Jenom kočka

IV.

Vyjeli jsme do obchodu. Chvili bylo ticho, to pak Dany prolomil. „Proberme si pár pravidel, kterými se budeš řídit."

„Dobře." To se dalo očekávat, každá domácnost má svá pravidla.

„Fajn, tak když tě vezmu ven, jako právě teď, budeš vždycky na vodítku a budeš se držet co nejblíž mě. To znamená že nechci vidět to vodítko natažené.

Další pravidlo, nesmíš se bavit s nikým cizím.

Budeš sedět jen na svém místě, jsi kočka, takže na gauč nebo postel nesmíš bez mého svolení.

Nebudeš si brát sám jídlo, když budeš mít hlad, tak mi řekneš.

Nebudeš si hrát s věcma, co nejsou tvoje. Koupím ti nějaké hračky, se který si můžeš blbnout.

A jedno z nejdůležitějších: Jestli mě nebudeš poslouchat, dostaneš přes čumák. Nemám rád na blbé kecy a domlouvání.
To jsou ty nejdůležitější, průběžně ti řeknu když přijdu na další.

Rozuměl jsi?" přísně se na mě podíval, já mu na to odpověděl překvapeným pohledem.

„Ano Pane." vypadlo ze mě nakonec, stejně nemám na výběr.

„Tak je hodný kluk." s úsměvem mě pohladil po hlavě.

V obchodě jsem dodržoval pravidlo, držet se u Pána. Nebylo mi příjemné být takhle mezi lidmi, i když jsem chodil ven se Stef a Lucy, schovavali jsme ocásky a ouška. Opatrovnici nás vždycky učili, že na sebe nesmíme přitahovat pozornost.

Koukal jsem kolem sebe, nikdy jsem nebyl v tal velkem obchodě. Bylo tu tolik jidla. Rozhlížel jsem se kolem, když tu jsme zajeli do uličky s jídlem pro domaci mazlíčky. Danny zastavil u kočičích granulí. Dělá si srandu, že jo? Nechápavě ho sleduju, on se otočí s pytlem granulí, který hodí do nákupního vozíku.

„Proč to kupuješ?" probodl jsem ho pohledem.

„Motivace, jenom hodně kočičky si zaslouží dobré jídlo." odpověděl s úsměvem na tváři, načež mě podrbal mezi oušky. Chci zpátky domu, nemám z toho vůbec dobrý pocit, je to magor. Co když mu nebude nikdy stačit to jak poslušný budu. Bojím se.

„Jdeme." potáhne za vodítko, čímž mě donutí ho následovat.

Po nakupu potravin jsme jeli zpátky, ale po cestě Dan zastavil u zverimexu.

„Něco si vyber prcku." pohladil mě po zadech a potom mi odepl vodítko. Věnoval jsem mu zmatený pohled. Přecejen říkal, že se od něj nesmím hnout. Je to snad nějak zkouška?

„Bež, když ti to dovolím, můžeš se vzdálit." uklidnil mě. Šel jsem si tedy prohlédnout nějaké hračky, zastavil jsem se u plyšové myšky na proutku. Začal jsem do ní šťouchat, aby se začla hýbat. No skončilo to tak, že jsem u ní zůstal sedět a hrál si s ní, dokud nepřišel Danny s plyšákem v ruce.

„Copak kočičko, našel sis něco?" se smíchem vzal prut s myškou nakonci. Okamžitě jsem začal myš chytat.

„Panečku, ty jsi divoch." smál se dál a dal hračku výš, tak že mě donutil vstát. Následně ji zvedl tak vysoko že jsem neměl šanci na ní dosáhnout. Danny byl o hodně vyšší než já. Snažil jsem se na myš všemožně dosahnout, ale neměl jsem šanci. Nezbývalo nic jiného, než si povyskočit. Přikrčil jsem se, trochu si přidřepl a skočil. MÁM JÍ!!! Dan zůstal zaraženě stát. Jako kočka umím docela slušně skákat.

„Nevěděl jsem, že umíš skákat tak vysoko." nevěřícně mě sledoval, ovšem já už jsem byl fascinován tím jak se tyčka na provázku hýbe.

„Dobrý den, mohu Vám nějak pomoci?" přišla k nám pohubla brunetka.

„Ne děkujeme." Danny ji věnoval okouzlující úsměv a mi vytrhl z ruky hračku. Chtěl jsem jí opět chytit, ale klepnul mě tou tyčkou po hlavě. Pochopil jsem, že zábava tady už skončila.

„Bež si najit ještě další dvě hračky." mávl na rukou. Koukal jsem se dál, našel jsem si míčky, jeden obyčejný a na druhém byla přidělaná tyčinka s peřím. Donesl jsem je Dannymu, který stál u pultu, kde flirtoval s tou prodavačkou.

„Vybráno?" zeptal se mě s úsměvem.

„Ano Pane." podal jsem mu balónky. Zasmál se, když si všiml, jak si ho prodavačka změřila pohledem, po tom mém oslovení.

„Musím ho trochu učit, aby si uvědomoval autority, jinak by mi skákal po hlavě." vysvětlil slečně. „To víš, neka vyrůstají v útulcích a pak se neumí správně chovat. Někdy jsou pěkně drzé." pokračoval.

„Nejsem z útulku, jsem dobře vychovaný." zavrčel jsem na něho. Jak může něco takového říkat, viděl kde jsem vyrůstal a nechoval jsem se k němu nějak moc drze.

„Hej!" okrikl mě. „Vidíš, mám ho teprve druhý den, omluv prosím jeho chování. Ještě jsem ho nestihl pořádně naučit, jak se má chovat." vykladal jí dál nesmysli, načež mi zapl vodítko.

„Jsem dobře vychovaný." zamumla jsem si pro sebe. Odpovědi mi bylo prudké škubnutí vodítka, div jsem nespadl na zem.

„To už stačilo." zavrčel. „Už půjdeme." věnoval prodavačce poslední úsměv, zaplatil a vytáhl mě z obchodu. Cestou domu vládlo v autě hrobové ticho.

Danny zastavil před domem vystoupil a vytáhl mě za vodítko z auta, tak prudce že jsem spadl na zem. „Zvedej se." rozkázal, přičemž potáhl za vodítko, rychle jsem se sesbíral na nohy. Vešly jsme dovnitř, zabouchl za námi dveře a přiletěla mi facka, zase jsem skončil na zemi. Má strašnou sílu, do očí se mi nahrnuly slzy.

„To cos předvedl venku, už nechci nikdy vidět, je to jasný?" dřepl si ke mě, chytil mě za vlasy a zvedl mě do sedu. S brekem jsem přikývl.

„Jak se říká?!" žduchl mě zpátky na zem, zvedl se a kopl mě do břicha. Choulil jsem se v bolesti.

„Neslyšel jsem tě!" zařval na mě.

„A-ano Pa-pa-pane." zavzlykal jsem.

„Bež okamžitě na místo." rozkázal, než vyšel ven z domů. Chvíli jsem tam ještě ležel, strašně to bolelo, nechtělo se mi vůbec hýbat. Bojim se, co se stáne pokud se vrátí a já nebudu na svém místě. Pomocí stěny jsem se zvedl na všechny čtyři a pomalu se snažil dostát na svůj měkkoučky polštář. Slyšel jsem, jak se za mnou otevřeli dveře. Nešlo to rychleji, bolelo to, nešlo to. Zastavil u mě. Schoulil jsem se do klubíčka a schoval si hlavu. Odepl mi vodítko, načež bezeslova pokračoval dál ve své původní cestě. Když se vzdálil došel jsem ke svému pelíšku a lehl si do něj, ocásek jsem si omotal kolem bolavého bříška.

Dlouho jsem jen nehybně ležel, zatím co Danny vybaloval nakup a uklízel kuchyň. Po nějaké chvili jsem ucítil nádhernou vůni nějakého dobrého jídla. Zvedl jsem pomalu hlavu, abych mohl všechno pořádně nasát. Zajímalo mě, co dobrého tam vaří, ale neodvážil jsem se nijak pohnout. Zaprvé kvůli bolestí a za druhé kvůli strachu. Příjemná vůně mě do pár minut ukolébala ke spánku.

„Jídlo!" probralo mě zavolání z kuchyně. Bral jsem to jako povel k pohybu. Došoural jsem se do kuchyně s ocáskem stále omotaným kolem bříška. Dan už pokládal talíř na stůl, tak jsem si šel sednout.

„Ne-e." zastavil mě. „Ty máš tady." ukázal na psí misku na zemi. Mám jíst ze země a ještě k tomu granule?

„Nechci jíst granule." protestoval jsem.

„Tak to by ses měl zamyslet nad svým chováním." prohodil lhostejně, když si sedal k jídlu.

„Nebudu to jíst." řekl jsme rázně.

„Nic jiného nedostaneš a dokud máš misku plnou nic dalšího nebude." mrkl na mě se škodolibým úsměvem. Idiot. Otočil jsem se a šel si zpátky lehnout, nehodlám jíst granule.