zívnutím protáhl. Pak docupital k Maxovi a položil mu ruce na hrudník. „Pane? Mohli bychom si na chvili lehnout, prosím."

Max na něj chvíli jen zíral, než mu pročísl vlasy. „Dobře." Dal mu pusu na čelo. V tom se zarazil. „Nekomentuj to." řekl směrem k Jeffovi, který jen hodil rukama do vzduchu.

Max si nakonec lehl na gauč, nohu si natáhl na polštář na konferenčním stolku. Jamie si hned lehl na něj. Jeho pán ho objal a vypadalo to, že hned usl. Jeff mezitím donesl deky. Jednu hodil přes ty dva. „Díky Jamie." zašeptal. Jamie se usmál od ucha k uchu, načež se víc schoval do deky.

Druhou dekou přikryl spicí Emily. „Hele prcku, promiň, víc dek už nemám." řekl a hodil přese mě svojí mikinu.

„Děkuji." přitáhl jsem si jí. Byla dostatečně velká, hřála a navíc voněla po Jeffovi.

„Prospi se trochu." pohladil mě po hlavičce.