Jenom kočka

XXV

Nachystaný jsem stál uprostřed pokoje, nohy se mi klepaly neskutečným způsobem a bylo mi na zvracení. Sedl jsem si do svého pelíšku, kde jsem objal plyšového králíčka od Dana. Bylo mi do breku, děsí mě představy, co všechno se může dneska stát. Zíral jsem na fotku s holkama... Ach jo, strašně mi chybí, doufám že jsou v dobrých rukou, přinejlepším pořád spolu. Přitáhl jsem si nohy k tělu, abych si na ně mohl položit hlavu. Nesmím se rozbrečet, nesmím jim udělat tu radost.

Seděl jsem tak docela dlouho, už se budu muset pohnout, nerad bych dostal výprask už teď. Natáhl jsem nohy, několikrát se zhluboka nadechl a vyšel z pokoje. Všichni se tam spokojeně bavili, jako by bylo všechno naprosto v pořádku... I když pro ně asi ano. Došel jsem k ním a nervózně si mnul konec ocásku. Srdce mi bilo jako o závod, když si mě Max všiml.

„Kočičko." promluvil na mě náhle Dan. „Sedej." poklepal si na nohu. Bokem jsem si sedl na jeho klín, byl jsem tak rád, že nemusím sedět u Maxe. Dan mi dal ruku kolem pasu, čímž si mě přitáhl blíž a druhou rukou mě pohladil po noze. U toho se celou dobu bavil s Maxem a Gabi. Bylo to milé, zapředl jsem, tak nás doma učili děkovat. Vysloužil jsem ti tak další pohlazení. Paní, co se děje? Ještě mě takhle nehladil.

„Čau!" ozvalo se od dveří asi po půl hodině. Lucas byl venku? Ještě jsem si nevšiml, že by byl někdy venku. Vždycky je zalezlí ve s svém pokoji a vyleze si jen pro jídlo. Dan stiskl silněji mojí nohu. Věnoval jsem mu nechápavý pohled, ale všechnu svou pozornost věnoval muži na gauči.

„Nazdar upírku!" Max s úsměvem od ucha k uchu otočil ke dveřím. „Ty chodíš ven?" popichoval ho.

„Nevěděl jsem, že tu budeš." řekl tiše Lucas se značným odstupem. V místnosti zavládlo nepříjemné ticho. 

„Měl bys jít Maxi." řekl pomalu Dan, přičemž propalovat pohledem může na gauči. Ale ne...

„No tak, pojď mě obejmout." Max prudce vstal, v zápětí ho následoval i Dan. Přidržel mě, abych nespadl a hned se postavil před Maxe. Rukou na hrudníku mu naznačil, aby už neudělal ani krok vpřed. Max se na něj jen podle usmíval, což mu Dan oplácel vražedným pohledem. Napětí by se dalo v tu chvíli krájet. Všichni tři jsme vyděšeně pozorovali, co se bude dít dál.

„Lucasi, zmiz odsud." zavrčel Dan, aniž by z Maxe spustil nenávistný pohled. Lucas stál bez hnutí na místě,  vypadal, že je dost v šoku. „Hned!" dodal s křikem. Na to sebou chlapec trhnul a okamžitě zmizel ve svém pokoji. Zajímalo by mě, o co tu jde?

„Zkazíš všechnu srandu Danieli." odfrkl si Max, když se od něj Dan odlepil.

„Měl bys jít." řekl. Ne, prosím ještě ne, nechci. Celý jsem se začal třást.

„Dobrá, pozdravuj ho ode mě, až zas vyleze z té svojí kobky." zazubil se a vzal z gauče kožené vodítko.

„Nedráždí hada bosou nohou." varovala ho Gabi, která se už taky oklepala z šoku.

„Nojo, tak jdem." Max mě popadl hrubě za obojek, aby si mě k sobě dotáhl co nejblíž a následně mi zapl vodítko.

„V sedum ráno tady. Viki ho převezme." připoměl mu Dan. „Kočko, posloucháš teď do sedmé hodiny ranní Maxe." naposled mě pohladil, do očí se mi tlačily slzyd.

„Spolehni se." mrkl na něj. Já jsem na Dana ještě zkoušel smutné prosebné oči, ale odpovědí mi byl jen jeho úsměv.

„Jdeme Nicki, vstaň." zavelel. Nechtělo se mi, ale nemám na výběr. Vyškrábal jsem se na nohy a následoval ho ven z domu, kde stalo dost luxusní černé auto. Po tom, co mi Max otevřel dveře spolujezdce, jsem poslušně nasedl, zapl mi pas, zavřel dveře a posadil se za volant.

Od začátku cesty vládlo hrobové ticho. Koukal jsem se z okna na všechny ty domy, co se kolem míhaly. Vzpomínal jsem na holky, doufám že jsou v pořádku. Třeba skončili v nějakém z těchto hezkých domů s hodným pánem. Hrajou si na zahradě, vyhřívají se na sluníčku, chytají motýli. Nad tou poslední věci jsem se musel pousmát. Zažili jsme pro tom tolik legrace, hlavně když jsme to učili mladší sourozence, pokud se jim tak da říkat.

Tolik bych si přál, aby byly moje predstavy skutecné. Aspoň ony dvě by mohly zůstat navždycky spolu. Hodil jsem očkem po Maxovi, který byl velmi soustředěny na cestu. Achjo, chci jít domů... Pohled jsem zase upřel k oknu.

„Jsme tady." řekl při parkování auta. Já jsem sebou leknutím škubnul, protože mě úplně vytrhl z příjemných myšlenek. Fuj, celou cestu nic neřekne a pak z ničeho nic promluví. Díval jsem se na vysoký barák před námi. Doufám, že mají výtah.

„Tak jdeme." vzal mě za vodítko a vyšel svižným krokem dovnitř, kde hned zamířil k výtahu. Díkybohu. Jeli jsme až do vrchního patra, to by se mi fakt nechtělo šlapat pěšky...

„Vítej, tohle bude na pár nocí tvůj domov." prohlásil, když otevřel dveře svého bytu. Byl obrovský, jen jsem tam s úžasem stál. Prostorná předsíň vedla až do obrovského obyváku. Při lehkem nakouknutí do prava, to vypadalo, že tam bude kuchyň s jídelnou.

„Sezuj se." strčil do mě. Rychle jsem si zkopl boty a šel za ním, měl mé vodítko stále v ruce, ani ho nenapadlo na mě čekat, spokojeně si to kráčel dál.

„Tákže, aby se neřeklo" začal, když mě vedl do obyváku. „tady máš vodu a nějaké jídlo." ukázal na dvě psí misky. V jedné voda v druhé nějaké piškoty. Dík...

„Tak dáme se na věc. Sedni." ukázal před sebe na zem. Neváhal jsem ani vteřinu.

„Lehni." přikázal dál, nehnutě jsem zíral, vážně mi dává základní pokyny pro psi. V tom jsem ucítil silnou ránu do hrudi, až mě to položilo na zada, přičemž utrpěla ránu i hlava.

„Poslouchá se hned. Nebudu povely opakovat třikrát jako Dan." vrčel rozčileně. „Vstaň!" Sesbíral jsem se ze země, co nejrychleji to šlo. Vedl mě ke gauči, na který si sedl a následně si mě stáhl na klín.

„Pusu." řekl jednoduše. Co mi zbývá...  Začali jsme se spolu líbat. Hladil mě u toho všude po těle, čímž mi i jemně dirigoval, jak se mám hybat v bocích. Nebylo mi to vůbec příjemné, ale neměl jsem možnost odporovat. Je mnohém silnější než já, navíc ani nevím, čeho všeho je schopný. Momentálně působí mnohem agresivněji, než Dan.